Fiat Dino Spider: Dokonalost jako vedlejší produkt

Psala se šedesátá léta a Ferrari závodilo kde jen se dalo. Pravidla mnoha závodních sérií však vyžadovala i civilní verze oněch závodních speciálů. Nebo alespoň – třeba jako v případě Formule 2 - motorů. A Ferrari tedy stavělo sporťáky i pro civilisty. Jenže to nestačilo. Kvóta pro motory ve Formuli 2 byla příliš vysoká, než aby ji Ferrari dokázalo vlastními silami naplnit. Navíc pravidla zakazovala motor s více než šesti válci – to byla pro Ferrari spíše okrajová záležitost. Výrobní kapacity ani poptávka zkrátka nestačily.

Jenže ve Ferrari se s takovým stavem věcí nikdy nesmířili. Ferrari prostě musí závodit, kde jen to jde. A tak zašel Enzo Ferrari k přátelům z Fiatu, zda by mu nepomohli situaci nějak vyřešit. Zadání bylo jednoduché – motor je hotový, Ferrari jej dodá, stačí jen postavit nějakou jednoduchou karoserii, do které se zabuduje. Vlastně stačí, aby to aspoň trochu vypadalo jako auto a vyrobilo se toho alespoň 500 kusů za rok. Snadná práce.

A tak se také stalo. Fiat si pozval místního karosáře, nějakého Pininfarinu, ten navrhl jednoduchou otevřenou karoserii, pod přední kapotou byl uložen vidlicový šestiválec o objemu dva litry původem z Dina 204 GT a bylo hotovo. Roku 1966 tedy představil Fiat světu svůj nový model. Ani se jménem se nikdo nezdržoval. Ferrari pro své malé šestiválcové modely založilo samostatný brand, tato auta se vyráběla pod značkou Dino. A tak Fiat nazval nové auto také Dino. Co se s tím zdržovat, hlavně ať má Enzo těch svých 500 motorů a je od něj pokoj…

Tak vzniklo snad nejkrásnější a nejfantastičtější auto všech dob. Alespoň podle mě. Fiat Dino Spider představený roku 1966 je vážně pozoruhodný automobil. Základem je již zmíněný celohliníkový vidlicový šestiválec, který měl jako vůbec první Fiat rozvod DOHC o objemu dva litry, spojený byl s pětistupňovou převodovkou. Ty správné sportovní zážitky pomáhal zprostředkovat samosvorný diferenciál. O bezpečí posádky se starala čtveřice kotoučových brzd. Výkon 160 koní stačil na překonání hranice 200 km/h a to vše za zvuku, jaký umí jen klasické italské sportovní auto.

O rok později se přidalo ještě kupé, jeho karoserii navrhoval Giorgetto Giugiaro ve studiu Bertone. Na stejném základě tak ve stejné turínské továrně Fiatu vzniklo úplně jiné auto. Karoserie 2+2, ostré hrany, zamračený výraz – to bylo nové GT od Fiatu. Narozdíl od kompaktního Spideru bylo kupé větší, pohodlnější a více zaměřené na dlouhé cesty.

Roku 1969 přišlo zásadní vylepšení. Tuhá zadní náprava odpružená listovými pery šla do starého železa, Dino dostalo nezávislé zavěšení a vinuté pružiny. Motor narostl na 2,4 litru – odtud nové označení Dino 2400. Výkon poskočil na 180 koní, interiér i exteriér obou verzí doznal drobných vylepšení. Výroba se přesunula domů, Dino bylo od roku 1969 vyráběno v továrně Ferrari v Maranellu na stejné lince, jako příbuzné Dino 246 GT.

Celkem bylo vyrobeno okolo 7.500 Fiatů Dino, z toho asi čtvrtinu tvořila otevřená verze Spider. Výroba definitivně skončila v roce 1973. A jak to velé dopadlo? V roce 1968 získalo Ferrari hezké třetí místo v šampionátu Formule 2. To není špatné umístění na to, že se tým účastnil pouze tří z deseti závodů, nicméně asi to není úspěch, který vstoupil do dějin.

Do dějin ale rozhodně vstoupilo jedno fantastické auto. Tedy vlastně hned dvě fantastická auta na společném základu. Fiat Dino 2400 Spider je mým snem od prvního dne, kdy jsem ho uviděl. Elegantní linie tohoto auta jen tak někdo nenapodobí. Na auto, které vzniklo jen jako obal potřebný k homologaci motoru, je to velmi slušný výsledek.