“Dyť je to pořád stejný” postěžoval si v redakčním chatu kolega Jarda Soukup, když jsem se na počátku testovacího týdne pochlubil několika fotkami elegantně tmavomodrého fiátku. Auta, které jsem dokonce už jednou ve velmi podobné výbavě a specifikaci testoval. A přesto jsem byl od prvního kilometru s ním rád, že si ke mě zase našel cestu. Stejně jako minule, i tentokrát jsem měl mít původně jiné auto, totiž Toyotu Corollu, ale nakonec mi řízením osudu zase skončil v ruce starý fiaťácký vyklápěcí klíček.
Když se nová pětistovka poprvé ukázala v roce 2004 světu, tehdy ještě jako koncept Fiat Trepiuno, byla to pecka. Trefil se do tehdejší retro mánie a pobláznil svět. Navíc nestál zas tak moc a ukázal se jako velice spolehlivá volba. A o bezmála dvacet let a nějakou tu upravenou lištu v nárazníku nebo jiný tvar zadních světel později funguje pořád stejně dobře. Dražší retro konkurent – německo-britské Mini za tu dobu dostalo několik faceliftů, značně vyrostlo a ačkoli bezpochyby vypadá moderněji, nejsem si jist, zda je hezčí, nebo nějak zvlášť lepší.
Ano, vidím, pán v zadní řadě se hlásí a chystá se poznamenat cosi o tom, že se nám za ta léta povážlivě zúžila paleta nabízených motorů. To je bezpochyby pravda, pětistovka mohla mít svého času dva, tři i čtyři válce a dokonce uměla i klapat na naftu. Současný mildhybridní litrový tříválec GSE zůstal nakonec v nabídce jako poslední, jeho projev se ale k vozu hodí. Se svými sedmdesáti koňmi sice nejde o nějakého velkého trhače asfaltu, ale na důstojné cestování to v pohodě stačí. Mimo jiné i díky převodovce, která je ze startu pěkně nakrátko, ale zárověň doplněná o dlouhou dálniční šestku.
Motor je to pořád vcelku jednoduchý a servisně nezáludný, slůvko “hybrid” na víku kufru je tu jen kvůli startérgenerátoru, jehož přínos dynamice je spíše homeopatický. Alespoň díky němu ale umí pětistovka plachtit bez motoru z kopce. Podle WLTP by měla jezdit kombinovaně za 4,6 na sto, při testovacím týdnu jsem se dostal s průměrem dokonce ještě o desetinku níž, je ale pravda, že jsem se spíše kochal, než abych spěchal.
Ke spěchání tu nevybízí ani řízení, to jsem si hned na začátku přepnul do přeposilovaného režimu “city” a nechal tak celou dobu. Proč se zbytečně namáhat. Ani podvozek není nikterak závodní, spíš houpavý a pohodlný, přitom ale poměrně čitelný. Nechci se rouhat, ale vlastně mi charakterem malinko připomínal Favorita, případně jiná jednoduchá devadesátková auta.
Určitá nepotřeba rychlosti byla jistě dána i posezem, který jsem zde musel díky dlouhým nohám zvolit značně svérázný. Protože si nemůžu vytáhnout volant k sobě, nezbylo mi, než se vypmupovat na sedadle co nejvýše (ale zas ne moc, abych neškrtal o strop) a sedět poměrně vzpřímeně. Podle nezávislých pozorovatelů to prý vypadá komicky, asi jako vysocí lidé v Miatě. Mně to ale bylo úplně jedno. Měl jsem totiž měkké křesílko a fešný interiér vyvedený v kombinaci krémové a modré. Je mi jasné, že do budoucna, až se volant ohmatá a plasty zajdou, nebude to zdaleka tak pěkné, ale takhle zčerstva to vypadá fakt parádně a umocňuje už tak všudypřítomný retro pocit. Právě díky tomu, že je celý vnitřek vyveden v “historizujícím slohu”, nevynikne na něm skutečnost, že už je zároveň i dost starý. Vlastně jediné, co pokročilý modelový věk prozrazuje, jsou oranžové maličké segmentové displeje u ovládání klimatizace a startování klasicky postaru klíčkem.
Moderní digitální přístrojovka nebo infotainment podporující protokoly Android Auto a Apple Car Play jsou milý bonus, ale zároveň asi jediná záležitost napovídající, že jde o auto vyrobené v probíhajících “dvacátých letech” (to zní divně, že?). Z asistentů lze jmenovat snad jen tempomat a kontrolu tlaku v pneumatikách. Ani při poněkud rozevláté jízdě po okresce na vás tak nikde nic nebliká, nepípá, necuká volantem ani nevibruje židličkou. Což je, porovnám-li to s některými novými auty, které v rámci “bezpečnosti” už pípají u každé rychlost upravující značky, docela příjemný klídek.
Oproti minulému testu Fiatu 500 jsem měl tentokrát už i důvod otestovat využitelnost zadních sedadel. Kupodivu se na ně vcelku pohodlně vejde dětská sedačka a za spolujezdcem dokonce, v případě, že se oba trochu uskromní, může cestovat i člověk s nohama. Skoro se mi zdá, že je tu paradoxně víc místa, než v onom již dnes jednou zmíněném Mini.
Verdikt
Abych tedy odpověděl na Jardovu poznámku z úvodu článku. Ano, “je to pořád stejný”. Ale za sebe k tomu dodávám “naštěstí”. Protože tu díky tomu máme nové auto ze, odpusťte mi prosím trochu toho patosu, starých dobrých dob. Navíc vypadá dost hezky a zastupuje pomalu vymírající kategorii malých a dostupných aut. Vím, že už nestojí tři sta tisíc, ale ve verzi Italia se slušnou výbavou a pětiletou zárukou vyjde na nějakých 379 tisíc. Což je v dnešní době vlastně dost fér nabídka. Navíc je skladem.
Nemyslím si, že by skutečnost, že většina nabídky evropského Fiatu stojí v současné době na bezmála dvacetiletém modelu, byla výsledkem nějaké super propracované a dlouho plánované obchodně-marketingové strategie, zlí jazykové by mohli říct, že pětistovka na trhu spíš tak nějak “zbyla” a Fiat z ní i po letech pumpuje co to dá, ale to vlastně vůbec nevadí, spíše naopak. Historie se neptá na důvod, ale na výsledek – a v tomto případě je oním výsledkem velice sympatické auto za rozumné peníze. A tak pro něj docela dobře platí italské přísloví z nadpisu. “Kdo vytrvá, vyhraje.”
Technické údaje
Objem válců [cm3]: 999
Počet válců: 3
Max. výkon [kW], ([k]): 51 (70) při 6000 ot./min.
Max. točivý moment [Nm]: 92 při 3500 ot./min.
Palivo: Benzín/Mild-hybrid
Převodovka: manuální
Počet stupňů převodovky: 6
Užitečná hmotnost [kg]: 380
Spotřeba WLTP – Kombinovaný provoz: 4,6
Spotřeba v testu – 4,5
Max. rychlost [km/h]: 167
Zrychlení 0-100 km/h [s]: 13,8
Cena: (Edice Italia): 379 900,- Kč
