Ferrari F80: Maranello vrací úder

Fandové značky Ferrari mají letos opět velmi dobrý rok. Je pravdou, že doby, kdy jsme si na nový model z Maranella museli počkat i několik let, jsou dávno pryč. Ferrari nyní chrlí jednu novinku za druhou, i tak je ale ten letošní rok mimořádný. Na jaře se objevilo královské dvanáctiválcové GT a nyní se k němu připojuje i zbrusu nový absolutní vrchol nabídky.

Před několika měsíci jsme tak žasli nad dokonale ladnými křivkami překrásného kupé a spideru Ferrari s nepříliš nápaditým označením 12Cilindri (tedy 12 válců). Automobil je dokonalou ukázkou maranellského mistrovství, ladné kupé je zároveň dokonalým elegantním GT i ostrým sportovním nástrojem. Nadto se tu pod kapotou ukrývá (jako pokaždé tentokrát už určitě úplně poslední) tradiční atmosférický vidlicový dvanáctiválec. Nádherná práce.

A teď tu máme podzim a z Itálie přichází další novinka. Ani tady si tvůrci nedělali hlavu s vymýšlením originálního pojmenování. Po pro mnohé rozpačitých nápadech jako Enzo Ferrari (takto se skutečně hypersport z roku 2002 jmenuje, nikoli Ferrari Enzo) či La Ferrari se značka vrací k původní číselné řadě odkazující na symboliku výročních modelů. V návaznosti na legendární modely F40 a F50 tak nyní přichází Ferrari F80.

S výše uvedenými stroji toho má F80 společného více, třeba i výrazné křídlo na zádi – prvek, který se v případě modelů F40 i F50 stal tak ikonický, ačkoli jinak je pro značku Ferrari vlastně zcela netypický. Ferrari bylo vždy hrdé na dokonalé zakomponování aerodynamiky do základních tvarů vozu, drtivá většina maranellských sporťáků se proto vždy obešla bez nějakého spoileru, dostatečný přítlak na zadní nápravu vytvářela svým tvarem už samotná karoserie.

Na vrcholné řadě Ferrari mě nikdy nepřestane fascinovat jedna věc. Tady se s každým novým modelem začíná úplně od nuly. Je to jako kdyby žádné z těch aut (snad vyjma úplných počátků, kdy F40 technicky skutečně vychází z 288 GTO) nikdy neslyšelo o svém předchůdci. F40 překvapilo svět zcela novým designem s výrazným zadním křídlem, ale také motorem s přeplňováním. Ten byl pochopitelný v modelu 288 GTO, který byl skutečně zamýšlen především jako homologační speciál a jeho parametry byly do značné míry diktovány potřebami pravidel pro závodní vozy Skupiny B, F40 však již byl svébytný model určený pro silnice. 

Následoval model Ferrari F50 a opět dokonale jiný koncept. Po technicistní klínovité karoserii F40 přichází hladkost křivek, jako kdyby byly tvary F50 vysochány jen samotným proudícím vzduchem. Pod slupčkou elegantní karoserie nezůstal kámen na kameni. Zatímco F40 byla stavěna ještě tradičním způsobem, F50 byl do značné míry monopost formule 1 osazený dvojicí sedadel a karoserií. Stejně jako u závodních speciálů tu motor tvoří nosnou součást vozu, celé auto je ryzí a puristické.

Místo očekávaného modelu Ferrari F60 nám maranellští naservírovali v roce 2002 typ Enzo Ferrari. Zapomeňte na kapotovaný monopost, zapomeňte na technickou přímočrost, tady vstupují do hry počítače a moderna. Asi nejvíce byl ideologický posun znát v kabině. Tam, kde se F50 vyznačovalo jednoduchou palubní deskou, tradičním tříramenným volantem a řadící pákou v otevřené kulise, tam Enzo přináší digitální věk. Na volantu se nachází celá řada přepínačů, řazení probíhá výhradně pádly pod volatnem, namísto lehounké slupičky je najednou karoserie výrazná a především funkční se spoustou pečlivě propočítaných kanálů pro vedení proudu obtékajícíh vzduchu. 

A tím se dostáváme k zatím poslednímu hrdinovi, modelu LaFerrari. Ani tady nešlo o nějaké hladké předání štafety. Model Enzo byl orientovaný čistě na výkon, v jeho interiéru jste mohli vidět nijak nezakryté kabelové svazky či trubky vedení ventilace, tohle bylo auto postavené pro rychlost a jen pro rychlost. LaFerrari oproti tomu přineslo luxus, krásně vyvedenou kabinu s úžasnými detaily jako téměř levitující panel s přepínači pro ovládání převodovky. Zároveň tu ale proběhla i revoluce na poli pohonu, tady se poprvé objevuje elektrifikace inspirovaná systémem KERS používaným v monopostech formule 1.

Tolik stručná historie času s hypersporty Ferrari a nyní už do současnosti a k modelu Ferrari F80. Úplně poprvé se tu tvůrci hyperauta ohlížejí zpět. Možná i proto se vrací ona číselná řada, možná to je jeden z mnoha symbolů odkazující na počátky této pozoruhodné série, na modely F40 a F50. A že nejde o náhodu prorazuje i design. Na záď F80 se vrací výrazné křídlo a po straních kabiny můžeme opět spatřit jakýsi odkaz na typický tvar nasávacích otvorů původní F40. Ostatně ‘ef čtyřicítku’ uvidíte i v ostré hraně lemující příď, budete-li chtít.

Tyhle hračičky, kterými se designér Flavio Manzoni zasnil a ohlédl zpět, jsou ale jen třešničkou na dortu. Tohle je vrcholné Ferrari a tady hraje prim použitá technika. Ostatně nehraje se o málo, v tomhle rybníčku už maranellští dávno nejsou sami a musí odpovídat na výzvy, jakou bezpochyby je i nedávno představený McLaren W1. Technika F80 ovšem napovídá, že ve Ferrari se rozhodně poslední roky neflákali.

Novinku pohání revoluční pohonný systém. Jak už jsem zmínil, tady se s každým hypersportem začíná vždy od nuly, takže zapomeňte na LaFerrari a jeho dvanáctiválec. Moderní hypersport se bez boostu elektrifikace, který přidá potřebnou dávku síly přesně tam, kde má spalovací motor své slepá místa, zkrátka neobejde. A elektrifikace je u sportovního auta o počítání. O spoustě počítání. Musíte správně vyladit všechny komponenty tak, aby s masivním výkonem neúměrně nanarostla také hmotnost. 

Konstruktéři tak zvolili logický krok – menší motor. O dost menší motor. Oproti předchůdci je dokonce méně než poloviční. Nenechte se ale zmást, malý neznamená slabý. Právě naopak. Přeplňovaná V6 je spřízněná s motorem ze speciálu 499P pro závody Le Mans a má sama o sobě úctyhodných 900 koní, tedy o celých sto koňských sil víc, než masivní šestilitrový dvanáctiválec LaFerrari. Dalších 300 koní přidává trojice elektromotorů. 

Dva z oněch elektrických motorů přitom najdete v přídi, Ferrari F80 tedy přichází s další podstatnou novinkou – jako první hypersport Ferrari přináší pohon všech kol. A ten se jistě hodí, když chcete na vozovku přenést najednou sílu všech 1200 italských plnokrevníků. Díky tomu je Ferrari F80 schopné katapultovat posádku na rychlost 100 kilometrů v hodině během pouhých 2,15 vteřiny. Za 5,75 vteřiny od startu už je na rychloměru hodnota 200 km/h a číslice nepřestanou stoupat až do hodnoty 350 hm/h. 

Tyto výkony jsou možné i díky tomu, že se podařilo udržet na uzdě onu hmotnost, která je u vozu i s pohonem všech kol a složitým hybridním systémem stále velmi dobrých 1525 kilogramů. A jen pro zajímavost – v rychlosti 250 km/h si F80 přidává jen přítlakem další rovnou tunu. Snaha o eliminaci váhy se asi nejviditelněji projevila v interiéru. Ten bych asi nejvíce přirovnal k modelu Enzo Ferrari, konstruktéři se vracejí zpět ke spartánštějšímu provedení, kde design nahrazuje surová funkčnost. Sedadlo spolujezdce tak například nelze vůbec posouvat, je napevno přišroubované ke karbonovému monokoku. Nečekejte tu ani žádné radiomapy a displejíčky, tady účel světí prostředky.

Pro řidiče jsou k dispozici tři základní jízdní režimy – základní Hybrid, více na rychlost orientovaný Performance a nakonec Qualify, ve kterém ze sebe auto vydá úplně vše. A pokud by vás zajímalo, jak daleko dojede tento hybrid čistě jen na elektřinu ze své 2,3 kWh 800V baterie, tak je to přesně nula kilometrů, žádný čistě elektrický režim tu nenajdete.

Ferrari plánuje vyrobit sérii 799 kusů, přičemž cena, pokud se právě poohlížíte po novém automobilu, je stanovena na hezkých 3,6 milionu eur. To není zrovna málo, přesto si nemyslím, že by Ferrari mělo očekávat problémy s odbytem. Pokud vás F80 zaujalo, kontaktoval bych vašeho lokálního dealera Ferrari co nejdříve.