Dodge M4S Turbo Interceptor: Revoluční prototyp se proslavil ve filmu s Charliem Sheenem

Na počátku osmdesátých let to nevypadalo s automobilovým průmyslem v Americe moc dobře. Následky ropné krize z let sedmdesátých, obří příliv úsporné konkurence z Japonska, vysoké náklady na výrobu a zpřísňující se tamní emisní a bezpečnostní předpisy, to vše hnalo do úzkých všechny výrobce automobilů.

Problémy se nevyhýbaly nikomu, ani výrobním gigantům, jako byly Ford, General Motors a Chrysler. Právě poslední z trojce zmiňovaných se dostal až na pokraj bankrotu. Situaci dokázal zachránit vládní úvěr a nástup Lee Iacoccy, bývalého šéfa Fordu, jenž zavedl do portfolia výroby úsporná vozidla, označovaná jako K-Cars (neplést si s japonskými Kei Cars).

Na poměry amerického trhu se jednalo o takřka generická vozidla s malým motorem. Často šlo o jednotky s objemem 2,2, 2,5 nebo 30 litru, mnohdy dodávané dokonce od japonských výrobců, navíc často spřažené s náhonem předních kol. V dnešní downsizingové době to nezní možná až tak dramaticky, ale v USA osmdesátých let platily absolutně jiné automobilové standardy a pro mnohé to vážně znamenalo totální úpad motoristické kultury. Nic naplat, právě toto rozhodnutí se nakonec ukázalo jako správný tah, takže K-Cars (a později minivany) zachránily celý koncern.

O tom, že agregáty s malým objemem mají vysoký potenciál, chtěl Chrysler přesvědčit veřejnost stavbou prototypu, který si u něj objednala společnost PPG Industries.

Ultimátní projekt byl postaven subdodavateli

Dodge M4S nebyl žádným designovým cvičením. Už od samotného počátku mělo jít o plně funkční prototyp, který by sloužil jako pace car (startovní a prezentační vůz) v závodech Indy a dalších. Experimentální vozidlo mělo zároveň předvést, co všechno Chrysler umí i čeho je schopen dosáhnout, a částečně se tak odtrhnout od všedních K-Cars.

Práce na supersportu začaly 13. června roku 1983 a otcem projektu se stal šéfdesignér značky Dodge Bob Ackerman. Ten si dal za cíl postavit automobil, co by překonal magickou hranici dvou set mil za hodinu, ve „správné“ měrné jednotce 322 km/h.

Jenomže už od začátku se celý projekt musel potýkat s překážkami. Jednou z největších byl, dle slov samotného Ackermana, podvozek. Nakonec designér čirou náhodou narazil na článek v časopise, díky kterému se dostal do kontaktu se společností Huffaker Motorsports. Kalifornská firma na jeho výzvu kývla, a nakonec nebyla jediná, která se stavbou pomohla. Celý projekt byl vlastně výsledkem kooperace několika subdodavatelů.

O zhotovení makety v měřítku 1:1 z dřeva, pěny a hlíny se postaralo studio 3-D Industries z Heightsu v Michiganu. V dalším procesu byl model digitalizován a ve spolupráci s počítačovým týmem Chrysleru převeden do výkresů. Následující postup na voze probíhal v rámci stejného státu ve městě Plymouth, kde se firma Special Projects, Inc. pustila do odlití panelů karoserie, montáže včetně interiéru, a hlavně do speciálního vrstveného lakování v odstínu „root beer brown“ (černé pivo), přičemž materiály pro lak pocházely přímo od PPG Deltron. Samotné PPG bylo totiž výrobcem barev, ale i sklolaminátu, skel, ředidel a dalších průmyslových chemikálií.

Práce na hlavním vývoji a celkové kompletaci byla svěřena další michiganské společnosti, tentokrát Specialized Vehicles, Inc., což nebyla náhoda. Figurovali zde totiž dva bývalí zaměstnanci Chrysleru – Mike Koran a Tom Coddington, kteří už navíc měli z dřívějška zkušenosti s tvorbou pace caru právě pro PPG. Propojení a spoluprací tu bylo vážně dost…

Poslední dolaďování pod taktovkou Chrysleru probíhalo v aerodynamickém tunelu Lockheed v Atlantě ve státě Georgia. Prvotní koeficient oporu činil 0,268, což se Ackermenovi vůbec nelíbilo. Stejně tak se mu nelíbil nepotřebný vztlak na zadní části v hodnotě 150 kg. Po asi sedmnácti hodinách práce s předěláváním panelů karoserie se onen vztlak ustálil na nule, navíc se podařilo stlačit aerodynamický koeficient odporu na číslo 0,236. To je i dnes velice slušné.

V průběhu stavby se tvůrci neustále potýkali s rozpočtem, proto taky nakonec opustili od aktivních aerodynamických prvků. Ze stejného důvodu sáhli po dílech ze sériově vyráběných silničních vozidel, například čelní okno si vypůjčili z Ferrari Berlinetta Boxer, to zadní zase z Datsunu 240Z. I přes překážky s penězi se vůz však nakonec podařilo postavit.

Impozantní hodnoty i dnes

Měsíce práce a úsilí přinesly své ovoce. To, co se povedlo postavit Chrysleru v čele s Ackermanem a šikovnými subdodavateli za zády, se jen tak nevidí a v té době to platilo dvojnásob. Samotná nízká, aerodynamická silueta ve zvláštním lakování působila jako z jiného světa.

Rozklíčovat název M4S není nic těžkého. M  pro mid-engine čili motor uprostřed, číslo 4  značilo počet válců a  S  znamená prostě „sports“. Ano, čtyři válce…

V Chrysleru se toho nebáli, vzali svůj vlastní motor 2.2 l SOHC Turbo a nechali jej odladit firmou Cosworth, která dodala hlavu s dvěma vačkami a šestnácti ventily. Samotný blok měl zesílené stěny a jiné uložení klikové hřídele. Dále se přidaly vstřikovače od Bosche a byla aplikována dvě turbodmychala T25 od firmy Garett, ke kterým přibyly dva obří mezichladiče.

Už tak impozantně vypadající stavba měla ještě impozantnější hodnoty. Karoserie byla sestavena z kompozitních panelů z epoxidového materiálu a nasazena na trubkový rám z chrom-molybdenové oceli. Váha údajně činila 1 160 kg. Motor podával výkon 441 koní a teoreticky by mohl dosáhnout hodnoty až 480. Točivý moment 580 Nm se přenášel přes pětistupňovou manuální převodovku na zadní nápravu.

Původně vysněné maximální rychlosti 322 km/h (200 mph) se bohužel dosáhnout nepodařilo, avšak závodní jezdec Indy 500, Graham McRae, zajel na testovacím oválu v Ohaiu i tak velmi pěkné výsledky – bylo mu naměřeno 313,6 km/h. Bob Ackerman se nechal slyšet, že za rychlostním neúspěchem stojí převodovka, jinak by M4S mohlo jet snad i 340 km/h. Potíž byla v tom, že motor uložený napříč znemožňoval použití lepšího převodového ústrojí, třeba od firmy ZF.

Futuristický supersport jinak zrychloval z klidu na stovku za 4,1 sekundy, čtvrtmíli dokázal pokořit za 12,9 sekundy. Všechna tato čísla by budila rozruch i dnes, natož v době před čtyřiceti lety.

Nejasnosti v informacích

V různých zdrojích se letopočty představení veřejnosti liší. Na jedné straně existuje záznam o lednovém autosalónu v Detroitu v roce 1986, kdy Chrysler svým exponátem naprosto zastínil i vozy od značek jako Lamborgini nebo Ferrari. Jinde jsou zase k dohledání informace, že svoji funkci pace caru plnilo auto již v letech 1984, takže veřejnost jej mohla znát už o dva roky dříve.

O počtu vyrobených a dochovaných kusů se rovněž vedou spekulace. Údajně vznikly čtyři kousky, někde se však mluví i o pěti exemplářích. Mimo to se našli nadšenci, kterým se podařilo postavit několik replik. Počet kusů napodobenin s největší pravděpodobností nepřesáhl číslo 10, navíc většina z nich nebyla po technické stránce úplně nejvěrnější originálu, protože pod kapotou se často objevovaly třílitrové šestiválce.

Tak či onak je nutné si vysvětlit asi tu nejvíce matoucí věc - proč se vůbec auto jmenuje Dodge M4S, když na kapotě nese pentastar od Chrysleru?

Jak už zaznělo výše, celý projekt vznikal pod taktovkou Chrysleru, který chtěl předvést, co vše dokáže. Jenomže když se naskytla možnost obsadit auto ve filmu, vložilo se do věci marketingové oddělení a rozhodlo, že název nebude Chrysler M4S, nýbrž Dodge M4S. Důvpdem byl fakt, že právě Dodge byl hlavní značkou, která v rámci koncernu dodávala sportovní vozy, což samozřejmě zvedalo celkovou image.

V některých materiálech se objevuje označení delší – Dodge M4S Turbo Interceptor, což v té době znělo zatraceně cool a skvěle. Jinde jsme mohli narazit i na názvy jako Dodge PPG Pace Car, Dodge M4S Pace Car nebo Dodge PPG Turbo Interceptor a jiné.

A tím se vlastně dostáváme k důvodu, proč Dodge M4S nezůstal mezi některými nadšenci (především v USA) zapomenut.

Černý přízrak

Marketérům z Chrysleru se povedlo navázat kontakt s filmovou produkcí s tím, že vůz by si dokonce mohl zahrát ústřední roli. Přesto zde vystávala jistá potíž. Proti byla totiž samotná hlava projektu – Bob Ackerman. Ten měl za to, že Holywood celý vůz pošpiní a udělá z něj objekt posměchu, jako tomu bylo v případě Lincolnu Futura, který figuroval na stříbrném plátně jako Batmobil.

Jenomže peníze jsou silný argument, hlavně když přičteme fakt, že celý projekt M4D stál Chrysler a PPG dohromady přes 1,5 milionu tehdejších dolarů. Pronájem auta filmové produkci by tyto náklady znatelně ponížil. A tak se stalo, že byl v roce 1986 během necelého měsíce v Arizoně natočen film s názvem The Wraith, v českém vydání Černý Přízrak.

O co jde? Jedná se o akční sci-fi thriller s lehkým nádechem hororu. Ústřední postavou je Charlie Sheen v roli Jakea Keseyho, jenž dostal druhou šanci a mstí se automobilovému gangu, který už dlouhou dobu terorizuje okolí. V tom mu napomáhá právě Dodge M4S Turbo Interceptor, auto s nadpřirozenými schopnostmi . Snímek má úplně všechno – závody na veřejných komunikacích, policejní honičky, výbuchy s obřím ohněm i romantickou zápletku.

Víc asi prozrazovat nebudu, mrkněte sami. Jenom vám nedokážu říct, jestli to stojí za to nebo ne. Snímek rozděluje diváky na dva nesmiřitelné tábory, kteří se přou o to, zdali se jedná parádní „Béčko“, nebo o beznadějný brak. Mohu vám ale sdělit pár dalších zajímavostí ohledně vozu.

Na film bylo sestaveno za pomocí forem z výroby originálního M4S šest replik. Čtyři z nich sloužily pouze jako statické modely, zbylé dva exempláře byly sice pojízdné, ale uvnitř si nesly techniku z plážových bugin postavených na Volkswagenu Brouk. Většina z nich byla při natáčení akčních scén zničena. Samotný originální Dodge M4S byl z pochopitelných důvodů použit jen v minimu záběrů.

V jedné scéně – když jediný kladný člen ze skupiny gangsterů umísťuje před dalším závodem do útrob dálkový ovladač – si lze všimnout motorového prostoru. Filmařské studio tu popustilo uzdu fantazii a místo dvojitě přeplňovaného motoru od Chrysleru v místech pod zadní kapotou tkví jakási hi-tech futuristická jednotka, která se organicky pohybuje a kolem ní světélkuje rudá záře. Že by inspirace Feratem?

Třešničkou na dortu je skutzečnost, že původně měl hlavní roli dostat jiný slavný americký herec, Johnny Depp. Filmové studio se však postavilo proti, neboť Depp byl v té době stále ještě druhořadou celebritou, zatímco Charlie Sheen už si užíval mediální pozonost díky snímkům Red Dawn (Rudý úsvit) a Lucas.

Lze auto vidět naživo?

Ať už se vám film líbí, nebo ne, musí se mu nechat jedna zásluha – Dodge M4S Turbo Interceptor (ano ten dlouhý název mám taky rád) v něm zapůsobil po všech stránkách.

Kdo by měl chuť vidět tento impozantní kus americké automobilové historie na vlastní oči, má možnost. Muzeum Waltera P Cryslera, kde stál běžně jeden zlatavý pace car, bylo sice v roce 2016 trvale uzavřeno a samotný Dodge M4S s největší pravděpodobností skončil někde v soukromé sbírce, nemusíme však věšet hlavu. Před pár lety se dostal komik Jeff Dunham k pravému originálnímu Dodge M4S právě z filmu The Wraith. Vůz se nacházel v dost zanedbaném stavu, ale jelikož je Jeff velký automobilový nadšenec, dal jej důkladně zrestaurovat, vdechl mu druhý život a dokonce jej postavil na značky!

Černý Přízrak se nyní nachází v Petersenově Automobilovém Museu v Los Angeles. Sem tam se objeví i na nějakém automobilovém setkání nebo jako před rokem na Youtube, kdy mu byl věnován celý díl v pořadu Jay Leno's Garage. Na ten se můžete mrknout zde.

Kdo ví, co by obnášelo dostat vůz do sériové výroby. Primárně šlo přece jen o cvičení a ukázku, co vše dokáže Chrysler se svými motory. Samotná výroba byla z velké části ruční práce, finální sériový vůz by tedy byl astronomicky drahý, nehledě na to, že závodnímu charakteru speciálu by v cestě stála homologace a emisní limity. A jelikož se Chrysler v tu dobu potřeboval vyhrabat z červených čísel, protlačit a vyrábět takový supersport by bylo mrhání prostředky s nejistým výsledkem. Marketingově však projekt zafungoval velmi dobře a my máme dalšího hrdinu do automobilové síně slávy.