Za volant Citroënu DS5 jsem se dostal vlastně náhodou, když si nejmenovaný vládce Autíčkáře chtěl vyzkoušet, jak se asi cítí Francois Hollande na služební cestě. Vyrazili jsme do noci a především do rušného provozu pardubického hokejového večera. První dojem z řízení utvářely subjektivně přeceňované rozměry vozu. Z poměrně nízké pozice za volantem působí excentrický Francouz podstatně větší, než ve skutečnosti je. Používá k tomu všechny známé triky: masivní skloněné A-sloupky, omezený výhled šikmo vzad a skloněnou kapotu, jejíž rohy se svažují hluboko pod zorné pole. K majestátnímu dojmu předválečné zaoceánské lodi přispívá i na poměry konkurence skromný výkon dvoulitrového turbodieselu, který je spojený s klasickou hydroměničovou automatickou převodovkou. Stádo 160 koní zkrátka k svižné jízdě s půldruhé tuny těžkým vozem nestačí, obzvlášť když rychlost reakcí převodovky připomíná francouzskou armádu napadenou přes belgické hranice.
Dojem, kterým působí DS5 na diváka, připomíná La Traviatu. Je elegantní, noblesní a především nijak kýčovitý. Na poměry luxusních vozů nezvyklá karoserie vypadá naživo ještě lépe než na fotografiích. Skvělému dojmu z designu vnějšku zdatně sekunduje prostor pro cestující. Narozdíl od sesterské DS4 mě materiály ani jednou neurazily. Ačkoliv je na nich patrné, že na takový Superb ještě pořád nedosáhnou, působí v milionovém voze patřičně. Dobrý dojem na mě udělalo zpracování, které je na vysoké úrovni a spolu s nevšedním designem působí, že se snaží držet krok s německou konkurencí.
Nepřesvědčivé výkony kupci velkých francouzských limuzín vždy s mávnutím ruky přecházeli, jelikož je zcela zastiňoval legendární komfort, kterým se proslavil model, po kterém ‚déesa‘ zdědila jméno. Jenže komfort se jaksi nekoná. Do velkého Citroënu si člověk sedá s jistým očekáváním. To očekávání má cosi společného s průměrným věkem francouzských prezidentů a možná i předrevolučními kočáry nyní vymýcené šlechty. Bohužel, od DS5 se nedočkáte jemného pohupování na polštářku hydropneumatického podvozku, ale důkladně se seznámíte se stavem silnice pod sebou. Jak už jsme zmínili v testu koncernového kolegy Peugeotu 508, na kvalitě jízdy se (bohužel negativně) projevuje zvyšující se kvalita francouzských silnic. Zajímavou skladbu o DS5 zkomponoval legendární houslista Jaroslav Svěcený a já bych k ní doplnil následující výklad: Prvních pár líbezných tahů opěvuje nadšení z interiéru, jehož první dojem je jednoduše skvělý. Následuje stručná ilustrace komfortu na palubě, jenž nejspíše čerpá inspiraci z drkotání zubů při přejezdu kostkové dlažby. V navazujícím pomalém tématu řidič zastavuje před výlohou a vidí majestát a eleganci profilu karoserie. Když se na semaforu rozsvítí zelená, automobil se opět rozjíždí a následuje energetické podání, které je svojí srozumitelností a formou velmi blízké vlastnostem podvozku. Děje se toho hodně a ničemu z toho nerozumíte. Chcete ticho, klid a hlavně návrat těch líbezných tónů, popisujících ladné křivky. Pokračoval bych dál, ale všem už musí být jasné, že na DS5 je nejlepší jen zasněně hledět.
Výjimečný a nápaditý interiér kombinující lóže opery s kokpitem soukromého tryskáče se skvěle hodí k nádherně netradiční karoserii. Citroën skutečně stvořil umělecké dílo. Za celou tu dobu se mi nepodařilo najít úhel, ze kterého by auto nevypadalo skvěle. Avantgarda exteriéru pokračuje i uvnitř a detaily jako ručičkové hodiny na palubní desce nebo skvěle tvarované sedáky vyloženě potěší každého milovníka francouzských vozů. Dokud mě nikdo nebude nutit v něm jezdit, budu Citroën DS5 bezbřeze obdivovat. Přesto se neubráním pocitu, že tvůrci byli jen malý kousíček od stvoření novodobé klasiky. Stačilo jen trochu rozumě rozvolnit podvozek. Takhle jediný negativní dojem zcela zastiňuje jinak příjemné auto.
-Adam F.-
Vojtův druhý pohled
Když člověk testuje auto, jako je DS5, tak nějak automaticky má v mysli představu potenciálního zákazníka jako někoho, kdo touží specificky po výstřední francouzské limuzíně v duchu starého DS, pozdějšího XM či zcela nedávné C6. Někdo, kdo od luxusního sedanu očekává německou strohost a nudu, se k autosalonu Citroën DS nejspíš ani nepřiblíží, a pokud by měl lovit ve francouzských vodách, nejspíš sáhne po sesterském Peugeotu 508 nebo konkurenčním Renaultu Talisman. Ne, člověk, který už se odhodlal o DS5 blíže zajímat, nejspíše žádá a očekává, aby jeho auto bylo jiné než všechna ostatní, aby vybočovalo z řady a dělalo věci po francouzsku podivným způsobem.
V prvním bodě budou požadavky naplněny dokonce s rezervou. DS5 v duchu francouzské tradice vyrábět sedany, které nejsou tak docela sedany, nevypadá jako snad nic jiného na silnici. Je to jakýsi crossover mezi hatchbackem, MPV a luxusní limuzínou, teoreticky nabízející praktičnost, které se nemohou rovnat sedany, a avantgardní eleganci, která v očích většiny lidí tak trochu chybí kombíkům. K tomu se přidává výstřední design plný odvážných linek a detailů, a stejně tak působivý interiér s chytlavými detaily, jako jsou okna ve střeše nebo konzola na stropě. Jedna z mála funkcí, které se ‚musely‘ přestěhovat na strop, je navíc ovládání průhledového displeje, takže si můžete připadat opravdu jako pětileté děcko pilot stíhačky.
Problém je v bodě druhém. Zatímco vlajkové lodi Citroënu měly svou výstřednost vždy odůvodněnou i avantgardními technickými řešeními – a kupříkladu náš oblíbený C4 Cactus je důkazem, že Citroën pořád dokáže postavit nejen originální, ale i chytré auto – u DS5 to všechno působí tak trochu strojeně. Stačilo by skutečně málo, třeba jen platforma z velkého sedanu C5 a hydropneumatické pérování, a z DS5 by byl Citröen, jak má být. Jenže DS5 už vlastně není Citroën, je to DS. Takže je možná správně, že kráčí zcela jiným směrem. Doufejme, že si do budoucna najde svou cestu…
