Blábol o roadsterech, okreskách a rychlé jízdě v pomalém autě...

Drazí čtenáři Autíčkáře, ten nadpis berte vážně. Sám vlastně ještě nevím, co z toho článku vznikne. Částí to bude asi první představení (snad) dlouhodobého projektu Autíčkářovy garáže a částí i ventilace pocitů, které se mi motají v hlavě poté, co jsem tu malou svini konečně poprvé pořádně protáh. To nemůže skončit jinak než blábolem…

Rád bych napsal, že se pokusíme stvořit nejrychlejší MX-5 v Česku, ale naše cíle budou muset být trochu skromnější

Malou sviní je myšlena, ehm, ani nevím, jestli to mám psát… Když to napíšu, ta část z vás, která už má toho auta dost, přestane číst. Ale teď už to je stejně jasné, že? Ano, další článek, ve kterém bude figurovat MX-5, ale pokud ji nemáte rádi, vydržte, sem tam si do ní i kopnu. Vy, kteří užíváte tu epidemii dnešních dní zvanou facebook, už jste možná zahlédli fotku ukazující motorový prostor MX-5 NBFL, v němž pár věcí chybělo a pár věcí přebývalo. No a pokud v epidemii registrovaní nejste, vidíte ji níže právě teď. Přesně tak, pod lehoučkou kapotou téhle stříbrné MX-5 je motor 1.8 VVT doplněný o eatonův kompresor MP45 a intercooler. Krom toho jsou na autě coilovery Tein, větší stabilizátory, přídavné výztuhy skeletu, rozpěry nosníků a větší přední kotouče z varianty Sportive, které ovšem svou velikostí (s trochou nadsázky) mohou atakovat leda Kiu Picanto nebo Renault Twingo.

A k čemu to všechno? Jak rád bych napsal, že se pokusíme stvořit nejrychlejší MX-5 v Česku, ale od toho už tady jsou jiní a na silně přeplňované dvoulitrové NC se tahle stříbřenka vždy bude dívat z uctivé dálky. Takže se spokojíme s tím, že z ní příští rok bude MX-5, která krom přidělání rohlíku na pusu v zatáčkách dokáže odolat nenadálému ataku rozčouzeného TDI na rovince a snad neudělat ostudu na některém z větších okruhů :-). Potenciál ale bylo třeba ověřit na přilehlých okreskách…

Vracet se po delší době za volant malého neposedného roadsteru je podobné jako zahazovat veškeré dosavadní řidičské dovednosti za hlavu. Už to jsou skoro 2 roky, co jsem naposledy na okresce pokoušel limity MX-5 a mezidobí vyplněné všelikými turbo hatchbacky či šestiválcovými sporťáky obalilo údy do molitanu a v hlavě vytvořilo jakousi iluzi standardně dosažitelné rychlosti na okreskách.

A pak jdete dál a dál a…  a sakra…  kvičíme a nedotáčíme…   aaaaaa teď už přetáčíme, uuuuu…

Miata, udatná to samurajka, rozsekala onu iluzi svými uzoučkými gumami a hyperaktivním podvozkem během pár zatáček, přičemž se ani na chvilku nepřestala na okolí smát tím přitroublým rozjařeným úsměvem. Přitom začátek vypadal nadějně. Aura MX-5 totiž začne fungovat při prvním zatočení (pokud nepočítám do aury i fakt, že se při nasedání trochu bojíte, abyste si auto nezašlápli), kdy se vytlemená huba na nárazníku rozhodne následovat pokyn volantu tak hbitě, že do výtlemu brzy přejde i huba řidičova. Kdesi zhloubi paměti pak okamžitě vyteče halda vzpomínek dávajících dohromady sdělení typu: „Do knedla, jak já mohl zapomenout na agilnost a nadšenost toho autíčka?” 

A pak jdete dál a dál a…  a sakra…  kvičíme a nedotáčíme…   aaaaaa teď už přetáčíme, uuuuu…  jééé  ehm. Trochu perverzní nadšení se míchá s trochou sebevražedného děsu. To první asi převládá, ale zároveň mozkovna začíná přemýšlet a srovnávat. „Hmmm, když jsi tady jel před měsícem s testovací 308 GT, byl jsi o kus rychlejší a ještě jsi stíhal se spolujezdcem probírat jeho sexuální život a před 14 dny s Octavií RS to bylo s prstem v nose rychlejší ještě víc.” Jenže v MX-5 to nějak nejde. 

Relativně jednoduchá posloupnost úkonů – šlápni na brzdu, podřaď, zatoč, nech promluvit newtonmetry a užívej si tu potupu ostatních – se poněkud komplikuje. Teď to je spíš: šlápnout na brzdu… ono to nebrzdí dořiti…  fakt na ni ŠLÁPNOUT! uff…  Trochu umravnit odlehčující se zadek, podřadit (kdyby tak šla noha lépe zkroutit pod ten volant, zpropadené vyhřívání sedadel) a zároveň trochu zkorigovat stopu po přejetí roletky na asfaltu, držet pedály balanc, bojim, bojim, apex, eště ne, uuuuž… plný plyn a za chvilku znova…  přede mnou si to sviští dvoulitrové NC, ze zadu dotírá jiná přeplňovaná NBFL… 

Spousta práce, málo rychlosti, dost zježených chlupů a guláš v hlavě.

Spousta práce, málo rychlosti, dost zježených chlupů, velké pochybnosti o vlastních schopnostech a hlava neví, který z těch pocitů si má vybrat jako první. Mám v tom guláš, jsem frustrovaný, trochu nejistý, zároveň docela veselý. Přestože se snažím, co můžu, jedeme v relacích dnešních rychlých aut vlastně pomalu a ke všemu mě to baví. Sedět v hot hatchi, bylo by to skoro výletní tempo, ale teď mám pocit, že kdybych ještě trochu přidal, umřu. Z velké části za to samozřejmě může samotná koncepce malé přebuzené zadokolky, ale zčásti v tom má prsty i (ne)naladění mého konkrétního kusu.

Stavitelný podvozek má naštelovánu příliš velkou tuhost a potřeboval by asi i vylepšit poměr tuhosti mezi jednotlivými nápravami. Vůbec netuším, jakou má auto geometrii, a k tomu mám na ráfcích pneu Toyo T1R, které vážně nemám rád. Kvičí už dávno před tím, než (i ten nedokonale nastavený) podvozek odvede vše, co umí, a na vlhku si neumí vybrat, jestli podrží anebo nečekaně a proradně ztratí většinu gripu. Moje MX-5 tak zatím ve výsledku působí trošku jako nevypočitatelná mrcha, jež občas opouští zvolenou stopu trochu rychleji a dříve, než by mému svěrači bylo milé, naštěstí je díky skvělým ovládacím prvkům stále bleskově umravnitelná. Ve výsledku jsem se ale stejně poněkud bál a po zbytek výjížďky jsem si k autu nedokázal vybudovat důvěru. Nezní to moc ideálně, co? Trocha laborování s coilovery, geometrií a pneumatikami to ale určitě spraví.

 Až nevycválaná zadokolka bez elektronických pomocníčků totiž vysvleče míru vaši řidičské (ne)schopnosti do naha

Celá první ostřejší vyjížďka s novou hračkou ale hlavně opět oprášila otřepanou frázi o tom, že je zábavnější řídit pomalé auto rychle, než rychlé auto pomalu. I přes pocity řidičské méněcennosti a hrozbu potupy od každého obstojně silného moderního auta je zaplavení smyslových receptorů všemi těmi náročnými činnostmi tak nějak příjemné. Stručně, je to prostě prdel a mozek ukapává slastné endorfiny daleko ochotněji, když se auto pod vámi hemží, povídá si a…  třeba i trochu neposlouchá, hlavně že se musíte snažit mnohem víc, než když řídíte efektivní raketu. Ne že by nebylo fajn užívat si dynamickou dominanci snadno řiditelného auta, zároveň to je ale částečné lhaní si do vlastní kapsy. Až nevycválaná zadokolka bez elektronických pomocníčků totiž vysvleče míru vaši (ne)schopnosti do naha. Ale zda je uspokojující vzdát se kusu svého ega ve prospěch jakéhosi stěží hmatatelného pocitu radosti, interakce a srůstu s prostředím, anebo pocit uspokojení přinese až ona přítomnost devastující dynamické nadvlády nad okolím, už si musí rozhodnout každý soudruh sám.

Blábol je u konce. Naopak na začátku je projekt ‚dostaň z Miaty to nejlepší‘, o němž budete průběžně informováni. Pokud to tedy její majitel s levými pahýly nezahodí dřív někam do příkopy nebo do kačírku :-).