Auta slavných: Závodní legendy Nicka Masona

 Peníze. To je to, co mnoho lidí zmíní jako první, když přijde řeč na auta jako Ferrari 250 GTO. Jak jinak, když se tohle auto objevuje v novinových titulcích nejčastěji ve spojení s tím, že se opět stalo nejdražším vozem světa. Většina jich proto přebývá v muzeích či luxusních klimatizovaných garážích, jako je třeba ta, kterou vlastní módní magnát Ralph Lauren (jehož sbírku jsme před časem navštívili). Člověk, který takové auto pravidelně vystavuje nebezpečí na závodní trati, kde i chvilkové selhání úsudku či jediné uklouznutí může znamenat tvrdé setkání se zdí, ve srovnání s tím působí cize a protikladně, jako by žil na odvrácené straně měsíce.

Přesně tím člověkem je Nick Mason. Jeho Ferrari 250 GTO, které vlastní už dlouhé roky, závodilo v každé sezóně od roku 1962, kdy bylo vyrobeno. Začalo v roce 1962, kdy startovalo na slavné čtyřiadvacetihodinovce v Le Mans. V roce 1964 ho mladý Nicholas Berkeley Mason dokonce na vlastní oči viděl závodit na okruhu v britském Goodwoodu. Tehdy mu bylo dvacet let a nemohl tušit, že za nějakých deset let bude jednou z největších rockových legend. A že si za třináct let, v roce 1977, koupí přesně tento vůz za horentních 57 tisíc dolarů. V té době to byla za staré, ojeté závodní auto astronomická cena a všichni kamarádi se mu kvůli Ferrari smáli. Dnes už se asi nesmějí, protože bláznův démant zazářil a hodnota 250 GTO se pohybuje mezi 30 a 40 miliony dolarů.

Pojďme se podívat, co má Nick Mason ve sbírce dalšího.

Nedlouho před tím, než utratil na tehdejší poměry obrovskou sumu za legendární Ferrari, koupil si vůz, který prohlašuje za svoje ‚první pořádné auto‘. Jeho mladistvou vášní byl Jaguar D-type z roku 1954. Stejné auto v silniční verzi, nazývané XK-SS, měl i Steve McQueen. Pro něj byla možnost fungování na silnici důležitá, protože se svým polozávodním Jaguarem většinou jezdil právě po silnici. Nick Mason si D-type nekoupil proto, aby v něm vypadal cool. Chtěl ho k tomu, aby s ním mohl závodit.

To je ostatně důvodem, proč si koupil většinu svých aut. Sám o sobě říká, že není sběratel, jen si kupuje auta, se kterými chce jezdit a závodit. To mimo jiné znamená, že pokud ho po jízdní stránce nezaujmou, putují zase o dům dál. Tak dopadlo například Ferrari Enzo, které si koupil před několika lety a zanedlouho jej opět prodal (ovšem až poté, co ho zapůjčil pro natáčení TopGearu). Vysoké naděje ohledně nových skvostů z Maranella mu však patrně zůstaly, protože později prošlo stejným procesem i čistě okruhové F-XX a minulý rok si dokonce objednal současný vrchol nabídky, LaFerrari. Může existovat nějaké poškození mozku, které vás nutí kupovat si nová a nová Ferrari, a přesto raději jezdit v těch starých?

Nebo prostě jen pohodlně otupíte vůči komfortu moderních vozů a začnete si o to více užívat intenzivního prožitku s těmi starými? Sám Mason dnes tvrdí, že už ho mnohem více než okruhové závody baví rally historických vozů, na které v poslední době s oblibou vyráží za volantem svého Ferrari 250 MM (Mille Miglia). To už má za sebou účast na dálkovém závodě Carrera Panamericana a Mason si ho oblíbil zejména pro jeho všestrannost.

Když se podíváme hlouběji do talíře plného tajemství, kterým je Masonova garáž, zjistíme, že v mladším věku byly jeho záliby odvážnější. Pro závodění očividně žije, a kdyby se nestal slavným muzikantem, byla by jedou z jeho možných minulostí nepochybně kariéra závodního jezdce. Důkazem může být dvojice závodních strojů, které roku 1980 odstartovaly na 24h Le Mans. Mason začínal na prototypu Lola T297 ze 43. místa, o jednu pozici před manažerem Pink Floyd Stevem O'Rourkem. Do cíle dojeli stále těsně za sebou, na 22. a 23. místě.

Prozkoumat celou garáž plnou skvostů, od klasické tříkolky Morgan ze dvacátých let až po moderní legendy jako McLaren F1 GTR, Ferrari 599 GTO či Alfa Romeo 8C, by přesahovalo prostor našeho článku. Můžete si jen přát, abyste tam byli a mohli spatřit kupříkladu slavné závodní Maserati „Birdcage“, pojmenované podle trubkové konstrukce v přední části kokpitu, nebo Ferrari 512 S, které se navrátilo do života poté, co v roce 1970 téměř kompletně shořelo, když bylo používáno jako kamerové auto. Nešlo přitom jen o nějaký další film ze závodů – výsledkem natáčení byla legenda jménem Le Mans se Steve McQueenem v hlavní roli.

Nejlepší na tom všem je, že všechna ta auta nečekají někde v hangáru, až přijdou červi. Stále zažívají nejlepší dny svých ‚životů‘ a jejich majitel očividně také. A tak to má být.