Aprílová drcanda: kvalitní reportáž z kvalitní akce

Co bychom to byli za autíčkářské médium, kdybychom vám nepřinášeli i reportáže z významných automobilových závodů. Uznávám, že to neděláme často, vlastně skoro vůbec, ale dnes to napravíme. Vždyť svět by se měl dozvědět o těch důležitých akcích, které se dějí…

Ve městě, ve kterém by chtěl žít každý (čti České Budějovice), se totiž konal další sebevražedný závod pro asi třicítku automobilů. Ano, myslím tím demolition derby, tentokrát pod názvem Aprílová drcanda. Při ústním informování o události je potřeba správně artikulovat a především druhé slovo opravdu vyslovovat zřetelně, aby pozvaní neměli očekávání, která by asi zůstala nenaplněna. Jak už bývá zvykem, sešlo se na výstavišti (k mému překvapení) opravdu hodně lidí, i když počasí nenabízelo zrovna pozitivní předpoklady. Tyto závody tu mají velkou tradici a dnes je to už po osmnácté, co budou lítat vzduchem kusy plastů, plechů, skla i všeho dalšího. Dokonce by se dalo říct, že mají i mezinárodní přesah! (jakože jsem slyšel někoho v publiku mluvit anglicky).

O čem je demolition derby snad popisovat nemusím. Tak jen v krátkosti k průběhu tohoto konkrétního podniku – jely se čtyři rozjížďky, většinou s počtem okolo 6 – 8 aut (záleží, komu se před startem podaří nastartovat). Vítězem je auto, které poslední jede. Následuje baráž složená z těch, kteří prohráli, ale byli ještě schopni auto znovu uvést do pohyblivého stavu. A finále je ze čtyř vítězů jednotlivých rozjížděk + vítěze baráže.

Na vedlejším parkovišti, kde stojí seřazená auta, je jasně poznat, kdo dnes jede na výhru a kdo tu bude asi jen do počtu. Pozná se to podle úrovně úprav jednotlivých monopostů. Kdo se přijel jen zúčastnit, zkrátka z auta sundal vše ze skla a křehkých plastů (okna, světla) a odpojil airbagy. Těm zkušenějším bylo jasné, že nemá cenu dělat bordel na trati třeba zachováním nárazníků. Už také začali myslet na mrštnost auta a vůz odlehčili odebráním nepotřebných částí interiéru. A pak je tu elita. Ti, kteří to jedou regulérně vyhrát. Ti, kteří kvůli ochraně chladicího okruhu vytahují chladiče z velmi choulostivého předku vozu alespoň na vršek motoru či kapoty, někdy dokonce i na střechu. Je také vhodné přemístit autobaterii třeba na místo spolujezdce a přidat k rukám řidiče i bezpečností vypínač. Pro jistotu. Odlehčení už je pak opravdu extrémní a občas zbývá doslova jen skelet vozu se sedačkou řidiče. I výfuk je zbytečný. Skoro až překvapí, s jak malým počtem součástí je auto schopné stále fungovat.

Profesionální piloti, kteří měsíce ladí svoji formu a připravují ji právě na tento výjimečný den, už jen pilují poslední drobnosti. Zjišťují, jestli jsou vlastně všechna kola alespoň trochu nafoukaná, dopíjí poslední půllitry piva, dokuřují cigaretu a někteří se pokoušejí nasoukat do těsné kombinézy, která jim přece ještě loni jakž takž přes to břicho byla (někde spíš předloni). Kvalitní podpůrný tým okolo jezdce je také důležitý – zvyšuje to možnost, že aspoň někdo s sebou vzal kladivo a lepicí pásku, čímž vyřešíte všechno. Alespoň že tu povinnou helmu nezapomněl nikdo.

Výborné je, že je sestava účastníků vždy opravdu rozmanitá. Jezdí spolu jak malá auta jako Swift, 206 nebo Felicia, tak třeba Caddy, Scenic nebo Galaxy a nikdo to neřeší. Snad jen kabriolet chyběl. Nedílnou součástí je také válečné zbarvení každého vozu, kde se originalitě meze nekladou. Někteří se designem snaží svého soka zastrašit, většina ale zvolila taktiku svého soupeře asi spíše rozesmát, čímž ho ale samozřejmě také vyvede z míry a koncentrace. Mazané.

Mezi divácky nejatraktivnější auta patřila řádně upravená Mazda MX-3 s chladičem na kapotě a nádrží chladicí kapaliny dokonce až na střeše. Diváci obzvláště ocenili dramatické prasknutí zadního panoramatického skla. Pak zaujal starší Céčkový Mercedes-Benz W202. I když řádné pomalovaný a odstrojený – bez nárazníků, světel i oken, stále z něj vyzařovala, asi díky správným proporcím, jistá dávka důstojnosti. Prostě MERCEDES. Také to bylo jediné auto s hnanou zadní nápravou. Bohužel dostal ráno na zadní kolo hned na začátku. Mě osobně překvapil VW Caddy, u kterého bych ještě, na rozdíl od ostatních aut, nějakou finanční hodnotu předpokládal. Druhým překvapením pak byla odolnost prvního Renaultu Kangoo, který schytával jednu ránu za druhou, ale na rozdíl od ostatních to na něm nebylo dlouho skoro znát.

Správná technika jízdy má v tomto závodu zásadní vliv (tak jako ve většině závodů). Výkon motoru je tu ale podružný. Sem tam se někomu podaří zařadit dvojku, ale jinak se krouží skoro stále na jedničku. A zpátečku! Všechna auta byla koncepce s motorem vpředu – překvapivě se nezúčastnilo žádné Porsche 911 ani italské supersporty. Nejhorší byl tedy náraz zepředu, který by mohl poškodit motor. Druhou největší slabinou jsou poháněná kola přední nápravy (kromě toho mercedesu). Všechno ostatní už je podružné. Karoserie nemusí být rovná, dveře nemusí být vypouklé směrem ven, ale klidně i dovnitř, kufr se po většinu závodu zmenšuje, ale pokud je vzadu alespoň jedno kolo a přední se točí, tak se jede dál. Na začátku se všichni musí vydat vpřed, ale už po pár desítkách vteřin (a prvních odpadlících) větší půlka řidičů taktiku mění a začíná se couvat. Za plný počet bodů je, když svým zadkem trefíte protivníka z boku na přední kolo. Můžete mu způsobit maximální škodu při minimalizování té své. Umění je ale v načasování. A když už se soustředíte za sebe, může zas někdo překvapit vás a zaútočit. Není to vůbec lehké. Chce to zkušenosti a hlavně velký … to … odvahu.

Už konečně přichází čas prvního klání. Závodní okruh je perfektně připravený, včetně něčeho jako „únikové zóny“ – asi 3 metry asfaltu mezi diváky a pneumatikami. Naštěstí jsou kolem většiny okruhu alespoň obrubníky. Traťoví maršálové přísným okem naposledy zkontrolují kvalitu povrchu a po chvíli už vlajka vypouští auta vstříc svému konci. Následuje první rána, druhá, třetí, kouř, řev motoru zaseknutého v maximálních otáčkách a diváci jsou ve varu. Možná jsem zaznamenal i náznak menší mexické vlny nebo se jen někdo v dálce zvednul. Každopádně atmosféru by mohl závidět kdejaký fotbalový stadion během covidového lockdownu.

Již do pár minut půlka aut stojí jako překážející kuželky a zbývají poslední dva nebo tři jezdci. Začíná se taktizovat a občas se někdo zbaběle schová za nepojízdného soupeře. Většina však volí bezhlavý postup a střet vyloženě vyhledává. To je samozřejmě atraktivnější i pro publikum. Vzduch začíná být cítit kombinací spálené gumy od protáčejících se kol a nekvalitně spáleným benzínem, jehož spaliny neprošly přes žádné filtry nebo katalyzátory (zdravíme ekology).

Během odpoledne se také dvakrát prezentují hasiči, z toho jednou plánovaně. Připravena byla ukázka vyproštění zraněného řidiče z Focusu, což se povedlo a živý figurant živým zůstal. Podruhé se ukázali během závodu, kdy potencionálním požárem hrozil jeden zlobivý Scenic. Spojení hadic se klukům úplně nepovedlo a půlka vody stříkala už pár metrů před autem, ale nikdo neskonal bolestivou smrtí, a to je hlavní.

Ptáte se na výsledky? Absolutním vítězem se stala … chvilka napětí … žlutomodrá Mazda 2. Jestli se to dá považovat za kvalitní spotřebitelskou radu, je diskutabilní. Už jsme tu ale měli pár článků s tipy na postapokalyptická vozidla. Malý japonský hatchback ze začátku tohoto milénia mezi nimi zatím chyběl. Nyní víme, že toho vydrží víc než dost. Jezdec si bude užívat nehynoucí slávu a vítězné auto, které je už teď asi stlačené v kostce (jako všechna ostatní) určitě na šrotišti odpočívá s tak nějak lepším pocitem. Že ještě něco velkého před svým skonem dokázalo. Odpočívej v pokoji, hrdino.