Autíčkářův trackday: Okruh pohledem nováčka

Ráno se probouzím do ostrého slunce a kaluže potu. Dnes že má být trackday? Vždyť tam všichni pojdeme horkem. S obavou sleduji rostoucí ručičku venkovního teploměru a přemýšlím, na co vše jsem zapomněl. Aha, mluví na mě má drahá polovička, už zase jsem myšlenkami u okruhů a talíři na stole věnuji sotva kosý pohled. Na poslední chvíli kontroluji tlak v pneumatikách a pro jistotu přibaluji startovací kabely. Co kdyby náhodou. Vyjíždím směr Chrudim, kde na mě mají čekat Fernie s Vojtou. K mému překvapení jsou na místě včas a po malé chvilce se rozjíždíme směrem Hradec Králové. Je dusno a posádka redakčního Alfonse má stažená všechna okénka, kterým ještě fungují ovladače. Puma, kterou jedu na výlet za adrenalinem boduje tiše šumící výkonnou klimatizací a způsobuje závist a násilné choutky v ostatních členech redakčního konvoje. Konečně se před námi vynořuje východočeská metropole. Po chvilce strávené nadáváním na místní předpisy dojíždíme k zadní bráně bývalého vojenského letiště. Tak je to tady, oficiálně vjíždím na okruh! Tedy čekal jsem leccos, ale rozbitou polňačku vážně ne. „Jak se sem všechny ty nízký sporťáky dostanou?“ Ptám se se zájmem Fernieho. „Na podvalu“ následuje letargická odpověď. Tak nic, tady asi vědomostmi zářit nebudu.

Na místě doznívá předchozí akce. Sporťáky naložené na přívěsech se pomalu ztrácejí z asfaltové plochy a nakonec nám zbývá jen jeden z pořadatelů a skromný přístřešek se stolem. Ještě, že máme s sebou Katku. Přebírá vyjednávací iniciativu a výsledky se dostavují. Pořadatel předchozí akce se uvolil, že nám poslední zbytky vybavení zapůjčí, abychom se zbytečně nepařili na ostrém sluníčku. Na vysokých svazích podél trati žloutne tráva a sem tam postává zvědavec, dumající nad tím, proč drahé unikáty vystřídal Ford velikosti bačkory a prastarý Ital vydávající zvuky přístavního škuneru. Na místě na nás již čeká banda Miaťáků se dvěmi NA a jednou NB. Přebíráme závodní dráhu, vybalujeme pito i malinovku a já hledám způsob, jakým bych se bezpečně uklidil z trati. „Můžu mávat?“ Ptám se Vojty a doufám, že se tak vyhnu alespoň na čas ztrapňování se na okruhu. „No asi můžeš, až bude co“. Tak jo, budu užitečný. Ostatní členové redakce budují zázemí a Martin mlsně obchází Pumu. „Chceš se projet?“ Odtuším zájem v jeho pohledu. „No jasně!“ Vyhrkne bez přemýšlení a div mi s klíčky nesebere i kus prstu. Souká se za volant, hledá ideální pozici a diví se, proč mám zpětné zrcátko přilepené oboustrannou páskou. Raději zamlčuji, že mi ho z čelního skla utrhla sestra, když se učila řídit. Po chvilce hledání a mačkání těch správných páček startuje motor, načež se malá šelma mlsně rozhlíží po trati. Jsme na dráze úplně sami, já sedím na sedadle spolujezdce a libuji si v mém vychytralém plánu. Totiž nejdříve od někoho okoukat, jak se to vlastně závodí. Martin bez rozvah dupe na plyn a Puma jen lehce hrábne předními koly, načež vystartuje s razancí lovícího geparda.

Tak takhle rychle jsem nikdy nejel. Puma poslušně drží stopu a z laického pohledu si vede poměrně slušně. „dám si jen pár kol na rozježdění“ sděluje svůj úmysl vyzáblý ajťák z řidičovy sedačky. No jak zlé by to mohlo být s výpočetním technikem za volantem, že. Jenže chyba lávky. Ačkoliv je můj nový řidič valach, nádobíčko, soudě dle způsobu jakým se vrhá hned k prvnímu apexu, má ocelové. Po prvním kole se zdá, že krátká slalomová dráha se jezdí dost intuitivně. Dokonce jsme tentokráte použili i trojku. Auto v každé zatáčce kvílí naléhavěji a i boční přetížení postupně roste. „Kde to má ručku?“ Ptá se můj šofér jen pro formu a již sahá na to, co běžně používám k parkování. Zdá se, že jsem doteď účel onoho klacíku podceňoval. Malá předokolka umí klouzat bokem! Vlastně to zvládá až překvapivě snadno.  Martin sjíždí z trati a pochvaluje si čitelnost podvozku. Já usuzuji, že si před pokusem vstát dám ještě nějakou tu minutku vsedě. Rozklepaná kolena se dávají do pohybu a vylézám ze sportovně tvarované sedačky. „Bylo to docela příjemný, už můžu mávat?“ Ptám se kolegů redaktorů, jakože nic. No asi mi to věřili. Dostávám žlutou vlaječku (jiná nebyla) a vyrážím plnit povinnosti traťového komisaře.

Samotný průběh Trackdaye bych nevylíčil ani na desíti stránkách, tak zmíním jen ty nejzajímavější střípky. Na žhnoucí asfaltové ploše se postupně začaly prohánět zmíněné Miaty a dorazilo i duo svůdných kupátek přezdívaných „rakve“, neboli Hondy CRX. Postupně dojížděla další zajímavá auta a z temných nor a zákoutí se počaly sjíždět i PlechCupové speciály. Čekal jsem kde co, ale posprejovaný Civic, ze kterého zbyl jen motor, skelet a řidičova sedačka mi jednoznačně vyrazil dech. Vypadalo to, že vůz již stačilo sežrat a vyzvrátit několik monster z pozdního období křídy, než se v něm někdo rozhodl závodit. Zkrátka punk na kolečkách a dost možná nekomerční poutač na film Mad Max. Sjelo se i spoustu dalších zajímavých aut od Felicie přes zánovní kompaktní Alfu až po velmi děsivě znějící Lancer Evo. Mával jsem ostošest, umazával čárky na předním skle závodících a občas jsem byl i se svojí upadávající žlutou vlajkou ostentativně ignorován závodníky, kteří se rozhodli, že musí zajet aspoň ještě jedno kolo. No co, já jim pod kola skákat nebudu. Začalo se připozdívat, avšak teploty ani dusno nás ne a ne opustit. Na start se seřadila auta závodící v našem seriálu a já měl na chvíli od mávání pokoj. Profesionál s okruhovou časomírou si pořádek zjednal na trati okamžitě. Já tvrdím, že to bylo díky různým barvám jeho vlajek. Měl i šachovnicovou! Na samý závěr závodění se na trať dostavila Bavorská katedrála s číslem popisným 7, impozantně se sunoucí bokem do každé další zatáčky. Tam kde si trio Miat hrálo a skotačilo, BMW burácivě cupovalo zadní pneumatiky s typicky německou precizností. Kde se hbité Mazdy ladně přehupovaly, aby do čela jízdy nastavily druhé dveře, tam se katedrála zhoupla a odhodlaně se sunula dále. Postupně se připozdívalo, auta začala odjíždět a mávat vlastně už nebylo na koho. Po dni stráveném sledováním závodníků ve mně začal hlodat malý červík, říkající „zkus tu Pumu!“. Tak jsem ji zkusil.

Vyrazil jsem na trať, přičemž má bedra si stále ještě pamatovala přesuny váhy, které můj nadaný nový přítel předváděl po příjezdu. Zlehka jsem si zajel trať tak, jak bych jel, kdybych měl na veřejné silnici náladu zlobit. No nic moc. Puma je fajn, ale tohle znám. Vzpomněl jsem si na starou poučku, která praví, že jedině člověk bez pudu sebezáchovy jezdí naplno. Tak jsem se zmíněný pud pokusil vypnout a stalo se následující: Puma vystřelila jako splašená, hrabala svými malými pneumatikami a dožadovala se přísunu většího množství paliva. Dravost po otáčkách se mi snadno dostala do krve. Instinktivně jsem začal úplně jinak řadit. Při nájezdu do zatáčky jsem dupl na brzdy, auto se zavrtělo jako kočka připravená vyrazit za kořistí. Máš to mít, pomyslel jsem si a podřadil jsem na dvojku, pustil spojku, sešlápl plyn. Ucítil jsem zadní nápravu, kterak se na jedné straně odlehčuje, zavily pneumatiky a malý hatchback obkroužil zatáčku jako po kolejích. „Takhle se vypíná sebezáchova?“ posmívalo se mi auto. Tak tedy více plynu, méně brzd a rychlejší pohyby volantem. „Nudáá“ vrněla si Puma. Hlavou se mi mihlo jen „máš to mít kočičko“ a dál si to nepamatuju. K sobě jsem přišel, když jsem vylézal z dochlazujícího se vozu a na tváři jsem měl nesmazatelný podpis talentovaného vozu pro gaye. Rohlík od ucha k uchu ne a ne zmizet. „Tak co?“ „Boží“ zhodnotil jsem celý zážitek. Svezl jsem se ještě párkrát a pokaždé mě dostal pocit, že mě talentovaný Fordík předává něco ze svých schopností. Jak se na obzoru objevovaly mraky a dusno přestávalo být snesitelné pro řidiče i pro vozy, zaveleli jsme k ústupu.

Večer se přihnala bouře biblických rozměrů a já měl co dělat, abych se vůbec ve zdraví dostal domů. Jenže ono to bouřilo i ve mně. Neustále jsem se vracel k pohodové náladě, letnímu odpoledni strávenému ve společnosti nefalšovaných petrolheadů ale hlavně jsem se nemohl zbavit stále ještě čerstvých vzpomínek na okruhové ježdění. Byl to adrenalin, byla to zábava a uteklo to nepředstavitelně rychle. Navíc to stálo jen dvacet litrů benzínu i s cestou tam a zpět. No a možná pár milimetrů vzorku. Co bych změnil na příště a co mě nejvíce na celé neděli trápilo? Pořád mi padala vlaječka z trubky, kterou jsem mával. Tak moc jsem musel rýpat a hledat, abych našel alespoň jeden zdánlivě negativní detail. Super lidi, super stroje. Zkrátka mě to dostalo. Nejspíš se teď budeme na okruzích vídat častěji milí čtenáři.

Chcete si to na okruhu vyzkoušet taky? Přijeďte tuto neděli na CzechRing! Celé odpoledne ježdění můžete mít již za 749,- Kč!