Vector W8: Americká stíhačka na kolech, která si vzala na mušku evropské supersporty

Už od vzniku Lamborghini Miura dominovaly trhu se superauty výhradně evropské značky, na což americké automobilky dlouhá léta neměly uspokojivou odpověď. S tím se odmítl smířit inženýr a automobilový designér Jerry Wiegert a rozhodl se stvořit nekompromisní sportovní automobil, který svými výkony překoná zavedenou konkurenci. Nezávisle na velkých koncernech prokáže, čeho je americký automobilový průmysl schopen.

Tento jedinečný supersport měl výrazně čerpat z letectví, které bylo vždy považováno za vrchol technologií, a přenést poznatky z něj na silnice. Cesta k sériovému vozu začala prvními skicami již v sedmdesátých letech a pokračovala přes objíždění amerických automobilových výstav s funkčním prototypem. Poté, co se podařilo zajistit financování, spatřil v roce 1989 světlo světa radikální supersport Vector W8, vedle kterého se konkurence zdála až příliš konvenční.

Podvozek a karoserie

Konstrukce vozu využívala primárně materiály leteckého věku. Podlahu a klíčové části šasi tvořily hliníkové panely s voštinovou strukturou, což doplňoval pevný bezpečnostní rám z chrom-molybdenových trubek, který velmi účinně chránil posádku v případě nehody. Vše dohromady spojovaly pevné nýty doplněné o lepené spoje, žádné klasické svařování.

Nejvíce namáhané části karoserie tvořil materiál kombinující uhlík a kevlar, což zajišťovalo nízkou hmotnost ve spojení s vysokou pevností, zbytek tvořily panely ze sklolaminátu. Čelní sklo s vysokou odolností proti roztříštění se vícevrstvou technologií přibližovalo krytům kabiny stíhacích letounů. Z letectví vycházela i elektroinstalace s elektroluminiscenčními displeji a kabeláží s pozlacenými konektory a nerezovým opletením splňující armádní standardy.

Výkon a jízda

Zadní kola vozu poháněl vidlicový osmiválec moderní koncepce, vycházející z amerického závodního motoru používaného mimo jiné v dragsterech, který doplňovala síla dvou velkých turbodmychadel. Po sešlápnutí pedálu plynu následoval pomalejší nástup výkonu, ale jakmile se roztočila turbodmychadla, následoval brutální zátah s intenzivním zrychlením, což navíc doplňoval zvuk podobný startujícímu letadlu. Této charakteristice rozhodně neodpovídala volba automatické převodovky s velmi dlouhými převody, ale jako jediná dokázala zvládnout nápor točivého momentu.

V běžné konfiguraci dosahoval vůz výkonu přes 600 koní, ale s plnicím tlakem na maximu mohl podle výrobce překonat hranici 1200 koní. Reálné zrychlení se pohybovalo okolo 4 sekund, zatímco maximální rychlost se s ohledem na výkonové parametry pohybovala okolo 350 kilometrů za hodinu, bez ohledu na nadhodnocená tvrzení výrobce.

Jízdní vlastnosti vycházely z charakteristik podvozku inspirovaného nejvyššími patry motorsportu. Kombinace dvojitých lichoběžníkových závěsů vpředu a nápravy De Dion vzadu nabízela širokou možnost nastavení, ale za každých okolností byl Vector opravdu náročný na zvládnutí. Zásluhou širokých pneumatik se vůz neochotně stáčel do zatáčky, ale stačilo výrazněji přidat plyn a díky přívalu výkonu se stal velmi obtížně řiditelným a často nastoupila masivní přetáčivost či nedotáčivost. Řidiči přitom nepomáhaly žádné moderní vymoženosti, ať už šlo o kontrolu trakce, nebo ABS.

Devízou vozu byly velmi vysoké rychlosti, ve kterých díky širokému postoji a funkční aerodynamice vynikal jedinečnou stabilitou. Naopak komfort byl zcela na okraji zájmu. Prakticky závodní podvozek byl nepoddajně tvrdý a dával vědět o těch nejmenších nerovnostech. Celým vozem prostupovaly vibrace od pohonného ústrojí, což doplňoval ničím netlumený řev motoru V8.

Exteriér a styling

Svým radikálním designem dotáhl do extrému klínovitý vzhled superaut a italskou eleganci vyměnil za brutalitu bojového letounu. Enormní šířka ve spojení s minimální výškou dodávaly Vectoru přikrčený postoj srovnatelný pouze s vytrvalostními speciály. Prim hrály výrazné aerodynamické prvky ve spojení s řadou agresivních větracích otvorů. Viditelné nýty zdůrazňovaly inspiraci v letectví.

Extrémně nízká příď se viditelně zužovala do ostrého klínu, který byl zakončen zploštělým panelem s dálkovými světly namísto očekávané mřížky. Na ploché kapotě byla řada větracích otvorů doplněná o neobvykle pojaté vyklápěcí světlomety, kde se místo reflektoru sklápěl menší panel před ním. Čelní sklo svíralo stejný úhel jako celá příď. Vespod byl rozšířený splitter usměrňující proudění vzduchu.

Ze strany nejvíce vynikl klínovitý profil s výraznými tvary a horizontálně orientovaným krytem motoru. Středem karoserie se táhl ostrý zlom, který ji rozděloval na horní a spodní část. Přes něj procházelo i boční okénko, které muselo být dělené a funkci stahování nahradil malý posuvný panel po vzoru závodních vozů. Boční zrcátka byla zalomená dolů vedle spodního panelu okna. Zatímco výrazné nástavce prahů zdůrazňovaly šířku vozu, za vzhůru výklopnými dveřmi byly výrazné nasávací otvory přivádějící vzduch k chladičům. Vícedílná kola se držela designu turbíny k účinnému chlazení brzdových kotoučů.

Záď byla prakticky pravoúhlá s téměř kolmým zadním čelem. Nahoře bylo umístěno široké přítlačné křídlo integrované do linií karoserie. Přes celou šířku se táhly dva zářezy, ve kterých byla integrovaná i zadní světla. Na spodním okraji byl relativně nevýrazný difuzor, kterému dominovaly dvě obdélníkové koncovky výfuku nad sebou na každé straně. Registrační značka byla umístěna na lakovaném okraji pod průhledným krytem.

Interiér a výbava

Interiér ze všeho nejvíce připomínal kokpit letadla s digitálním displejem a dlouhou řadou přepínačů všeho druhu. Kožené čalounění zde kontrastovalo s odhalenými spoji a hliníkovými panely. Prosklení obepínalo kabinu podobně jako kryt kokpitu stíhacího letounu.

Vertikálně orientovaná palubní deska se táhla přes celý interiér a byla jeho dominantním prvkem. Klasické ukazatele nahradila monochromatická CRT obrazovka letecké specifikace od společnosti, která dodávala avioniku pro letouny F-15, kde se na několika stránkách zobrazovaly všechny dostupné údaje.

Klasická tlačítka nahradily letecké pákové přepínače doplněné o letecké vyskakovací jističe. Na straně spolujezdce byl panel audia, vedle kterého byla i přihrádka. Řidič mohl kompletně převzít kontrolu a nastavovat například i plnící tlak každého turbodmychadla. Směrem ke středu byl umístěný volant s masivním středem obšitým kůží.

Přístup dovnitř umožňovaly vzhůru výklopné nůžkové dveře, ale bylo nutné překonat velmi široký práh zahrnující bezpečnostní konstrukci i odolné nádrže. Jeho součástí byl i volič automatické převodovky, který připomínal páku ovládání tahu motorů. Proto byla sedadla Recaro s výrazným bočním vedením velmi blízko u sebe, tudíž měl řidič pocit, jako kdyby byl téměř uprostřed kabiny jako ve stíhacím letounu. Byla potažená kvalitní kůží, ale zároveň pevně ukotvená k podlaze, tudíž se upravovala vzdálenost pedálů.

Relativně tlusté sloupky a výrazně skloněné sklo zkreslovaly výhled ven, dozadu nebylo vidět prakticky vůbec. Vzhledem k radikálnosti vozu nenabízel žádný klasický zavazadlový prostor vpředu ani vzadu. I když výbava nebyla příliš bohatá, nemohla chybět klimatizace, protože interiér se zásluhou bohatého prosklení a výkonného motoru za ním výrazně přehříval.

Přijetí trhem a verdikt 

I když měl Jerry Wiegert opravdu velké ambice a plány, tak Vector nikdy nepřekročil hranici malého projektu s produkcí v jednotkách kusů. Na začátku byl obdiv, když v novinářských testech dokázal svou rychlostí deklasovat nejlepší italské supersporty a byl některými považován za nejrychlejší silniční vůz na světě.

Zdrcující dynamiku kombinoval s radikálním designem, který ze všeho nejvíce připomínal moderní stíhací letoun. Tomu odpovídala i na tu dobu hi-tech kabina, kde inspirace letectvím hrála prim. Motor ve svém zvukovém projevu kombinoval řev osmiválce a svištění turbodmychadel.

Bohužel zanedlouho přišla PR katastrofa, když kus zakoupený známým profesionálním tenistou Andrem Agassim nedlouho po dodání zásluhou přehřátí vzplanul, čímž se odhalila velmi pochybná kvalita vozu. Nízká kvalita zpracování šla ruku v ruce s nespolehlivostí a velkou chybovostí palubní elektroniky.

Vůz byl zároveň opravdu obtížný na řízení a využití jeho plného potenciálu bylo prakticky nemožné. Navíc opravdové výkonové parametry mohly být dosti sporné. Zvolená převodovka neodpovídala určení a charakteru vozu. Vrcholem byl omezený výhled ven, kterým zaostával za konkurenty. Do roku 1993 bylo vyrobeno a dodáno pouhých 17 kusů, k čemuž je nutné připočítat ještě dva prototypy.

Nástupci a odkaz

Dnes je Vector W8 považován za unikát a ukázku neopakovatelné atmosféry té doby. Ukázal, co může vzniknout, když se spojí automobilismus s armádním letectvím, to všechno jedině ve Spojených státech amerických. Bohužel jedinečné dynamické schopnosti a radikální design nestačí, když je auto téměř nemožné běžně používat a je nutné se neustále obávat fatální poruchy.

Až Bugatti Veyron dokázalo nabídnout podobnou, a hlavně ověřitelnou úroveň výkonu a rychlosti v plně sériovém automobilu, který se od Vectoru diametrálně lišil. V té době tak padla meta 1000 koní v autě, které bylo dotažené po všech směrech.

Od té doby se situace opravdu výrazně změnila a podobných výkonů je schopný dosáhnout leckterý elektromobil nabízející pohodlí prémiového vozu. I spalovací vozy se posunují a Chevrolet Corvette, který Wiegert považoval za příliš konzervativní, dosahuje takových výkonů, které byly v případě Vectoru považovány spíše za teoretické.

V roce 1993 byla celá společnost bohužel převzata indonéským konsorciem Megatech a Jerry Wiegert byl vyhozen. Ten to odmítl akceptovat a začala řada soudů doprovázených blokádou továrny. Po řadě peripetií Megatech získal nad firmou plnou kontrolu a mohl pokračovat ve výrobě a začít s přípravou nástupce, který ovšem kompletně upustil od spojení s letectvím.

Kromě zbrusu nového zaobleného designu měl využít techniku Lamborghini v čele s motorem V12, které tehdy Megatech také vlastnil. Výsledek byl model M12, který přišel o velkou část jedinečnosti původního Vectoru, ať už z pohledu inspirace letectvím, nebo použitím americké techniky, ale nedokázal to vyrovnat na poli kvality ani spolehlivosti.

Výsledkem bylo pouhých 12 vyrobených kusů a další finanční ztráta. Tím skončila značka Vector, protože po prodeji Lamborghini přišli o dostatečně silné pohonné ústrojí a možný nástupce s motorem z Chevroletu Corvette neopustil fázi prototypu.

Základní údaje

• Roky výroby: 1989 – 1993
• Země původu: Spojené státy americké
• Design: Jerry Wiegert, David Kostka / Vector Design Force
• Motor:
  • přeplňovaný dvěma turbodmychadly zážehový 6,0 l vidlicový osmiválec
• Uspořádání: motor uprostřed napříč, pohon zadních kol
• Převodovka: 3stupňová automatická
• Výkon: 466 kW (625 koní)
• Točivý moment: 880 Nm
• Maximální rychlost (udávaná): ~389 km/h
• Zrychlení 0–100 km/h: ~3,9 s 
• Kombinovaná spotřeba (odhadovaná): ~29,4 l/100 km
• Rozměry (D × Š × V): 4343 × 1930 × 1080 mm
• Rozvor: 2616 mm
• Pohotovostní hmotnost: 1506 kg

Stačilo v případě Vectoru trochu slevit z vysokých ambicí, nebo překonat všechny konkurenty byla jediná možnost, jak mít alespoň minimální šanci na úspěch?

---

* Některé vizuály mohou obsahovat drobné úpravy generované AI.

Oceníte představení dalších pozoruhodných, neobvyklých a inovativních amerických superaut? Budu vděčný za zpětnou vazbu a předem děkuji za upozornění na případné chyby či nesrovnalosti.

Autoamazed’s Cars najdete i na Facebooku. 

Zdroje: Vector, Vector Aeromotive Records, RM Sotheby's, Motor1.com, Bring a Trailer, MPH, Road & Track, Car and Driver, Hagerty, CarBuzz, Audrain Auto Museum, Supercars.net, The Vector Project by R. W. Smith, WheelsAge.org, Wikipedia