Po jedné bezesné noci jsem usoudil, že už nemá cenu jít spát a jal jsem se realizovat nápad z předchozího večera. Náhodně jsem do vyhledávače zadal hesla „Auto Museum Berlin“ a Classic Remise byl jeden z prvních výsledků. Otevírací doba byla od osmi hodin, cesta pěšky na místo byla asi na hodinu, což se mi, vzhledem k čase 6:30 na hodinkách celkem hodilo do karet.
Na místě jsem asi dvacet minut přešlapoval před zavřenou halou s prosklenými průhledy, které už z ulice dávaly ochutnávat nevšednímu zážitku s opravdovými youngtimery. Dokonce i na ulici byl náhodně zaparkovaný postarší Peguot 505, vyvoněná tříca a podezřele udržovaná Kachna. V německy přesných 8:00 otevřel místní mechanik bránu a bez dalšího mě pustil do dvora. S úsměvem si zapálil ranní cigáro a šel někam pryč. Na dvoře jsem zůstal jen já a změť zaparkovaných klasik, či novějších aut s drobnými ťukanci, jako první mi do oka padl černý E-Type s V12 karoserie coupe, prostě tam tak stál.
Dychtivě jsem se se procházel dál po poloprázdném parkovišti, kde jen tak postával Opel GT, dle mého názoru opomenutá kráska, BMW 2002 Touring (v Německu údajně registrováno kolem sta kusů, tady mají 2). Pod stromem pod lehkým nánosem lupení pak postává Cadilac deVile hned vedle Dailmeru a celkem obyčejného Peguotu z přelomu milénia. To se mi na dvoře líbilo nejvíc, když přijedete dostatečně brzo, můžete svou leštěnku postavit třeba vedle Rolls Royce ze šedesátých let a nebo taky vedle nového Golfu GTI.
O tom, že sním jsem začal pochybovat až když jsem otevřel dveře. Čekal jsem, bránu, povinnost zaplatit vstupné a nepřibližovat se k autům na blíž jak dva metry. Hned za dveřmi stál však rudý E-Type v manuálu, vlastně jsem o něj spíš zakopnul, když jsem se přes sklo díval do dílny, kde mechanici dělali něco na motoru v jiném dvanáctiválcovém E-Type.