Servis? Ne, děkuji. Raději knihu.

Pár lidí se divilo v komentářích pod blogy, že se pustím i do relativních šíleností na XMku, což je pokládáno za celkem složité auto. Ale ono na tom není složitého vůbec nic. :)

Vždy jsem si říkal, proč vlastně jsem si jako zálibu vybral auta? Určitě k tomu velmi přispělo to, že otec v minulosti jezdíval závodně motokáry a věčně jsem ho viděl se hrabat v autech i když obor jeho obživy byl naprosto odlišný od strojařiny či automotive.

To, že otec hodně “fušoval” do aut, mě tak nějak hodně táhlo i ke strojařině. Auta mě velmi bavila, někdy od 13 let jsem si kupoval různé motoristické časopisy, ale strojařina mě vždy lákala právě kvůli tomu, že se v ní zjednodušeně řečeno všechno hýbe a zaměstnala moji mysl k tomu pochopit, jak co funguje. Otec měl ze mě hlavu v pejru z věčných otázek. A jelikož tato dvě odvětví k sobě měla blízko, rozhodl jsem se na konec pro strojařskou školu.

Mé první opravárenské úspěchy začaly poté, co jsem začal pilotovat rodinné žihadlo Škoda Felicia combi 1,3MPi ve výbavě social edition. To byly drobnosti jako namontovat chybějící anténu, zabudovat ten laciný teploměr od rejžožroutů (abych to specifikoval, Vietnamci mi nevadí, ale líbí se mi ten název ze hry Vietcong :) ), aby člověk věděl, kolik je venku a podobné drobnosti. To si člověk nemohl moc vyskakovat, půjčoval jsem si nářadí od otce, svoje zatím neměl žádné. A otec měl sadu klíčů, šroubováků, gola sadu + nějaké kleště. Tenkrát jsem chtěl začít i s tuningem, neměl jsem ale dostatek peněz ani zkušeností, abych ho mohl dělat pořádně, tak jsem se ho snažil virtuálně. :)

Felcka mě rychle přestala bavit. Bylo to auto pro nenáročné řidiče. I když jsem na ní začínal se svými řidičskými a opravárenskými “úspěchy”, k srdci mi nikdy nepřirostla a i když později, než se koupila C5, šla na pohřebiště a čekal ji osud roztrhání od supů, nějak jsem ani nemrknul. Proto jsem si ve 20 letech pořídil svého prvního Citroëna. Ty mě hodně lákaly, především díky tomu, že otec měl několik XM. Audi, VW, Renaulty ani Fordy, které také míval v různých modelech a motorizacích mě tak neuchvátily. Až na to, že já si nekoupil XM, ale menší Xantii. Mé těžce vydrané peníze z brigád jsem vložil do jedné z prvních Xantií, z roku 93 s 1,6i fsociálu, bezhlín, bezkombajnu, fplastu a ftextilu. Auto se vytáhlo hrobníkovi z lopaty, respektive bazarníkovi z kopřiv. Na to, že tam ležela půl roku a byla dotažená z Rakouska, tak byla celkem zachovalá, svá léta ale už měla. To bylo v roce 2008.

Xantia se pro mě stala nejlepší kamarádkou. Měla své vrtochy, když se přivezla, tak jsem se naučil při prvním servisu např. sám dělat rozvody včetně vodní pumpy (za kontroly otce). Do toho udělat ložiska v zadních ramenech. Volant byl pěnový a pěkně ošklivý, ošoupaný až na kovovou výztuž. Tenkrát se povedl sehnat pěkný kožený, ale měl i ovládání rádia na volantu. Jelikož jsem si tenkrát koupil neoriginální rádio Pioneer (z auta bylo rádio vykucháno, ale i včetně konektorů, tak se naučit zapojit ISO), začal jsem přemýšlet, jak to rozchodit. No a tím začala moje cesta “tuningu” co nejtovárnějšího. Tzn. takového, jak vylepšit auto, ale aby to vypadalo, že to tam patří už z výroby. Jako “chudý student” a člověk, který pochytil negativní zkušenosti otce jak s autorizovanými, tak neautorizovanými servisy, jsem si začal dělat prostě opravy sám. V té době už byla celkem rozeběhlá počítačová technologie, tak to byly dny a noci u internetu a zkoumání, co a jak se dá udělat, opravit… Komunita Xantia clubu a celkem i Citroëňácká komunita se navenek zdála celkem homogenní a přívětivá. Ale vše bylo jen přes elektronickou komunikaci, tak člověk úplně neviděl do zákulisí. Samozřejmě k tomu, když jsem měl jakýkoli problém, místo abych běžel do servisu, nejdřív jsem si pozjišťoval, jak je možné co sám opravit, co kolik stojí atakdál.

Do toho byly otcovy zkušenosti s různými servisy. Především s XMkem. Otcovi se moc nechtělo se vrtat do hydropneumatiky a tak to nechával servisům. Jelikož měl všechna XM před faceliftem a s Hydractive 1, tak tam byly určité specialitky, které u aut po modernizaci odpadly. Např. rozdělovač tlaku, tzv. kostka. Ta rozdělovala tlak z čerpadla mezi hydropneumatický podvozek, řízení a brzdy. S tímto bazmekem byly občas problémy, že se auto po studeném startu špatně zvedalo či zlobil posilovač. V autorizovaném servisu v tom plavali velmi slušně. Tu měnili hydročerpadlo za 27 tisíc Kč + práce, tu zas regulátor tlaku za dalších 20 tisíc plus práce a vyřešení závady stále v nedohlednu. Až otec přišel na pana Jiřího Hejdu v Jidřichově Hradci, který se zabývá opravami na hydropneumatice. Až ten dokázal tento zapeklitý problém vyřešit. I já k němu jezdím na dofuk koulí dodnes.

Když otec tenkrát přitáhl z Německa bourané Mondeo 1,8TD a dával ho dohromady, měl ho pak na nalakování u jistého automechanika poblíž Tábora. Auto tam mělo být 14 dní. Po měsíci, když se nic nedělo, otec tam volal, jak to s autem vypadá. Dostalo se mu výmluv, jak toho mají hodně a že co nejdříve se auto udělá. Po dalším měsíci to samé. Když došlo k půl roku nečinnosti od daného servisu, otec byl tak nas… naštván, že tam zajel a auto si chtěl za každou cenu odvézt. To se zjistilo, že hlídací pes v daném servisu se nějak dostal do dílny a rozkousal kabelové svazky v autě. Jak bylo odstrojené pro nalakování, neměl moc práce se k tomu pes dostat. No a v tom servise si s tím nevěděli rady. Tenkrát nezbylo otci nic jiného, než koupit komplet nový kabelový svazek z Fordu za 70 tisíc korun. No, samozřejmě, že v servisu i při ukázce faktury se kroutili a nechtěli zaplatit. No, málo platné, stejně museli.

Ale vrátím se ke Xantii. Asi rok po vlastnictví Xantie se mi povedlo koupit ještě jednu, o dva roky novější, s tím samým motorem a podstatně lepší výbavou, akorát bouranou. Chtěl jsem ji na díly, protože na mé pořád byla hromada nedodělaných věcí. Na vrakovištích ze mě měli celkem radost, nechal jsem jim tam i tak dost peněz, ale to, co mě tolik netrápilo, to jsem prostě oddaloval. Nové díly a věci pro údržbu jsem kupoval v největším řetězci prodejce náhradních dílů a jelikož jsem neměl známého, celkově ta údržba taky vyšla na velké peníze. Ten řetězec si dost výrazně nadsazoval ceny, což je dodnes. No a tahle bouraná Xantie mi dost ušetřila, protože díly, které já potřeboval, tato měla v pořádku, do toho plus něco navíc. Například litá kola a tažné zařízení. Díky rozebírání tohoto auta jsem se zas naučil další hromadu věcí.

Protože mi taky nevyšla po maturitě vysoká škola (resp. díky dobrým známkám jsem se tam dostal bez přijímaček, ale ta škola mě nebavila a pak mi i nešla), dal jsem se na vystudování automechanika. Chtěl jsem si časem otevřít vlastní servis na Citroëny, až budu mít víc zkušeností. Samovzdělávání je dobrá věc, ale když to má člověk pouze teoreticky, tak mu pořád něco chybí. Automechanik mi dal hodně, co se týče praxe. Teorie byla procházka růžovou zahradou a dá se díky tomu říct, že jsem se tam teprve naučil tzv. hákovat (na jihu Čech se tak říká záškoláctví). :D I přes to jsem neměl s prospěchem problém.

Díky praxím jsem se ale také mohl podívat do zákulisí dílen. Vesměs jsem byl ve dvou servisech v našem městě. Oba autorizované, jeden byl Citroën, druhý Peugeot. Zatím co v Citroënu byla celkem pohodová partička a kluci brali svou práci v rámci mezí vážně, v Peugeotu to bylo o poznání horší. (Ne)výměny olejů a jiných provozních kapalin a jejich zaúčtování, neprovedení domluvených prací… Tam se mi moc nelíbilo. Ani peníze nebyly ani u jednoho servisu žádná sláva. Nakonec jsem utekl k zámečničině jako kancelářská krysa. 

Když jsem si pořídil XM, tak má dráha neježdění do servisu pokračovala. Tam výjimka byla poprvé s čerpadlem Lucas EPIC, ještě jsem se do něj bál sáhnout. Pozdější problémy už jsem se ale snažil řešit sám, protože ceny za opravy těchto čerpadel lezly do strašných výšin. U XM je to ale složitější v tom, že tam už člověk začal mít potřebu různých přípravků. Na zaaretování klikové hřídele je třeba např. "rovnák na ohejbák", který se zastrkuje do díry pod startérem do setrvačníku. Na vyndání čerpadla bylo potřeba speciálního stahováku pro sundání řemenice. Běžně koupitelný se tam nevejde a není jej za co chytit. Šrouby, které měly místo venkovního šestihranu vnitřní čtyřhran (např. zátky na převodovce) se vyrobily obroušením dostatečně velkého imbusu. Celkově takové jednodušší přípravky se prostě vyrobily. Je pravda, že tohle všechno bylo umožněno i tím, že otec měl rozbrusy, svářečku, vrtačky, do toho jsme si pořídili "Cé Óčko" kvůli veteránovi a PC diagnostiku kvůli C5 a otec měl velké zkušenosti s opravami a už jeho otec ho učil všeobecné všestrannosti. Jak se v naší rodině říká "člověk může bejt blbej, ale musí si umět poradit." 

Jde o to, že k tomu, aby člověk mohl dělat psí kusy s automobily, tak musí mít vhodné podmínky. Pokud bych vyrůstal v paneláku bez dílny a bez vedení otce, pochybuji, že bych se kdy pustil do takových věcí. Ale nikdy není pozdě začít a jezdit do servisu jen na nutné věci jako přezutí pneu na ráfky nebo geometrie. Je to ale hlavně o té chuti se učit. Pro mě osobně byla škola automechanika jen nutnost kvůli papíru, jinak jsem naprostý samouk. Servis jsem si na konec neotevřel (i když o tom dále sním, stále není dostatek vědomostí, abych to mohl dělat dobře a ani všestrannosti, abych mohl nabídnout kvalitní služby (např. lakování a v karosařině mám stále dost mezery). K tomu přispívá, že nemám rád jednání s cizími lidmi a proto jsem po krátké době přestal dělat i malé melouchy.

Dnes už to mám jen jako zábavu a s největší pravděpodobností u toho zůstanu. Tak, to jsem se trochu rozepsal o sobě, a už je čas to utnout. :) Budu se těšit na případné postřehy a Vaše zkušenosti. :)