Balkánská tour po čtvrté - aneb Gumbalkan 2023

Moje tělo se jako každý rok přepnulo do expedičního módu, v němž mu stačí minimum spánku. Znamená to, že i když jsem šel včera spát něco před půl třetí ráno, o čtyři a půl hodiny už se hrabe tělo ze spacáku. Těžko se s ním takhle po ránu hádat, a tak beru svou očividně zážitků nedočkavou tělesnou schránku ke včera avizované vodě. Společnost nám dělá termoska stále ještě vlažného kafe, kterou mi ještě doma na kávovaru spáchala moje žena.

K vodě je to z našeho kempoviště asi patnáct metrů a není to jen tak nějaký rybník brčálník, nýbrž velmi slušně opečovávaný rybářský resort, který je podle cedulí určený pouze pro členy. To sice nejsem, ale odhaduju, že přítomnost mé maličkosti v kombinaci s absencí jakéhokoliv rybářského vybavení by nemusela místním vadit. Usedám na jednu z volných lavic a po prvním šálku vlažné kávy vyjednávám se svou tělesnou schránkou, že zas budeme jeden element.

Rozhlížím se kolem. Je tu docela živo. Okolo rybníka posedávají místní členové tohoto rybářského VIP klubu a každou chvilku přijíždí další. Většina z nich při průjezdu okolo naší vozové hradby přibržďuje a zvědavě si nás prohlíží. Naštěstí máme z dnešní noci povolení od majitele námi obsazeného placu, takže můžu být v klidu. Po druhém šálku kávy se objevuje Mateo. Dělím se o termosku a než zpracuju třetí šálek, je u nás i Dodike a Mičas. Jinak je však dnešní start hodně líný. Než všichni ráno vyřeší své snídaně, hygienu a úklid, je po deváté hodině. Shodujeme se s Mičasem, že takhle to být celý týden nemůže, jinak nikam nedojedeme.

Přesto však ještě stíháme záškodnickou činnost ve vlastních řadách. Zatímco Mičas po domluvě odlákává Matea i s Míšou k rybníku pod záminkou “párového focení”, já lepím novou grafiku na jediné auto ve skupině s převážně ženskou posádkou. Shitbox je od tohoto okamžiku překřtěn na “Lady car”, případně “Ladybox”. Takhle to dopadá, když máš jako jediný dvě ženský v autě a k tomu kamarády tak trochu svině. :D

Po úspěšném přejmenování kombíkové devítky definitivně balíme a s vidinou brzké pomsty vyrážíme vstříc posledním dvěma kontrolním bodům ve Slovinsku. Cestou se od Dodikeho dozvídám, že mu byla v noci docela kosa a že ten nový spacák je dost o ničem. Ještě aby ne, když si můj XL spolujezdec koupil XS spacák, takže v něm po dnešní noc měl stěží nohy. Budeme si muset udělat zastávku v Decathlonu. Jeden blízko trasy se nalézá v Zagrebu, kam bychom se dnes měli bez potíží dostat v brzkém odpoledni.

Mezitím přijíždíme na čtvrtý checkpoint letošního Gumbalkanu, jímž je hrad Celje. Prudké stoupání a několik vraceček znovu připomínají ne zrovna bezvadný technický stav řízení na Bedně, ale hlavně dávají najevo, že letošním hlavním tématem bude naše turbo. Pokud se pod kopcem nedostaneme nad dva a půl tisíce otáček, může se lehce stát, že ho prostě nevyjedeme. Každé “chycení se” turbíny na tomto limitu je navíc doprovázeno efektní kouřovou clonou z uhelných briket, jenž by směle vystačily místní rodině na sychravé podzimní dopoledne.

Zastavujeme na parkovišti a jdeme k bráně hradu. Byť je Celjský hrad krásný, jsme dnes lehce za plánem, a tak razíme vstříc dalšímu kontrolnímu bodu. K němu je to slabá hodina jízdy… opět po asfaltu. Po cestě tak už začínáme vymýšlet zkratky, sice je to většinou výrazně dál a často i úplně jiným směrem, zato existuje šance minimálně na šotolinu. Ne však tady. Po několika kilometrové zkratce, na které jsme po nezpevněném povrchu najeli nižší desítky metrů a propálených asi čtyřiceti minutách, se napevno vracíme zpět k hlavní silnici. Slovinsko nám prostě v tomto moc nepřeje – auta jsou stále čistá (a to se nám nelíbí).

Když parkujeme na malém plácku s výhledem na hrad Podsreda (alias checkpoint pět), je právě čas na oběd. Tlačíme auta co nejvíc do stínu a hlad zaháníme různými kombinacemi instantních pochutin, z nichž některé jsou vlastně i opravdu dobré. Zanedlouho jsou všichni nasyceni a může se pokračovat. Během pauzy našel Mičas lesní cestu, která vlastně i docela kopíruje silnici. Volba je jasná - hurá do lesa. Drobný problém je, že cesta v lese tak nějak neodpovídá tomu, co je zakresleno v turistických mapách a některá rozcestí vedou úplně jinam, než by měla (a některá by podle mapy neměla ani existovat). Po pár zakufrováních, kdy se původně správně vypadající odbočka otáčí úplně na opačnou stranu, se konečně vyloupneme na druhém konci lesa. Trochu jsme si zajeli, moc jsme toho neujeli, ale aspoň to nebyl monotónní asfalt, který už začíná všem lézt na nervy.

Úzká asfaltka, na kterou jsme se dostali, se nyní prudce svažuje do údolí ve směru, kde by nás měla čekat hlavní silnice směr Chorvatsko. Sešup je to opravdu náramný a vúbec bych se nebál ocejchovat třeba dvaceti procentním sklonem. Brzdy na Bedně trpí, ale očividně ne tak jako na Tůlejtovi. “Technická otázka – jak odseknout zaseknutou brzdu?” ozývá se do vysílačky Martin. “Bubnovou nebo kotoučovou?” ptám se zpátky… při odpovědi “jakou asi” mi dochází zbytečnost mých slov. Toolate má přece ruční brzdu už několik let mimo provoz, a tak u něj jakýkoliv problém s bubny nehrozí. Mičas má pocit, že mu přibržďuje jeden přední třmen. Sjíždíme teď už z rovné hlavní cesty a míříme do stínu nejbližšího lesa, kde hodláme situaci blíže prozkoumat.

Problém s brzdami se nepotvrzuje, a tak chce Martin co nejrychleji zpět na cestu. Jeho nedočkavost je až tak velká, že se pokusí objet zatím ještě stojící Bednu zboku, aby téměř okamžitě uvíznul na poněkud ostřejším křížení, do té doby skrytém v nízké vegetaci. Naštěstí není třeba tahat kurty, bohatě stačí zátěž dvou členů skupiny na kufrových vratech Tůlejta a ten se díky zvýšené trakci na zadní nápravě rychle dostává ven vlastní silou.

Trasa nás teď vede do Zagrebu. V chorvatském hlavním městě máme zaprvé další checkpoint a zadruhé zde musíme prubnout Decathlon, aby měl Dodike v čem spát. :) Po prostudování místních poměrů vyrážíme nejdříve do obchodu, protože je v podstatě ihned na příjezdu do města. Že jsme v největší chorvatské aglomeraci nám ihned připomíná dlouhá kolona, táhnoucí se okolo celého města. K obchoďáku v ní musíme naštěstí absolvovat jen asi něco přes kilometr a půl. Po cestě vidíme několik vozů s českou poznávačkou, probíjejících si cestu k vytouženému moři, z nichž někteří naší Volvo sestavě nadšeně mávají. Obzvlášť pak, pokud je dovolenkářův vůz také Volvo.

Po půl hodince v kolonách se dostáváme k obchodnímu centru. Je kolem třetí a venku je absolutní peklo. Nad rozpáleným asfaltem se tetelí horký vzduch a parkoviště připomíná demoverzi krematoria. Toto jsou přesně ty okamžiky, kdy jsem rád za funkční klimu u Bedny. Obě devítky totiž jedou bez klimatizace a na jejich palubách musí být v tento okamžik doslova inferno. Možná i proto mizí všichni okamžitě v útrobách nákupního centra. Dodike pro spacák a ostatní se rozptylují po areálu. Hele, supermarket! Šanci je třeba chytit za pačesy, a tak se domlouvá večerní grilování. V kufru Bedny a interiéru sedanu totiž, krom nočních přestávek, běží pořád naplno dvě autolednice, občasně dopované pytlem párty ledu. Primárně chladí pití, ale maso udrží do večera spolehlivě taky.

Šestý checkpoint je asi jen 20 minut jízdy (včetně obligátní Zagrebské kolony) a stojí opravdu za to. Nikdy nedostavěný komplex Univerzitní nemocnice působí majestátním a zárověň neutěšeným dojmem. Z fleku tady můžete začít natáčet novou sérii Walking dead a nikomu to nebude připadat divné. Chátrající nedokončené budovy plné street artových počinů, suti, rozbitého skla a odpadu. Obrovské parkoviště s ozdobnými lampami, jenž je celé pohlceno víc jak metrovou trávou. Holé železné konstrukce, které snad kdysi měly být zasklenými promenádami, jenž teď postupně pokrývá vegetace. V celém areálu se postupně příroda snaží vzít si zpět, co jí člověk uloupil. Místy jí v tom brání jen zatím odolávající asfaltový povrch některých ploch a zástupy čumilů, kteří neustále udržují pár cest vyježděných. Děláme několik fotek na zatím ještě nezarostlém betonovém placu za nemocnicí a hledáme cestu dovnitř. Sklepním patrem se nám to nedaří. Jak zjišťujeme, některé části nejspodnějších pater areálu jsou dnes využívány jako skladovací prostory, přesto to areálu neubírá na nefalšovaném post-apo looku.

U zvýšeného přízemí, jenž je z opačné strany prvním nadzemním podlažím budovy, jsme už úspěšnější. Překonáváme pár zlomů o něco málo vyšších než běžné obrubníky a jsme uvnitř. Plánovanou projížďku celým komplexem nám nakonec hatí velké množství rozbitého skla v zadnějších částech budovy a naše neochota riskovat tady pneumatiky. Je teprve druhý den výpravy a my si nechceme komplikovat Gumbalkan hned na začátku, navíc si rezervy necháváme na terén. Dalších pár fotek i záběrů na GoPro a vyrážíme vstříc checkpointu číslo sedm.

Tím je muzeum věnující se Chorvatské válce za nezávislost. Tušíme však, že pro nás to bude návštěva velmi krátká. Byť to do Turanje není úplně daleko, přijedeme nejspíš až po zavíračce. To se potvrzuje ihned po přijezdu, kdy se u závory na parkovišti míjíme s posledními odjíždějícími pracovníky muzea. Jejich schopnost vyklidit zhruba 4 minuty po zavíračce kompletně celý prostor je přímo obdivuhodná. Důrazný sekuriťák nás bezpečně drží dál i od řetězu oddělujícího ulici od venkovní expozice, a tak nám nezbývá než se vydat směrem k dalšímu kontrolnímu bodu. Po cestě řešíme, kde dnes večer složíme hlavy. Někteří by se rádi zašili přímo v lese u následujícího checkpointu, což se však úplně neslučuje s plánovaným grilováním. Už po cestě jsme viděli hořící les, takže tušíme, že úřady budou na otevřený oheň (obzvlášť když je wildcamping v Chorvatsku nelegální) trochu vysazeny.

Někdo v mapách nachází něco jako kemp. Jmenuje se to Bogata Šuma “Rich Forest” a uvedené číslo nikdo nebere. Stále by mohlo být ve hře i to moře, takže není kam spěchat. Uvidíme později.

Parkujeme pod checkpointem číslo osm a když říkám “pod”, myslím tím opravdu pod. Památník na jednom ze tří vrcholů Petrova gora je totiž opravdu monumentální a… totálně zanedbaný. "Památník povstání lidu Kordun a Banija”, jak se v překladu budova jmenuje, byl dokončen v roce 1981 a jeho třicet sedm metrů výšky je v kombinaci s extravagantním tvarem docela impozantních. Původní zadání projektu bylo “památník s rozhlednou převyšující okolní lesy”, avšak později byl účel pozměněn na výrazně širší záběr. Po slavnostním otevření byl však komplex hotový jen z části. Krom vlastního památníku s rozhlednou zde měl být také kongresový sál pro 250 osob, knihovna, čítárna, kavárna a muzeum, k tomu však nikdy nedošlo. Po chorvatské válce pouze chátrá, avšak každoročně se zde scházejí pamětníci partyzánského odboje.

Od ředitelů jsme včera dostali jako odpověď na rýpnutí skrz jednoduchost prvního checkpointu souřadnice bonusu mimo roadbook, a tak jej jedeme testnout. Prý k němu nevede slušná cesta. Nám se však tentokrát docela daří a když pominu trochu prudší sjezd, nacházíme správnou lesní stezku relativně rychle. Že jedeme na Partyzánskou nemocnici z období druhé světové války jsme věděli, těžkost tohoto místa na nás doléhá teprve až po příjezdu k bráně. Sice je okolo ní vyjetá cesta dál, kterou by nebyl problém pokračovat až do samého středu místa, nám to však přijde vzhledem k historii toho prostoru poněkud nevhodné. Přece jen jezdit po místě plném označených i neoznačených hrobů nemá s pietou nic společného. Posledních cca 80 metrů tak pokračujeme po svých.

Nemocnice se skládala z několika dřevěných baráků v hlubokém lese. Elektřinu zajišťoval diesel agregát a krom vlastních marodek se zde nacházel například barák s operačním sálem nebo podzemní skrýš, jejíž vchod byl maskován jako kadibudka.

Zemřelí byli údajně pohřbíváni přímo v okolí nemocnice a prý zde leží okolo tisíce těl. Některé z nich jsou pod těmi mnoha desítkami křížů v lese nad námi, zbylé kdekoliv okolo. Je to docela depresivní prostor. Cvakám pár fotek nemocnice s dobovým vybavením a pomalu se vydávám za ostatními, kteří už jsou u aut.

Martin, kterému místo nedělá moc dobře, odmítá čekat, až se pohne Bedna, která přijela poslední a blokuje tak cestu zpět. Snaží se ji objet. V lese nade mnou se tak rozléhá řev generálkovaného Redblocku. Když konečně nastartuju a otočím oranžovo černého mastodonta, je už dávno pryč a čeká na nás nachystaný pod hlavním stoupáním od prostoru partyzánské nemocnice. Nahoru tak vyráží první. Za ním jede s hrabáním Shitbox, který má letos očividně výkonu na rozdávání a nakonec se na vrchol šplhá i Bedna. Chce to trochu rozjet, ale jakmile je tam 2.500 otáček, bere kopec, jako by o něm vůbec nevěděla. Musím si jen dávat pozor, abych po cestě moc neubral plyn. Ze soustředění mě vytrhne Mičasův hlas ve vysílačce: “Tak jsme bez spojky.” Cože?!

V duchu si říkám, že je to jen humor, ale opak je pravdou. To nám to “neservisování” teda moc dlouho nevydrželo. Kombinace objíždění Bedny mimo cestu a prudkého výjezdu na hřeben stála sedan možnost pohodlně řadit. Aktuálně má na převodovce jen dvě rychlosti – trojku a čtverku. I to se však může velmi rychle změnit. Kluci tak vyrážejí napřed a než se vyhrabeme s crosskou nahoru, není po nich ani stopa. Doháníme je až na asfaltu, kde začínáme nahlas přemýšlet, co se mohlo stát. Spíš se teda snažíme nenápadně vymyslet něco, co by mohlo být jednodušeji řešitelným problémem, než ten o jehož existenci jsme vcelku přesvědčeni. Přítlačák. Všechno ukazuje na něj, spojka teď v podstatě neklouže, ale nejde zařadit – symptomy tak sedí naprosto dokonale.

Koukáme na sebe s Dodikem a snažíme se dopočítat, kolik času bychom potřebovali na sundání převodovky a výměnu kompletní spojky bez zvedáku, jen tak na zemi. Odhad je tak tři hodiny, vzhledem k tomu, že ty šrouby nikdo posledních dvacet let nepovolil, spíš čtyři. To dáme, veškeré potřebné nářadí je buď v Bedně nebo v devítkách. Má to jen jeden drobný háček… kde vzít v sobotu spojku na Volvo 940? Je totiž pátek devět večer, takže dnes už nesežeme vůbec nic.

Opatrně se suneme ke kempu, do něhož se nedá dovolat, ale v aktuální situaci stojí za to prostě jet naslepo. Tento risk se vyplácí a se soumrakem nás vítá majitel kempu “Pítr”. On to teda není tak úplně klasický kemp, ale spíše desetihektarová soustava luk a palouků, na kterých je možné postavit stan nebo zaparkovat karavan. Majitel navíc není Chorvat, nýbrž Holanďan. Každopádně je skvělý. Ukazuje nám posekaný plácek, na kterém můžeme pro dnešní noc rozbít tábor. Tedy, ono to ve finále nemusí být jen pro dnešní noc, protože je před námi víkend a spojka na aktuálně téměř nepojízdného Tůlejta může být klidně až příští týden. Vidina dvoudenního náskoku se rozplývá před očima. Teď to spíš vypadá na několika denní ztrátu. Ještě však nehážeme flintu do žita. Intercars v Zagrebu otevírá zítra ráno v osm a my se musíme modlit, že budou mít spojku na téměř třicetileté Volvo skladem. Pokud totiž ne, zamrzneme tady minimálně do úterý.

Grilujeme maso a popíjíme déle, než je u nás běžné. Zaprvé to ráno na rychlý odjezd nevypadá a zadruhé se každý snaží zapomenout na to, že jsme aktuálně tak trochu v prd…

Ráno je moudřejší večera, tak uvidíme. Snad budeme mít trochu víc štěstí než dnes.