Odpoledne s rudým samurajem

Pokud čekáte seriózní článek nebo dovádění s malým tereňáčkem od Suzuki, ušetřím Vám čas, tady na trochu serióznosti ani na Samíka nenarazíte.

Dnes jsem ráno přijel do práce o něco dřív a venku už stál, rosa stékala po jeho rudém laku a tomu sekundujícím černým dvacetipalcovým ráfkům, slunce prosvítalo skrze ohromné křídlo a hluboko pod ním zlověstně vyhlížela trojice koncovek výfuku. Okamžitě jsem se nakvartýroval k technikovu stolu a napsal se do pořadníku na tohoto krasavce. Štěstěna tomu chtěla a tak jsem si mohl po práci užít chvilky společných radovánek a zbavit se ho ještě v dobu, kdy bude dostatečné teplo odjet s Miatou nahoře bez a úplně neumrznout.

Hondy Civic Type R FK8 rozdělila petrolheady do dvou skupin, první skupina to auto miluje a ta druhá nemá vkus. Jak nastala ta nejhezčí část pracovní doby- konec, dostal se mi do ruky ovladač a v kalhotách se mi udělalo znatelně těsněji. Rozhodl jsem se k autu přistoupit seriózně a užít si všechno co nabízí. Vše- krom erekce, se rozplynulo jako pára nad hrncem v okamžiku, kdy se za hlubokého vrnění probudil dvoulitrový motor s turbem a systémem VTEC na obou vačkách, v tu chvíli za volantem už sedělo mé devítileté já. Opatrně jsem vyrazil z parkoviště, uvědomujíc si sílu 320koní a 400 točivých momentů posílaných pouze na přední kola skrze šestistupňový manuál, samosvorný diferenciál a přední nápravu, která je zatraceně funkční. Po chvíli jsem nabíral kamarádku, jež se uvolila k udělání pár fotek. Na program komfort jsme vyrazili z města někam, kde se rudý Civic opravdu předvede.

Okamžitě za značkou konec obce šel komfort stranou, na palubní desce se rozsvítilo červené R+, a eRko nás zarazilo hluboko do sportovních sedaček. Tento ohromný výstřel kupředu nám bohužel dlouho nevydržel. Ačkoliv jsem stále nezařadil dvojku, tachometr už ukazoval hranici téměř 100km/h, ale před námi se táhl jakýsi Rapid, který se nedal předjet. Naštěstí pro nás opustil kruhový objezd hned prvním výjezdem a moje maličkost za volantem rudé rakety Falcon tak konečně mohla sešlápnout pedál plynu k podlaze a odeslat ručičku otáčkoměru do nebes. Dál už jsem se nezmohl k ničemu jinému než k šílenému smíchu. Během každého přeřazení jsem se uculoval při projevu blow off ventilu, který bohužel není slyšet jako u FK2 a doslova jsem uchcával blahem z automatických meziplynů při podřazování. Když jsme se konečně vymotali z provozu, Civica jsem rozjel až tam, kam jsem si jen troufnul. Po projetí jedné hezké pasáže jsem se ale musel zaposlouchat do zvuků dějících se na sedadle spolujezdce, kde má spolujezdkyně zažívala zřejmě neutuchající orgasmus díky poskakování pneumatik gigantických rozměrů 245/30 R20 po našich typických silnicích. Trochu jsem zvolnil, abych dal odpočinout velikým 350 mm brzdám Brembo (jejichž účinnost mě málem stála nově opravené přední zuby) nechal klesnout spotřebu přes 21l/100 km (která nakonec cestou z Bezdězu ve volném tempu klesla na přívětivějších 14,4) také jsem nechtěl, aby spolujezdkyni k orgasmu přivádělo auto a ne já (ač jsem se k nějaké akci přiblížil asi jako k vlastnictví jednoho bílého eRka).

Nyní se nedivím, že tohle auto kraluje Mecce autíčkářů a petrolheadů  – Nürburgringu. Auto i při vysokých rychlostech na hrbolatých mladoboleslavských okrskách funguje víc než dobře. Velmi rychle akceleruje, geniálně filtruje nerovnosti a ochotně se dere do i ze zatáček. Tyto jízdní vlastnosti má na svědomí geniální tým inženýrů, kteří 1455kg těžký „hothatch“ postavili znovu na více prvkovou zadní nápravu, která u FN2 a FK2 chyběla a spousta fanoušků Hondy (včetně mě) její návrat uvítala s nadšením. Popravdě jsem za celou hodinu a půl za volantem neměl čas ani zapnout rádio nebo si připomenout jiné funkce mající nám usnadnit život. Type R je jednoduše řečeno jedno z aut, kde je rádio a podobné doplňky jen jakési věci sloužící k obhájení ceny vozu, nežli k nepostradatelnému doplňku tohoto sportovního skvostu. Bylo by zajímavé vidět lehčí verzi, jako to dělá například Renault u svých modelů Trophy R. Díky oblibě značky si myslím, že nějakého podobného kousku se můžeme dočkat v blízké době od některého z úpravců.

Interiér mě osobně velmi padne do rukou i do oka, líbí se mi především sedačky, které oproti předchozí generaci shodily pořádnou porci váhy. K závodním sedačkám samozřejmě patří i hliníkové pedály, hliníková hlavice řadící páky, červeně prošívaný volant s akorát do ruky padnoucím věncem a samozřejmě plaketka s číslem vozu. Jedná se o GT paket, tudíž rádio zvládá všechny funkce jako autorádia jiných modelů automobilky ve vyšší než nejnižší výbavě a s palubním počítačem na kterém zabijete také spoustu času. Kufr jsem otevřel, jen když do něj letěl batoh a věci jako zadní sedačky nebo místo na nich šly v tu chvíli, kdy jsem si vychutnával řidičskou nirvánu, absolutně mimo mě (ale snad jsou černé a mají červené pásy). Celou cestou domu jsem se bavil funkcí „hlídáním jízdních pruhů“. Oproti HR-V, které jsem měl několikrát k dispozici v minulosti, Type R pootočí volantem a drží Vás v jízdním pruhu, u HR-V se jen rozsvítí kontrolka a když jde „do tuhého“ ozve se pípnutí. CRV 2018 má symbol hrnku s kafem a stupnici, která Vás upozorní na míru únavy (a otáčkoměr po vzoru S2000, který vypadá famózně, ale o tom jindy).

Civic 10.generace ve verzi nadopovaný samuraj a výbavě GT mě ohromně nadchnul, při své ceně sice už sahá bez mála k cenám ostrých čtyřkolek jako je například Focus RS nebo dnes již končící Impreza WRX STI, má ale co nabídnout a dokonce si ho můžete ještě sami „dotunit“ některými pakety , to ale sežere další podstatný pakl bankovek, která bych osobně raději investoval do sady slicků pro trackdayové radovánky. Mé srdce mi sice říkalo, že bych částku olizující milion korun (Type R 929 900kč, Type R GT 999 900kč ) investoval do Porsche 911 996, rozum by mě ale hnal k některému exempláři FK8 s metalickým lakem Championship White (+13 900kč).