V12 Laraki

Vztah automobilismu a umění je komplikovaný, ale neskutečně těsný. Auta jsou vnímána jako umělecká díla a zároveň často umělce inspirují. Existují plné sklady (a skládky) dobrých i špatných obrazů, soch a háčkovaných deček s motivy automobilismu, dopravy a petrolheadství jako výrazu svobody a touhy po ní. Apokalypticky zaměření vegani oproti tomu zase při sousedských slavnostech malují křídama na chodníku dětinské kresbičky aut – utlačovatelů. Auta nikoho nenechávají chladným. Automobiloví designéři se stávají umělci a naopak. Vzájemná inspirace je nepopiratelná.

Když se objevily automobily na severu Afriky, první na ráně byli maročani. Přijali je velice vroucně – začali jim říkat Dabatu as-Sa`a, tedy Bestie Apokalypsy, zvěstující konec světa a den zúčtování. Ale časem se z toho vyhrabali, přestali ďábelské stroje zaklínat a postupně si je ochočili. A časem k nim získali opravdu hluboký vztah, a to (ne)překvapivě k Mercedesům. Začala dlouhá a trnitá cesta automobilismu v Africe.

Ale pojďme do současnosti..

Když v roce 2004 Abdulsalam Laraki představil svůj první hypersport vyrobený v Maroku – Laraki Fulgura – chlubil se tím, že celý stroj byl vyroben v Africe. V té době to byla velká senzace. A speciálně v Africe byla Fulgura brána jako důkaz toho, že se kontinent dokázal vyrovnat s kolonialismem a technicky je tak na výši, že dokáže vyrobit sportovní vůz, srovnatelný se západními supersporty.

Ale modří už vědí: celou tu krásu trošku kalil fakt, že vůz byl poháněn V12 se čtyřmi turby od Mercedesu a stál na šasi z Lamborgini Diablo. To sice bylo pokrokovým africkým liberálům putna, ale v Magrebu to svým způsobem vyvolalo pohoršení. Bylo jasné, že Afrika prostě nedokáže vyrobit nic ekvivalentního. V jisté míře to prohloubilo strach, že kontinent je méněcenný.

Toho si všiml Eric van Hove, belgický umělec, který se narodil v Alžíru a vyrůstal v Kamerunu. Hledal po světě něco, co by mu dovolilo vytvořit novodobý ekvivalent babylónské věže: záměr, na kterém by mohli pracovat lidé různých kultur, bez společného jazyka, ale spojeni porozuměním principu a účelu. Šlo mu propojení západní technologie s tradičním řemeslem, který dokáže obě strany postavit proti sobě jako rovnocenné. Západní princip, lokální zpracování. Ontogenický objekt. A tohle byla výborná příležitost.

Vznikl projekt V12 Laraki. Eric Van Hove pokračoval tam, kde Abdulsalam Laraki skončil. Rozhodl se replikovat onen dvanáctiválec v Maroku. S použitím místních technologií, s použitím místních materiálů a pouze s místními řemeslníky. A také to byla příležitost ukázat, co tamní řemeslníci umí.

Rozebrali celý motor do posledního šroubku (přesně 1125 součástek) a každou z nich zreplikovali: z různých materiálů, různými postupy. Bylo použito 53 materiálů. Mezi nimi mnoho dřeva (cedr z atlasu, pomerančovník, mahagon, eben..), kovy (recyklovaný hliník, nikl, měď, stříbro..), ale i materiály veskrze netradiční – kozí kosti, malachit, mramor, hovězí kůži, rohovinu, terakotu, a můj nejoblíbenější: černý mramor z Ouzazarte. Dály vyrábělo okolo čtyřiceti řemeslníků.

Výsledkem je neobyčejný artefakt. Motor z mramoru, drahokamů a kozích kůží. Ultimate cargo cult:) Pohyblivé části jsou pohyblivé, vše je rozměrově naprosto odpovídající originálu.

A ne, neběží – ale to nebyl účel. Koukněte do galerie.