Nafouknutý japonec

Nafoukaný crossover

Určitě všichni z Vás vědí, jak radostný je odchod ze zaměstnání, ve kterém trávíme nezanedbatelnou část dne. Onen den jsem se ale těšil o to víc. Dnes konečně vyzkouším mnou tak očekávaný crossover HR-V Sport. Auto v překrásném odstínu perleťové White Platinum (+13 900kč), kterému sekundují lesklé černé doplňky a 18“ kola z lehkých slitin v odstínu matt black už čekalo venku. Zadní partie se dvěma koncovkama výfuku a velkým příplatkovým křídlem (+14 000kč) se v brutálním slejváku vystavovaly jako instagramová modelína a já vyrazil vstříc novému dobrodružství.

Nám zapůjčený model byl s bezestupňovou CVT převodovkou se sedmi simulovanými rychlostními stupni, kterou jsem si u poslední generace Civicu vyloženě užíval. Usedám do interiéru vyvedeného v kombinaci hnědočervené a černé. Tady se bohužel krom barev nezměnilo vůbec nic oproti standardnímu HR-V.

To, na co jsem byl ale nejvíc zvědavý je samozřejmě motor 1,5 VTEC Turbo s označením L15BY, který můžete znát z poslední generace CRV nebo jeho obdobu v již zmíněném Civicu. Nafoukaná jednapětka dává příjemných 134kw a 220točivých momentů (240 u verze s manuální převodovkou). Připojil jsem telefon k již tolik známému panelu, který se objevuje snad už od znovuzrození tohoto modelu v roce 2015.

Okamžité zklamání ?

Otáčím klíčkem a krom rozsvícení přístrojů se nic dalšího neděje. Přes kapky dopadající na auto se motor nijak neprojevuje, neregistruju ani náznak toho, že bych snad měl sedět v přiostřené verzi. Chvíli dokonce tápu, jestli jsem skutečně nastartoval nebo mám klíček jen v první poloze. Chápu, že éra nařvaných vozů patří dnes už historii, ale v TP je do prkenné ohrady napsáno Sport, tak proč není nic slyšet. Řadím R a zlehka šlapu na plyn, jestli se bude něco dít a ono se děje, doopravdy se pohybuji.

První cesta vede na benzinku, kde zjišťuji, že mám u sebe kartu od víceméně prázdného účtu a tak pouštím z hlavy plánovaný 400 km dlouhý výlet po motorkáři tolik vyhledávaných klikatých silnicích a spokojuji se jen s krátkou projížďkou po profláknutých okrskách v nedalekém okolí Boleslavi. I přes nepřízeň počasí nuluji spotřebu, řadím S a s oběma rukama na volantu, pravou nohou na plynu a levou připravenou na brzdě vyrážím.

První část cesty jsem pojal zostra, řazení pádly pod volantem i bezstupňová CVT převodovka si nechá líbit opravdu hodně od vytáčení do omezovače až po skopávání o 3 „stupně“ ve chvílích, kdy chcete využít maximální potenciál stroje při výjezdu ze zatáčky. Motor se konečně rozeznívá tóny, které od modelu s označením sport očekáváte a z HR-V se stává uřvaná příšera, se kterou natřete nejedno sportovnější auto a posbíráte nemálo pokut za rychlou jízdu.

Bohužel se stále jedná jen o výbavový stupeň, který ani přes oturbený motor není sportovním náčiním. Podvozek je při sportovní jízdě až moc měkký, sedačky postrádají jakékoliv boční vedení a když se nezačne v rychlejších průjezdech ostrých zatáček hrnout předek, začne se trhat zadek. Spousta z Vás si asi ťuká na čelo: „Je to jen crossover a jako takový nikdy nebude sportovním autem.“

Po cca 55 km se vracím zpátky do Boleslavi, kde znovu dotankovávám, nuluji spotřebu 12,5L/ 100Km a nechávám odpočinout rozpálené brzdy.

Tady to začíná dávat zase trochu smysl

Počasí se umoudřilo, silnice pomalu ale jistě usychají, hodin přibývá a tak se Sportem vyrážím směrem ke svému domovu nyní už klasickou jízdou v klasickém režimu D a při klasických rychlostech. Až nyní mi baculatá Honda předvádí, k čemu ji inženýři osadili turbomotorem.

Ručička otáčkoměru atakuje hranici pouhých zhruba 1750ot/min., na tachometru se směje 80km/h a před námi se plouží Oktávka. Následuje blinkr vlevo, prošlápnutí plynu až na zem (kickdown) a během mrknutí oka jsem nejen před loudající se Škodovkou, ale jsem i horký adept na sebrání řp, op a snad i rodného listu. Proto znovu zpomaluji na rychlostní limity, nad kterými policie jen mávne rukou, a snažím se užívat si auto i cestu.

Pořád nemohu říct, že bych byl úplně spokojen, při normální cestovní rychlosti na běžných českých „silnicích“ je auto na můj vkus až moc tvrdé a to platí nejen o pasivních adaptivních dvoupístkových tlumičích, ale i o tvrdých sedačkách, které mi díky zmíněné absenci bočního vedení nedávají přílišný smysl. Spotřeba po ujetí další nálože zhruba 55 km cestovní rychlostí se ustálila na skousnoutelných 6,9l/100km.

Po cca 120 km vylézám z auta zlámaný jak kosti motorkáře nalezeného daleko od silnice po závodech na ostrově Man a zatlačuju slzičku. Snažím se na autě najít další pozitiva, která by vyvážila mé dosavadní pocity. Naštěstí šikovní japonci poskládali interiér takovým způsobem, že po usednutí na zadní sedadlo mám za na mě nastavenou sedačkou řidiče mnohem, ale MNOHEM víc místa, než v mém daily Accordu CW3 Tourer, stejně mě překvapil svou velikostí kufr. Marně jsem chodil kolem auta a hledal onu průrvu do jiné dimenze, kam prostor uvnitř auta pokračuje, protože snad nemůže být v lidských silách vtěsnat tolik prostoru do tak malého auta, ale je tohle opravdu něco, kvůli čemu si připlatíte (nemalé peníze) za verzi Sport? Stejné hodnoty vnitřního prostoru nabízí totiž i o nemálo desítek tisíc lacinější verze HR-V

Zde to smysl ztratilo úplně     

Sekám fotku za fotkou a přemýšlím, o co je konkrétní auto ochuzeno. V myšlenkách snižuji auto o dobrých 30mm, obouvám pneumatiky s nižším profilem (dodávaný rozměr 225/50 R18), osazuji ho elektronicky ovládaným adaptivním podvozkem s nastavením Sport/Comfort, které známe zase z Civicu a sedačkami s lepším bočním vedením. Skoro až vzrušen touto představou usedám ke konfigurátoru a po chvilce pročítání a konfigurování otevírám láhev vína, aplikuji koňskou dávku povzbuzováků, utlumováků, oblbováků a nabíjím brokovnici s plánem si to nechat projít hlavou tzv. na Kurta… Opravdu chcete za tohle konkrétní auto 752 900kč?! (724 000kč samotné auto ve výbavě Sport s CVT převodovkou, ale nebuďte smutní, od příštího roku bude ještě o 10 000kč dražší). Na hloupou lékárničku si u Hondy připravte další téměř 3 000Kč a pokud přicházíte z éry Rychle a Zběsile a toužíte například po svítících kroužcích reproduktorů, i zde Vám Honda vyjde vstříc – bude Vás to ale stát nemalých 15 000Kč. Přihodíte-li si ještě pár prvků z volitelné výbavy originálního příslušenství, zjistíte, že se nacházíte necelých 100 000kč od ceny „základní“ verze Civicu Type R (954 900kč). Ať si říká kdo chce co chce, tohle je skoro až neakceptovatelná cena, ale chápu, že nejsme úplně cílový trh. Zatím co se od roku 2015, kdy Honda přišla s reinkarnací crossoveru na platformě Jazzu, prodalo celosvětově přes 3 miliony kusů, na evropském trhu to bylo jen něco málo přes 100 000ks. Protože ale nechci skončit zklamaný z auta, na které jsem se půl roku těšil, ukončím toto vyprávění jednou pozitivní věcí – dnes, den po zapůjčení auta už neprší.