MiTo 1.4 Turbo - Milánsko-turínský mýtus

Úvodem bych rád uvedl, že jsem hlava benzínová. Řízení je moje vášeň, dělá mi radost a uspokojuje mě. Hlavně tedy ale ve vozech k tomu určených. Ve své relativně krátké řidičské kariéře jsem měl čest s relativně už hodně povozy, za jejichž volantem jsem strávil nějaký čas a během niž jsem si vyprofiloval, co za auta mi nesednou a řídit mě je nebaví (zdravíme do Boleslavy) a naopak jejichž řízení mi přináší nějaké ty dobré pocity a jejich styl mi prostě sedne (naopak zdravíme na Apeninský poloostrov). O svých začátcích této lásky někdy též napíšu, nyní se ale podíváme na zoubek trochu jiné příšeře.

Jednoho krásného šedivého prosincového dne se jeden z mých rodinných příslušníků rozhodl, že by ve svém životě konečně po zástupu fiatů rád okusil to pravé Cuore Sportivo. Znáte to, krize středního věku. A jeho volba padla právě na tuto „Alfu Romeo“. Ano, ty uvozovky vidíte správně. Ona to totiž tak úplně Alfa není. Nebudem si lhát do kapsy, ono je to takové horší Grande Punto. Jen bych rád upozornil, že jsem opravdu alfista a nedám na ně sám dopustit. Sám jsem jich řídil přes tucet a nyní dvě vlastním. A s přehledem po zkušenostech ze všech ostatních mohu prohlásit, že toto je ta nejhorší Alfa, co jsem řídil.

To, co je totiž těchto italských krásek předností, tedy podvozek, je zde naopak naprostá katastrofa. Technicky se jedná opravdu jen o Punto (můžu potvrdit, rodinný příslušník totiž právě jedno takové Punto má a obě auta jsme měli na zvedáku). Aby to ale mělo alespoň nějaký nádech Alfy, tak se italští inženýři rozhodli přitvrdit. A to doslova. Výsledek je ovšem takový, že zatáčky to dokáže zvládnout o krapánek větším tempu, než zmiňované Punto (ale už se třeba vůbec nechytá na Alfu 156, což je celkem na věkový rozdíl ostuda), ale na rozdíl od něj proplouvá nerovnostmi s ladností trakaře. Cítíte všechno, ale opravdu všechno. I přejetou housenku na silnici. Člověk se v autě díky tomu neustále kymácí jako bóje během přílivu. Přineslo mi to vzpomínku na Ace Venturu.

A co zbytek? Strmé řízení? Nikoliv. Spíše jen klade jakýsi umělý odpor a člověk po celou dobu neví, jestli tu zatáčku ještě pěkně projede anebo se má chystat ustlat na následujícím kandelábru. Je tam nějaký systém, co řízení přituhuje podle rychlosti. Což mě samotnému vůbec nevyhovuje, páč jsem při jedné rádoby rychlejší jízdě byl celkem nemile překvapen, jak jde volant ztuha. Naštěstí se to obešlo jen stáhnutím půlek a jelo se dál.

Jestli si říkáte, že do teď to vypadá jako katastrofa, tak věřte, že ještě nekončíme. A ano, dostáváme se k tomu nejkontroverznějšímu – design. Ano, bude to subjektivní. Ale jinak to nejde, taková je každá recenze. Kdo věří v oxymóron typu „objektivní recenze“, tak ať si klidně věří dál. Abych nechodil kolem horké kaše, dvakrát mužně jsem se v autě necítil. Dost tomu dopomohla i krémová bílá. Jako bych jel ve smetanovém obláčku. Samotné auto je na živo překvapivě velké, buclaté a vysoké. Převis čumáku Testarossa hadr, takže si člověk zaškrtá i na místech, kde s jiným autem problém nebude. Oproti Grande Puntu je to auto větší, ale místa je v něm míň. Nejsem žádný koloděj a přesto jsem neustále narážel loktem do spolujezdce. A ta palubovka. Ach ach, italská elegance, kam že ses poděla? Vypadá to jako čínská hračka. Kruhové průduchy větrání, které jsou dominantou starších alf a které jsou parádní, jsou tady prostě k smíchu. Jsou velké, hamatné a vypadají jak od kolotočů.  Ze středu trčí do půlky kabiny rádio. Sakra proč? Se jim zdálo, že je tam nějak moc místa, tak to tam prdnem? Vypadá to, jak kdyby tam někdo narobouval hifi věž a řekl si hmmm coool. Ne, není to cool, je to otřes. A aby toho nebylo málo, volant je dělán v podobném duchu. Tam na vás pro změnu trčí celý jeho střed. Není zarovnaný jak u normálních aut, ale prostě si tam tak blbě trčí do prostoru. Evokuje to takové ty volanty pro malé caparty, které maj plno čudlíků, co dělaj různé zvuky. A ano, v reálu to taky vypadá dost blbě. Říkám to proto, že Grande Punto (které tu dneska zmiňuju snad po sté a zřejmě né naposled), to má celé vyřešené naprosto normálně a vypadá to o dost líp. Popravdě nevím, co se týče designu exteriéru a interiéru, tak mi přijde to jako parodie na Alfu. Jediné, co stojí za pochvalu, jsou sedačky. Ty prostě Italové naštěstí pořád umí. Žádné lavice z kostela jak v německé a české produkci, ani měkké divany z francouzských aut. Ideální kompromis mezi oběma světy, kde člověka nebolí celé tělo ani po pořádné dávce kilometrů. Jen mi možná vadila až moc tvrdá opěrka hlavy, o kterou jsem se neustále při natřásání hlavou mlátil a po které mě rozbolela makovice.

Tak co, dá se tato katastrofa nějak zachránit? Nedá, přece ale toto auto jedno obrovské plus má. A tušíte správně, v tomto případě se jedná o motor. Jedná se o stejný agregát, jako je v novějších Abarthech Grande Punto. Přeplňovaná jednačtyřka má s lehkou nohou hlasitost šumícího listí a při řádném sešlápnutí pedálu zvuk kulometu. Krásně graduje (tedy na poměry turbomotorů že jo) až do červeného pole a do nějakých 170 km/h pěkně plynule zrychluje. Pak už přeci jen trochu ztrácí dech. A při mé jízdě, kdy jsem si občas vychutnal předjíždění s řádně vytočeným motorem, střídané s jízdou trochu svižnějšího pana Klobouka, jsem měl spotřebu 6,7 litrů na sto. Což u auta, které je na stovce stejně rychle jako moje třílitrové Busso ve 166, celkem potěší. Motor je spojen s relativně dobře poskládaným šestikvaltem, délkou řadících drah dvakrát neoslní, přesnost je spíš průměrná.

Takže sakum prásk, komu se ten elaborát nechtěl číst – má takové auto cenu kupovat? Je to hodně individuální, mně samotnému auto nesedlo. Na nejmenovaném úseku klikatých cest někde u Buchlovic se to auto nechytalo obstarožní Alfě 156 s 1.6 twinsparkem pod kapotou. I přes rozdíl 35(!) koní a lepšího zátahu od menších otáček i většího kroutícího momentu. I když je výkon nade vše, tak bez adekvátního podvozku je takové auto akorát k honění se na semaforech. A to není nic pro mě. Problém této „skoroalfy“ je totiž to, že její šoférování nepřináší radost. Těžko se to popisuje, ale i její nový majitel po následném řízení jak MiTa, tak mé 156 mi přiznal, že ta moje obstarožní Alfa je „lepší“. Ale v čem? Technicky v ničem. Prakticky ve všem. Přináší totiž do duše hravost, takový ten správný pocit, a hlavně – baví. Člověka prostě baví ji řídit, i v zákonem povolených rychlostech. Sice motor jako takový stojí za zmínku, ale i tak je to auto hodno zapomnění. Není to dobré auto a už vůbec ne dobrá Alfa. Je to spíš jen hračka pro Bárbíny.