Do Transylvánie a možná i dál - Gumbalkan 2022 - part 5

Už několikátý rok pozoruju, že nocování v přírodě a vzduch Rumunských hor mají zvláštní vliv na moji potřebu spánku. Ač doma jsem schopen jako medvěd v zimním noře prochrápat klidně víkend, tady se moje tělo očividně nemůže dočkát rána a tak i když jsme včera zalehli hodně dlouho po půlnoci, dnes ráno jsem kolem osmé vzhůru. Aktuálně však jako jediný. Chvilku přemýšlím jak hummáně vzbudit ostatní a nepřijít u toho k úhoně. O pár okamžiku už v bezpečné vzdálenosti od tábora startuju dron a první nálet provádím přímo na své souputníky z nichž většina dnes spala pod širákem přímo vedle aut. Prochází mi to až podezřele hladce.

Že je karma svině zjišťuju hned po ranní kávě, kdy se pouštím do obligátní kontroly a utahování jednotlivých prvků podvozku na Bedně. Včerejší dlouhá trasa se docela projevila a tak šroubování nemá konce. Když konečně vítězně zavírám kapotu přichází problém. Černo-oranžová haupna na XC nechce zapadnout do zámků. Co víc, ona vůbec nesedí ani na přední nárazník. Co se tady sakra událo? Rychle mi dochází, že dnešní ráno nebude jen o šroubování, ale taky o menší operaci s aku flexou. Deformace podložek nad horním uložením, která vzrůstá v nepřímé úměře s klesáním světlé výšky naší přední nápravy, právě dosáhla nového mezníku. Prodloužené šrouby držící původně pěticentimetrové bloky PETG po ranním utažení trčí tak vysoko, že brání kapotě dostat se do její uzavřené pozice. Zakracuju každý z šesti šroubů cca o tři centimetry a se snahou nemyslet na fakt, že se původně vysoko umístěný ochranný plech Bedny aktuálně nebezpečně blíží povrchu a pomalu balím stan i vše ostatní. 

Sjíždíme dolů do údolí a po nějaké chvilce se dostáváme na relativně hladký asfalt. Dnes nás tohoto povrchu čeká trochu více, potřebujeme se totiž zase posunout a tak nějaký ten terén plánujeme až na odpoledne. Celkově dnes chceme projet tři kontrolní body včetně jednoho, který se nachází poblíž smutně proslulé obce Geamăna, ale o ní až později.

Cesta ubíhá celkem rychle a hladce, pokud se to dá tvrdit o třech strojích, jejichž jednotlivé komponenty dávají neustále docela hlasitě najevo, že se jim zacházení posledních dní (případně několika posledních let) decentně nelíbí. Chrastící vláček švédských kusů oceli postupně polyká vzdálenost k dnešnímu prvnímu bodu. Po nějakých šedesáti kilometrech se povrch mění na nám velmi dobře známou prašnou šotolinu a přichází první opravdu slušné stoupání. Kontrolní bod je pár kilometrů před námi na hřebeni vysokého horského masivu. Cesta se do kopce kroutí jako had a to se nelíbí ani jednomu z našich vozů. Bedna peče převodovku a její šmatlavá přední náprava, častečně blokovaná rozteklým liftkitem, hlasitě protestuje v každé z četných vraceček. Toolate pro změnu vypouští obláčky vodní páry a elegantně se zbavuje jakékoliv tekutiny v chladícím okruhu, zatím co se jej Martin snaží průběžně opět plnit. Souboj je to zatím vyrovnaný. Shitbox po klasické ranní rozcvičce s relátkem zapalování jede jako by se nic nedělo, tedy do první nerovnosti před zatáčkou… pak má totiž jeho přední náprava bez tlumičů tendenci posílat auto rovně ven z cesty.

Po několika kilometrech stoupání přijíždíme k našemu prvnímu checkpoitu dne. Fotíme si velké dřevěné srdce a pokračujeme dál. Cesta opět klesá do údolí a její povrch je sem tam vyrovnán rozdrceným stavebním materiálem. „Prius!“ zní najednou z vysílačky. Mé oči hledají v záplavě prachu jmenovaný objekt. Vždyť takové auto tady přece nemá šanci existovat. „Kde?“ ptám se obratem. Odpovědí je mi strohé „přímo před námi“. Když se konečně v jedné ze zatáček klikatících se po úbočí hory dostávám z prašného oparu, spatřuji opravdu jmenovaný stroj. Toyota Prius první generace s rumunskou poznávačkou jako laňka mete po rozmlácené cestě před námi a co hůř, nebrzdí nás. Právě naopak, než se nadějeme, mizí Rumun s malým hybridem za horizontem. Regulérně nám ujel. V duchu si tento drobný výdrb omlouváme tím, že Gumbalkan přece není závod a že na těch hladkých silničních gumách bez jakékoliv mrtvé váhy v podobě výstroje, jemu prostě jede lépe… pokračujeme dál. 

Po překonání několika dalších kopců a jedné drobné zajížďce pro pár záběrů z dronu, přijíždíme k dašímu kontrolnímu bodu. Ve skutečnosti jej prostě jen míjíme, protože bod je na opěrné stěně silnice bez možnosti rozumného zastavení a i v roadbooku je označen jako průjezdní. Odbočujeme na užší stezku padající směrem do údolí a po pár set metrech nacházíme v jedné z vraceček použitelný plácek na vyřešení dnešního oběda. Rozbalujeme naši „polní kuchyni“ v podobě jednoho plynového vařiče a spousty vody na instantní nudle. Není čas na velké vyvařování. Ještě odpoledne chceme dorazit k dalšímu checkpointu a tím není nic jiného, než zatopené údolí a kostel v dnes již neexistující obci Geamăna (po pravdě je checkpoint o něco dál, ale pohled na zatopený kostel prostě táhne nejvíc).

Už v průběhu oběda začíná debata o trase. Pokračovat dál do udolí a risknout skalní strže, které jsou naznačeny na mapě? To se nám úplně nechce, přece jen už jsme letos v servisu strávili dost času a teď chceme někam dojet. Po jídle tedy otáčíme auta a vracíme se pár kilometrů zpět s tím, že naše cesta povede jiným údolím s (na místní poměry vlastně hladkou) šotolinovou cestou. Tato trasa nás dovede k místu, kde mezi námi a naším checkpoitem bude stát už jen jedna, nepřiliš vysoká hora a cca deset kilometrů jízdy. Prostě pohodové odpoledne zakončené dechberoucí vyhlídkou, co víc si člověk může přát?

Naše svým způsobem plně pojízdné stroje hltají kilometry prachu a než se nadějeme stojím na odbočce, která nás má dovést k našemu vytouženému cíli. Hned na jejím začátku je trocha hlubšího bahna, ale po celém dni na pevném povrchu to všichni berou jako příjemné zpestření. Toolate se hrne první, Shitbox výjimečně uzavírá kolonu. Uprostřed jedoucí Bedna zatím nemá s terénem nejmenší problém, což se má však brzy změnit.

Povrch naší easy spojnice přes horu se totiž začína měnit z běžné lesní cesty s trochou bahna v totální oraniště s kolejemi, ve kterých by nemusel obstát ani traktor, natož naše expediční popelnice za 25k. Snažíme se vyhnout těm nehorším a udržet je mimo trasu vlastních pneumatik, což se nám jakž takž daří a když už to náhodou úplně nevyjde, řeší to více výkonu a skluz po šusplechu. Neuspěch si zatím nikdo nepřipouští.

To ani v okamžiku, kdy Martin hlásí, že se mu na tom hnusu podařilo udělat gumu. Ono se tedy není čemu divit, protože už včera na její bočníci byla boule velikosti středně velkého grapefruitu. Vlastně se nechápu, že to dala až sem. Výměna pneumatiky však není nic, s čím by si kdokoliv v této partě neporadil. Nachazíme rovnější úsek a dáváme se do práce. Martin se ovšem tváří tak nějak nejistě. „Zrovna tohle kolo…“. Ptám se o co jde a z něj to začíná pomalu lézt. V servisu, kde mu auto připravovali, nahodili právě na pravý předek levné aftermarketové ložisko, jehož náběh tak nějak průměrem nesedí s Volvo hlínama, které Tůlejt aktuálně obouvá. No, a aby nemuseli řešit stáčení náběhu na náboji, stočili díru na kole… ovšem jen na tom jediném, což teď znamená, že nové kolo nejspíš nepůjde nasadit.

Nevzdáváme se, po cca hodině střídavého vybrušování středové díry na hliníhovém disku a použití podložek, které jsme našli na dně mé bedny s nářadím, se opět dává vláček do pohybu.

Auta již nepolykají kilometry, ale spíše desítky až stovky metrů. Cesta stále stoupá což je správně, ale také se stáčí doleva, což už tak dobré není. Snažíme se najít odbočku, která bude směřovat více k našemu cíli, ale všechny na které narážíme jsou absolutně neprůjezné. Po průzkumu jedné z nich se Bedna propadá v koloně na poslední místo.

Je vedro a pokud bychom byli kdekoliv jinde, žral bych teď prach po hrstech, ne však tady. Kombinace hlubokého lesního údolí a horských bystřin dělá z cesty před námi bahenní kaši, navíc silně nasycenou kamením a hlavně stovkami různě velkých větví, vytrhaných kořenů a klád. Cesta jde ještě pomaleji a v jednom okamžiku hlasí Martin stopku. Trochu zapadl a potřebuje ruce. Zastavuju taky, ale než se k němu přebrodím mazlavým hnusem, mizí vlastními silami za zatáčkou, aby zapadl podruhé. Shitbox se pere s terénem a odjíždí za ním.

Brodím se zpět k Bedně a jedu za nimi. Tedy chtěl bych, ale Bedna má trochu jiný názor. Auto se ani nehne a co víc, hrabe pouze na předek. Tady se něco desně podělalo. Lezu opět ven a objevuju pod podvozkem středně velkou kládu aktuálně vzpříčenou pěkně do ramene přední nápravy. Tohle asi nepřetlačím. Beru rukavice a čistím bordel z pod auta co to jen jde. Ono to teda moc nejde, ale po několika pokusech se mi podaří alespoň uvolnit onen kus dřeva, který dle mého blokuje naši další jízdu. Ivča mezi tím mizí po svých natáčet záběry devítek hrabajících se stále dál.

Po třetím pokusu o rozjetí si už na čištění bordelu pod autem neberu ani rukavice, po desátém přestávám oklepávat bahno z bot při nasedání do auta k dalšímu marnému pokusu. Po dvacátém se mi daří alespoň couvat, auto jede definitivně jen na předek a navíc zmizela velká část jeho výkonu. Hlasím do vysílačky konečnou pro Bednu, zatím co kluci hlasí, že o pár set metrů dál cesta definitivně skončila a že se budou otáčet.

Ok, takže jak teď zpět? Několik set metrů couvání tímhle dřevobahením sajrajtem může být pro Bednu s volnou zadní částí šusplechu smrtelné. Musím ji dostat co nejdříve čumákem po směru jízdy, jinak stačí jeden dobře mířený klacek na plastový tepelný výměník na vaně a bude konec.

Docela hezké místo (tedy když vezmu, z čeho se dá aktuálně vybírat) je asi dvacet metrů za mnou. Skoro to vypadá, že se tady otačel nějaký stroj lesáků – tak dva roky zpět. Sice je to do prudkého kopce, ale mohlo by to jít. Jen překonat zadkem tu asi půlmetrovou hroudu hlíny a bude dobře. Už o minutu později je ovšem ještě hůř. V té nevinně vypadající hromadě měkké hlíny byla totiž schovaná pekně velká kláda. Zadní kola zapadla za ni a auto se teď nemůže hnout. Zkouším ho rozhoupat, ale protější strmý svah není úplně nakloněn mým úmyslům. Při jednom z pokusů se mi podaří přeskočit kládu levým zadním kolem a auto téměř otočit do správného směru. Daní za toto částečné vysvobození je však o protější šikminu ohnutý spodek předního rámu a rozdrcená levá přední mlkovka. Navíc pravé zadní kolo stále zůstává uvězněno za kládou a Bedna s třetinovým výkonem, navíc bez pohonu zadní nápravy, jen bezmocně protáčí přední kola a vypouští oblaka čeného dýmu. Z tohoto se v jedné osobě prostě nedostanu. V mezičase, kdy čekám na ostatní, vysbírávám střepy a kusy plastu, které ještě před chvilkou byly součástí mlhového světlometu mého XC.

Když dorazí ostatní, je všem jasné, že toto bude čistě ruční práce. Auto blokuje jakoukoliv šanci na průjezd a tak pomocná kurta řešící veškerý můj problém prostě nehrozí. Martin je vysmátý ještě víc než normálně a po slovech „Měl jsem na Gumbalkánu už spoustu závad, ale tohle fakt ještě ne“ nás bere k opodál stojícímu Tůlejtovi. Pohled na dlouhý a relativně dost tlustý kus dřeva, propálivší skrz podběh nebohé devítky a zastavující se až o sedadlo mezi nohama řidíče by normálně vyvolával hodně rozporuplné pocity. Teď však jen záchvat smíchu. Logan konstatuje, že to auto už je asi fakt trochu shnilý. Na druhou stranu, takovou kládu prý mezi nohama ještě v životě neměl. :D

Po odstranění nezvaného hosta z interieru červeného sedanu se přesouváme k uvízlému XC. Odkopáváme co se dá a poté se všechny dostupné ruce zapírají do kufru. Povedlo se! Bedna vyskakuje zpět na cestu a vše vypadá zase dobře. V ten okamžik slyším ve vysílačce Martina „udělal jsem další gumu, zastavujeme na nejbližší rovince“. Prakticky ve stejnou chvilku se můj brzdový pedál propadá až na podlahu a mě je jasné, že těchto pár kilomerů bude naše auta hodně bolet. Oznamuju zpět do vysílačky nové zjištění a odpovědí je mi Martinovo vysmáté „mě taky“.

Zastavuju na rovince a louže brzdovky u pravého zadního kola neznačí nic dobrého, jediný pohled na urvanou brzdovou hadici dává jasně najevo, čím si naše auta právě prošla. Opodál zastavuje Toolate, který krom nového větracího otvoru v levém předním podběhu, obdržel další tuning v podobě totálně zdemolované brzdové trubky vedoucí kapalinu k levému zadním kolu. Její zmuchlavé zbytky se houpají pod středem auta.

Vybalujeme nářadí a dáváme se do práce. Novou brzdovou hadici, ani trubky na rekonstrukci brzdového vedení na sedanu sebou nemáme, takže je čas improvizovat. Na brždění nám stačí (alespoň dočasně) tři kola, hlavní je udržet v okruhu tlak, což znamená, zaslepit urvanou část. U Bedny to řeší TEXa narvaná do zbytku brzdové hadice a asi jedno klubko izolačky. U Tůlejta pak mnohonásobné zdeformování zničeného vedení, čímž se jeho zbytek totálně zneprůchodnil. Je to dobré, nějaká brzdovka nám v autech ještě zůstala, tak se můžeme vydat na cestu, najít místo na přenocování a zítra opět do servisu. Naštěstí jsme stále v rádiusu asi třiceti km od Claudia – ten bude mít velkou radost, že nás zase vidí.

Kluci vyráži, Bedna startuje a během tři vteřin umírá. Devítky couvají zpět a já jen tiše kleju. Zasr… CEM. Další infarkt je tady a auto je totálně mrtvé. Vzhledem k tomu, že k infarktu došlo při startování, motor se neudržel v chodu a znovu už teď nenastartuju. Aspoň vím, proč před tou hodinou přestala jít čtyřkola. Tuhle více jak dvoutunovou mrchu se teď nikomu terénem táhnout nechce a tak je rozhodnuto, že si dáme pauzu, svačinu a počkáme až vychladne a umoudří se.

Po více jak dvouhodinách čekání a jedné uvařené večeři je crosska stále tuhá. Matouš se tak odhodlává k tomu, že ji poveze ven z terénu pěkně na kurtě za Shitboxem. Auto bez posilovače brzd se přibržďuje blbě normálně, natož když má naloženou celou expediční výbavu a brzdí jen na tři kola. Je něco po deváte, když stojíme zpět na rovné šotolinové silnici. Toolate víc nebrzdí než brzdí a Bedna je na tom blbě v podstatě po všech stránkách. Martin vyráží dopředu najít nějaký kemp nebo místo na přespání. Shitbox se svým nechtěným nákladem na kurtě se pomalu vydává za ním. Ovšem i pomalu je v tomto případě moc rychle, pokud se cokoliv stane, nemám šanci zastavit. Brzdy jsou teď bez nastartovaného motoru v podstatě off a k tomu se ještě peru se vzdorujícím řízením. Tenhle posilovací sport proti servu jsem zažil naposledy v roce 2019 na první Bedně, když jsme už druhý den louskli řízení. Po deseti kilometrech mám dost. Potřebuju pauzu. Snažím se to říct do vysílačky, ale baterka v autě padla tak hluboko, že mě nikdo neslyší. Pecka! Blikání i troubení je bez baterky jak nějak zbytečné, takže jako idiot mávám z otevřených dveří řidiče… okno totiž taky nestáhnu… království za sockoidní švihadla. Matouš si po chvilce naštěstí všímá orangutana ve dveřích Bedny a zastavuje. Potřebuju cigáro. Nutně.

Vnitřně jsem neskutečně nas*anej. Na auto, na můj výběr dnešní trasy, na v únoru repasovanou CEM… No nic, zuřit můžu později. Teď se potřebujeme dostat někde k nocovišti. Martin prý našel nějaký kemp, kde nás jestě teď před desátou ubytují. Lezu zpět do auta a koutkem oka zahlednu volič automatu. Z posledních milivoltů zbývajících ve vysáté baterii svití indikace neutrálu. Tak moment! Letím z auta pro kabely a Matouše nechávám otočit Shitbox. Tohle za pokus prostě stojí. Připojujeme kabely a… heureka! Ta zabahněná mrcha fakt nastartovala a aktuálně dělá, jako kdyby se nic nestalo. Balíme kurtu a vyrážíme směr kemp. Auto s pomocí posilovače kupodivu brzdí docela schopně i na tři kola, takže zbytek cesty jde už dobře. Každopádně servis nás nemine. Tlak v brzovém potrubí drží jeden TEX šroub zavrtaný v centimetru gumy a oblepený izolačkou. Nic s čím by se mi chtělo někam na hřebeny. Navíc Toolate je na tom s brzdama ještě podstatně hůř a Martin plynule přešel víc na brždění silou vůle, než brzdovým obložením.

V kempu dáváme každý asi dvě místní piva a po chvíli kecání zalézáme do stanů. Zítra musíme zpět ke Claudiovi do servisu a doufat, že se nám přes něj podaří sehnat díly. Za tři dny totiž máme být v Einbetálu, což v aktuálním stavu aut není opět moc reálné.