Do Transylvánie a možná i dál - Gumbalkan 2022 - part 3

Jak už to tak po noci bývá, přišlo ráno. Už dlouho jsem ho nevyhlížel tak kýženě, jako dnes. Dílem to bylo dáno nervozitou z možného nenastartovární auta a dílem (tím hlavním), že moje záda prostě nejsou stavěná na spaní v přední autosedačce. 

Každopádně dnes nejsem sám, kdo si přivstal. Všichni cítí, že by bylo vhodné vyrazit trochu dříve než včera a ujet pořádnou porci kilometrů. Chceme si zachovat trochu náskok před hlavním kontingentem a užít si Rumunsko tak nějak klidněji.

Sotva jsou všichni na nohou, startuju crossku. Chytá na brnk a tváří se, jako by se včera vůbec nic nestalo. Asi padesáti řádkový výpis chyb na diagnostice ji však okamžitě usvědčuje ze lži. Naštěstí se je všechny daří smazat a vypadá to, že se opravdu vydáme dál. Samozřejmě je otázkou na jak dlouho. Musíme udělat nějaká protiopatření, které zvýší šance Bedny na přežití dalšího dne v Rumunsku. Předně – od tohoto okamžiku nesmíme vypnout za žádných okolností přes den klimatizaci (to byla chyba včerejšího odpoledne), která bude na mé straně (CEM je pod palubkou u levého kolene řidiče) permanentně nastavena na maximálně dvacet stupňů. To by mohlo jednotku uchladit. Dále je třeba eliminovat odstavení auta na přímém slunci. Peklo, které se v povětšinou černém autě za takových podmínek vytvoří, nevyřeší totiž ani následně puštěná klimatizace. Respektive vyřeší, ale pro CEM už může být tou dobou pozdě. Dnes ráno není na obloze ani mráček a slunce pálí už teď … tento druhý bod by tak mohl být drobným problémem.

Po rychlé snídani balíme tábor a sedáme do strojů. Dnes máme v plánu pořádný kus cesty. Lom opouštíme zadní cestou vedoucí přes les na nějž navazují obrovské kapradinové louky. Člověk si tady chvilkami připadá jako v zeleném tunelu. “Asi to musí být nějaký vzáný kapradí, když je kolem něj elektrický ohradník” haleká Mateo do vysílačky. Teprve teď si všímám, že má pravdu. Vzhledem k tomu, že myšlenka na pastvu ovcí v kapradinové džungli mi přijde docela nereálná, pravděpodobně budeme v nějakém transportním koridoru. Jede se docela svižně, takže snad nějaké stádo nepotkáme. Sem tam lehké přibrzdění před větší prohlubní jinak pohode, po jedné takové brzdě se z vysílačky ozývá pro změnu Logan “Jde se fotit”. Zastavujeme a lezeme ze strojů, zatím co se Logan sápe na moji střechu. Prý, aby byla na fotce všechna auta (fotku jsem do dnes neviděl, takže se mi stejně chtěl jen projít po autě :D ). No co už, obcházím auto a všímám si, že jedna z posledních terénních nerovností tak trochu sundala z Bedny zadní nárazník. Naštěstí jde nasadit zpět a když pominu, že se lehce rozpadá, není třeba jej více řešit.

Po ujetí asi čtyř kilometrů zastavujeme na travnatém plácku, který byl místem startu úplně prvního ročníku Gumbalkánu (2018). Chvilku se bavíme nad tím, že tenkrát byli kluci vyvalení z toho, když Corsa na drapácích dokazala přejet pět centimetrů hluboký potok a veškeré kaluže se nejdříve procházely klackem… co kdyby tam byl šutr.  Dnes jsme takových kaluží projeli minimálně šest a můžete třikrát hádat, kolik z nich někdo nejdříve prohledal. Pravda, všechna auta mají šusplech, ale stejně, s léty trávenými na této akci náš strach o auta tak trochu otupěl. Člověk si už tak nějak za běhu dokáže spočítat na co má a na co už opravdu ne.

Nostalgie stranou, je třeba vyrazit. Kousek po silnici a pak hurá do údolí na v mapě sice existující, avšak pevným povrchem nepolíbenou cestu plnou děr a více či měně hlubokých kaluží. Po pár kilometrech začínáme stoupat a příchází relativně kluzký úsek cesty. Z jedne strany je lemovaný příkře stoupajícím lesem a z druhé sešupem k potoku, který zurčí odhadem tak 5-6 metrů pod úrovní naší mazlavé spojnice k vytouženému cíli. Všechna tři auta projíždí témeř bez problémů, aby se v zápětí otáčela na cestu zpět. Dál to totiž nejde. Půlmetrové balvany a příkré stoupání s témeř neexistující stezkou tak maximálně pro pěší nejsou úplně to, co chceme v tento okamžik zkoušet.

Pokud to nejde tudy, musíme se dostat do jiného údolí. Projíždíme (nebo spíš doslova proklouzáváme) mazlavým úsekem k místu, kde by měla být odbočka. Logan hlasí pauzu, protože Toolate opět vaří. Sedanové Volvo toho na svém třetím ročníku Gumbalkánu začíná mít tak trochu dost a Martin už naprosto nepokrytě říká, že auto nejspíše do cíle nedojede. Rovnou mu odpovídáme, že jsme tady ještě nikdy nikoho nenechali a dokud to bude mít čtyři kola, nějak ho do Einbentálu dostaneme. Hlavou mi běží fakt, že to nebude úplně tak jednoduhé. Shitbox nemá výkon a jeho přední náprava je taky lehce z kondice, Bedna pro změnu chcípá při větším zatížení na přehřátou CEM. V obou případech to na táhnutí dalšího expedičního auta terém uplný ideál není.

Martin dolil vodu a můžeme opět vyrazit. Jen by teda muselo být kam. Cesta, která by podle mapy měla být po naší levé ruce, prostě neexistuje. Ani tady, ani nikde v okolí. To znamená, že se budeme vracet ještě výrazně více zpět k asfaltu. Po třech kilometrech konečně vidíme něco, co vypadá jako možná cesta. Ono je to teda vlastně spíš koryto potoka, ale podle stop nejsme jediní, kdo tudy běžně jezdí. Kousek rovně, pak ven z vody a stale vstříc náhradní cestě k dalším chceckpointům. Bedna jede poslední, takže když se vyhrabe z vody, ve vysílačce je slyšet Matouš, který nehlásí nic jiného, než nám dnes již známe “tohle dál nevede”.  Čekám na nejbližším rozcestí jenž se pro nás aktuálně stává další náhradní trasou. Tentokrát do opět úplně jiného údolí než bylo těch X předchozích. Toolate se vrací a rovnou se vrhá na novým směrem. Mateo hlásí, že se jim při otáčení podařilo zapadnout. Nabízíme pomoc, ale prý se zatím pokusí vyprostit sami, což se jim po nějaké té chvilce houpání s autem nakonec i daří.

Opět jsme s Bednou na konci Volvo vláčku, takže když v zápětí přejíždíme šutry velké tak, že mi statečně derou spodek auta uvědomuju si dvě věci. První je, že snížení přední nápravy na Bedně začíná být docela kritické a druhá (kterou už vím mnoho let), že v tom témeř nezvednutém a neustále vařícím sedanu daleko před námi, sedí prostě magor. :D
Za jedním prudkým stoupáním opět zastavujeme na teď už skoro pravidelnou pauzu, při které si Toolate žádá přísun nové tekutiny do chladiče, neboť tu původní právě vyházel všude okolo. Uzká lesní cesta, sráz nad námi, sráz pod námi. Vlastně takový standardní obrázek dnešního dne. Od rána jsme sice fyzicky nějakou porci kilometrů ujeli, ale podle mapy jsme se díky neustálému vracení pohnuli minimálně. Je něco po jedenácté a za poslední tři hodiny to právě začíná vypadat nejnadějněji. Opravdu prudký sešup nás vykopne na očividně výrazně více používanou cestu lesem. Vyhýbáme se lesníkům a nasazujeme tempo, které nám vydrží celých cca 900 metrů. V ten okamžik totiž potkáváme relativně solidní stádo krav, které rozhodně nemají v úmyslu uhýbat třem plechovým vetřelcům. Velmi pomalu kličkujeme mezi skotem ruzné velikosti a když se nám konečně podaří projet, zrychlit stejně nemůžeme. Povrch se mění ve výrazně kamenitý, kluci přeskakují několik težších pasaží a v momentě, kdy se chystám k tomu samému já s Bednou, ozývá se z vysílačky “stůj!”. Cesta opět nikam nevede, respektive za kusem betonového sloupu se z ní stává regulerní korytou horského potoka. Mateo couve s Shitboxem zpět, ne tak Martin, ten se rozhodl otočit. Už za okamžik na to informuje do vysílačky, že asi bude potřebovat nějaké ruce.

Během velmi krátké doby už ruce potřeba nejsou, protože tady bude muset zaúřadovat mnohem hrubější síla. Toolate se při otačení nachytal na kopřivami zakrytou hranu potoka a aktualně sedí zadním diferáku na šutru s oběma zadními koly ve vzduchu, dobrý metr nad hladinou vody. Pravda, dnes jsme na auto ještě dynamiku nenahazovali. Záchranná operace začíná. Zatím co kluci připevňují vyprošťovací lano na nebohý sedan, já se s Bednou snažím vycouvat nejhorším úsekem za nimi. Několik tvrdých nárazů značí, že letos šusplech opravdu nebude jen na ozdobu. Auto se docela trapí, byť AWD funguje i na zpátečku, průjezd na ni terénem není úplně disciplína, která by se Bedně dvakrát zamlouvala. Po chvilce, ale stojíme na dosah lana, které Mateo obratem připeňuje na XC. Budeme muset pomalu, Toolate sedí opravdu hodně na tvrdo a pokud dostane moc velkou ránu, nemuselo by pro něj vyprošťování dopadnout vůbec dobře. Jemně do zápřahu a plynule zvyšovat výkon. Naftové dunění pětiváce v crossce se mixuje s řevem vytáčeného legendárního Redblocku pod kapotou červeného sedanu. Lano se napíná a čumák zapadlé devítky se naklání do dost nepříjemného úhlu… když už si říkám jestli nepovolit, když se najednou předek smekne po břehu a Toolate je zpět na cestě. Sláva!

Tahle oblast nám prostě nepřeje. Vracíme se na asfalt ve snaze alespoň trochu postoupit dál od dnešního výchozího bodu. Neuteče ani hodina a všem je jasné, že na tomto povrchu dlouho nevydržíme. Což o to, autům se tady docela líbí, za to jejich posádkám ne. Po výstavní silnici můžeme jezdit i doma, na to se fakt nemusíme tahnout přes půl Evropy a tak než se nadějeme už zase hledáme zkratku přes kopec. Po pár neuspěšných pokusech, které buď končí na tom, že cesta není průjezdná, nebo prostě rovnou zmizela a jedné úspěšné obědové pauze, přijíždíme do malebného údolí za obcí Meziad.

Jeho široké ploché břehy u témeř vyschlé říčky, v níž se okolo kamení proplétají poslední zbytky tekoucí vody, jsou očividně pro místní oblíbenou rekreační zónou. Už od začátku vidíme skupinky místních, kteří za zvuku lidové hudby linoucí se z přenosných repráků grilují a baví se s celými rodinami. Naše trojice zabahněných a řádně vylepšených Volv je pro ně vítaným zpestřením programu. S úsměvem nás pozorují od okamžiku, kdy jsme se dostali na dohled. V momentě kdy Martin odbočí doprava a vydává se po strmé stezce ve směru, kterým tuší další checkpoint najednou slyšíme hlasitý hlahol. Dva místní běží za námi. Čekáme nějaký průser, ale žádný nepřichazí. Dva chlapi se nám jen snaží vysvětlit, že tato cesta nikam nevede a jediný způsob jak se dostat dál, je držet se stále rovně na rozbité šotolině stávající cesty. Vysílačkou předáváme informaci do Tůlejta, který mezitím zmizel někde za prvním ohybem své “zkratky” k checkpoitu. Prý máme počkat, že se někde zkusí otočit, dál je to stejně skoro neprůjezdné.

To ihned po Martinově návratu dokazuje i z části vyrvané palivové vedení, které se teď bezvládně houpe pod podvozkem sedanu. No nic, je půl třetí a my si dáme další dnešní servisní pauzu, tentokrát však ne kvůli dolevání vody. Tulejt je obratně vmanévrován na menší terenní nerovnost a Logan ulehá pod podvozek, aby vyřešil spoušť, kterou na autě nadělal jen pár minut před tím.

Když už stojíme, mohl bych se podívat i na stav Bedny. Otevírám kapotu a koukám na šrouby horního uložení, jejichž matice se aktuálně vznášejí volně cca půl centimetru nad místem, kde jsem je viděl naposledy ráno po jejich utažení. Znamená to jediné, stále klesáme. Tento lift kit se prostě úplně nepovedl. Všechny utahuju a když už mám v ruce ráčnu, jen tak namátkově hrábnu ze spodu na jeden ze čtyř šroubů držících nápravnici v jednom kuse s karoserií Bedny. K mému překvapení s ním pohnu asi o dvě otáčky aniž bych se nějak extra snažil. Tohle není vůbec dobré, ovšem vysvětlovalo by to pár nových pazvuků, které už nějakou chvilku slyšíme v kabině. Během okamžiku se válím pod autem stejně jako Logan. Povolené je úplně všechno… přední nápravnice, zadní náprava, všechny pojistné šrouby. Na druhou stranu krom předních hrnců není nikde patrná deformace tištěného PETG. Odhaduju, že povolování má co dělat s jeho pružností a střídáním nočních vs. denních teplot. Za deset minut není co řešit a vše je opět pěvně tam, kde to má být. Realita je však taková, že mě na rozdíl od Logana bude kratochvíle s válením se pod autem čekat minimálně každý večer a při náročnějších pasážích klidně i víckrát za den. Jedině tak zvládneme dojet bez toho, aby se s námi něco z podvozku rozloučilo… prostě skvělé vyhlídky na zbytek týdne a to máme teprve neděli.

Uběhne ani ne třicet minut od začátku servisní pauzy a naše kolona se už zase řítí vstříc dalšímu kontrolnímu bodu. Po šotolině to jde relativně rychle, ale každé z aut momentálně řeší své problémy. Shitbox má se svou přední nápravou (teď už definitivně úplně bez tlumičů) problém se v jakékoliv vyšší rychlosti udržet na hrbolatém povrchu cesty a tak si jede své opatrné tempo. Toolate v aktualních kopcovitých pasažích plných vraceček nonstop vaří a musí jet co nejrychleji, aby se alespon trochu uchladil náporem… no a Bedna? Tak teď sice po utažení celého podvozku dočasně omezila paletu vydávaných pazvuků, za to turbo začíná zabírat až někdy okolo tří tisíc otáček. Nejspíš zase nějaká díra v tlakové časti sání, nebo rovnou další intercooler. Situaci s plnícím tlakem stejně nevyřeším, takže se s ní jen musím naučit žít a přizpůsobit mu jízdní styl. To má však za následek, že ani ne v polovině stoupání leze rafička teploty povážlivě vzhůru. Trošku nám hoří olej v automatu a přes výměník žene nahoru i teplotu vody. Příliš tomu nepomáhá ani těch nekolik kilogramů bahna nacpaných ve všech chladičích. Naštěstí stačí nějaká ta krátká pauza, nebo menší rovinka s jen lehkým lechtáním plynu a teplota letí během pár okamžiků zase do své standardní hladiny.

Překonáváme hřeben a než se nadějeme, stojíme na dně již mnoho let vypuštěné přehrady, ve které se také nachází naš checkpoit. Zapisujeme rychle pozici bodu a vydáváme se jen pár kilomerů k vrcholu údolí. Tam je totiž další kontrolní bod – vodopád Cascada Iadolina. Krom toho, že je na něj nádherný pohled, je taky pro všechny posádky vítaným osvěžením a zároveň očistou po parném dni tráveném v autě. A nejsme tady jediní. Dole u vody už je posádka Oumajgadness jejíž jednu polovinu si můžou vybavit ti, kdo četli cestopis z loňského ročníku. Ano, tehdy měl tento tým devítkové Volvo na kterém jsme uprostřed ničeho řešili chybějící šroub na rameni a ohnutou nápravnici. Letos jede panáček místo s přítelkyní s kamarádem a místo s Volvem s Bramborem v compactu. Vzhledem k tomu, že aktuálně řeší prostřelený zadní tlumič skrz kastli, vypadá to se stavem auta “z bláta do louže”. :D

Po kýžené koupeli se loučíme, posádka Brambora vyráží směr civilizace, kde se pokusí sehnat nové horní uložení. My naopak pokračujeme dál do divočiny. Po sérii dalších stoupání a dalších pauz s doléváním vody do protestujícího Tůlejta (který však, ač to nikdo z nás nechápe, stále jede) se dostáváme na nadhernou hřebenovku. Je půl sedmé večer a tak nastává pomalu čas odpočinku. Sjíždíme stále po cestě z nejvyššího hřebenu, na níže položenou horskou louku kde nebude tak větrno a rozděláváme tábor. Auta pěkně k sobě, nachystat hlavní plachtu, gril a pytle na odpad. Konec konců až se ráno sbalíme, nesmí být na místě po naší přítomnosti ani památky.

Po večeři a pár drincích lezu do stanu s myšlenkou, že ráno si budu muset přivstat a opět dotáhnout celý podvozek. Navíc se nám ty problémy ve skupině docela množí, přitom máme před sebou ještě týden cesty a dobře přes tisíc kilometrů, pokud chceme projet všechny kontrolní body.