Covini C6W: Superauto, které vzkřísilo myšlenku šestikolové formule

Už od sedmdesátých let snil italský inženýr Ferruccio Covini o vlastním superautě s dvěma nápravami vpředu po vzoru jedinečného šestikolového monopostu formule 1 Tyrrell P34. Vzhledem k úrovni tehdejší techniky byl nucen projekt na dlouhá léta odložit a vrátil se k němu až na přelomu tisíciletí, kdy byly technologie nízkoprofilových pneumatik a komplexní systémy řízení na dostatečně vysoké úrovni. V roce 2004 spatřil světlo světa jedinečný šestikolový supersport Covini C6W, který se snažil přinést skutečnou výhodu oproti zavedené konkurenci.

Výkon a jízda

Jedinou zadní nápravu poháněl osmiválec známý například z první generace Audi R8, který dodával brutální výkon ve spojení se skvělým zvukem atmosféricky plněného motoru. Extrémně nízká hmotnost daná trubkovou konstrukcí a rozsáhlým použitím sklolaminátu a karbonu znamenala drtivou dynamiku v přímém směru se zrychlením pod 4 sekundy.

Jízda a řízení za běžných podmínek působily přirozeně stejně jako u jiných supersportů s pohonem zadních kol, ale v zatáčkách nastupovala extrémní přilnavost eliminující byť jen náznak nedotáčivosti. Neobvyklá konstrukce nenarušovala ani stabilitu ve vysokých rychlostech. Hladkost jízdy byla na poměry superaut na velmi vysoké úrovni, protože kola tlumila rázy od silnice postupně.

Proč 6 kol? 

Ačkoliv dvě nápravy vpředu znamenaly technickou náročnost a nutnost shánět vysokorychlostní pneumatiky s malým průměrem, přinášely řadu neoddiskutovatelných výhod. Výrazně pomáhaly s přilnavostí v zatáčkách a za deště snižovaly riziko aquaplaningu. Z pohledu bezpečnosti poskytovala kola navíc velmi silný brzdný účinek, který bylo během vývoje velmi náročné sladit, a defekt jednoho z kol vpředu neznamenal ztrátu ovladatelnosti.

Exteriér a styling

Vnější design na první pohled zapadal mezi tehdejší malosériová superauta a nesnažil se zaujmout jinak než koly. Agresivně působící příď s ostře řezanými světlomety musela být kvůli předním kolům delší, ale jejich menší průměr umožnil její snížení.

Z profilu nejvíce vynikla čtveřice kol vpředu s nepřirozeně malým průměrem, ale až na jednu ostrou hranu a decentní nasávací otvor byl bok vozu plochý. Vstup do interiéru umožňovaly nůžkové dveře ve stylu Lamborghini. Všechny vozy byly opatřeny odnímatelným střešním panelem, který bylo možné jednoduše sundat a zajistit si otevřené nebe nad hlavou.

Kryt motoru obsahoval pouze několik větracích otvorů, ale dovnitř vidět nebylo. Naopak zadní okénko bylo relativně použitelné. Useknuté ploché zádi dominovaly dvě koncovky výfuku, které často doplňovala dvě světla z odlišných vozů. Přítlačné křídlo nebylo potřeba a zbytečně by narušovalo siluetu.

Interiér a výbava

Minimalistický a účelně zařízený interiér ve stylu italských malosériových superaut kombinoval kvalitní materiály včetně kůže a karbonu s řadou prvků z běžné automobilové produkce. Vše bylo strohé a zaměřené na řidiče. Pochopitelné a jednoduše dostupné ovládací prvky na palubní desce doplňoval čistě analogový přístrojový štít složený z množství budíků.

Sedadla nabízela výrazné boční vedení s dostatkem pohodlí, přičemž řidič a spolujezdec seděli těsně nad zemí. Nebylo možné čekat žádnou luxusní výbavu, která by jenom odváděla pozornost od řízení. Praktičnost byla díky trubkové konstrukci vozu velmi omezená a vpředu ani vzadu nezbylo místo na zavazadlový prostor.

Přijetí trhem a verdikt 

Od počátku mělo jít o extrémně okrajový automobil bez plánů na masovou produkci, a několik kusů vyrobených za rok odpovídalo možnostem. Vůz měl být sběratelským kouskem pro ty, kteří považují Ferrari za málo jedinečné. Výhody dvou náprav vpředu bohužel nebyly na silnici tak výrazné, tudíž šlo především o jedinečný prvek, který přitahoval pozornost.

Nedostatků a kompromisů v čele s astronomickou cenou či různými specifiky pojícími se s předními koly byla celá řada, ale to kupující netrápilo. Kusová výroba na zakázku oficiálně probíhala do roku 2016 a mezitím nevzniklo více než několik desítek kusů.

Nástupci a odkaz

Nicméně informace z poslední doby naznačují, že pokud budete mít zájem a dostatečný rozpočet, jeden vám vyrobí. Ačkoliv nešlo o komerční úspěch, tak Covini ukázal, že superauto se čtyřmi koly vpředu může fungovat a přinášet nezanedbatelné výhody, i když technicky jde o velmi složité řešení.

Základní údaje

• Roky produkce: 2005 – 2016*
• Země původu: Itálie  
• Designer: Ferruccio Covini
• Motor: atmosférický zážehový 4,2 l vidlicový osmiválec
• Rozložení pohonu: motor vpředu, pohon zadních kol 
• Převodovka: 6stupňová manuální, 6stupňová sekvenční
• Výkon: 324 – 368 kW (440 – 500 koní)
• Točivý moment: 470 Nm 
• Maximální rychlost: 300 km/h 
• Zrychlení 0 – 100 km/h: 3,9 sekundy
• Kombinovaná spotřeba (udávaná): cca 15 – 20 l/100 km
• Rozměry (D x Š x V): 4180 x 1990 x 1080 mm
• Rozvor: 2230 – 2750 mm
• Pohotovostní hmotnost: 1150 kg

Měli by se i další výrobci superaut pustit do vývoje podobně koncipovaného vozu, nebo složitost řešení převládá nad reálnými výhodami?

---

* Některé vizuály mohou obsahovat drobné úpravy pozadí generované AI.

Oceníte představení dalších pozoruhodných a bizarních superaut? Měli byste zájem o více fotografií? A co třeba neobvyklé příklady přeznačkovaných vozů? Budu vděčný za zpětnou vazbu a předem děkuji za upozornění na případné chyby či nesrovnalosti.

Daniel Trojan, https://www.instagram.com/autoamazed_uncommon_cars/

Zdroje: Motor Authority, Auta 5P, Motor1.com, Supercars.net, Covini Engineering, Top Gear, Evo Magazine, Autoblog, Wikipedia