Balkánská tour po čtvrté - aneb Gumbalkan 2023 - part 6

Nevyšlo. Tak by se jedním slovem dala shrnout úspěšnost Mateova včerejšího zahánění dešťových mraků. Ještě o půlnoci jsem měl pocit, že se to zaklínadlo konečně naučil a užíval si těsně před spaním nádherná „svítící“ oblaka nad hlavou. Načež jsem ráno opět lezl z totálně promočeného stanu. Nevíte, kdo měl ten spásný nápad, rozbít včera tábor ve třicet čísel hluboké trávě? Každý krok okolo stanu znamená, že vám z vodou nacucaných stébel téhle výstavní pampy tečou další kapky vody do bot. Než sbalíme celý tábor a naskládáme se do aut, je z onoho přísunu „kapek“ v botách docela solidní potopa.

Konečně sbaleno. Nasedám do již nějakou chvilku nastartované Bedny a jsem opravdu rád za funkční topení. Teď ovšem musím zapnout klimu, protože s posádkou dovnitř vniklo tolik vlhkosti, že během okamžiku není vidět přes zapařená okna. Naštěstí zapnutí klimatizace tohle řeší vcelku rychle a náš výhled je opět čistý. Devítky nevybavené tímto výdobytkem moderní doby (abych úplně nekřivdil, tak Shitbox klimu má, ale nefunkční) to mají trochu zábavnější, ale brzy si také poradí a my se můžeme vydat opět na cestu. Čeká nás totiž oficiální off-road trial národním parkem Una, který jsme včera už nestihli otevřený.

Otáčíme konvoj a po mírně kamenité cestě vyrážíme směrem k vjezdu. Je něco po sedmé a tak máme trochu náskok (vjezd oficiálně otevírá v 7:30), ale chceme být na místě trochu s předstihem, protože máme v živé paměti počet Gumbalkan posádek, které včera kempovaly jen pár desítek metrů od pokladny. Poslední, co dnes chceme, je se táhnout za někým v koloně.
Zvládli jsme to! U boudy se závorou jsme jako první. Letmým pohledem zjišťujeme, že hlavní kempoviště se již pomalu také probírá, takže nám to vyšlo opravdu jen o fous. Čas pomalu běží a když padne 7:30, brána s boudou zůstávají stále osiřelé. Uvidíme, třeba jen obsluha zaspala. O pět minut později je jasné, že to tak není a naše cesta dnes povede jinudy. Objevuje se totiž místní ranger a velmi lámanou angličtinou nám vysvětluje, že trail je z důvodu záplav uzavřen. Škoda, na tohle jsem se opravdu hodně těšil, obzvlášť když před vchodem je velká výstražná cedule „off-road car only!“. Snažíme se zjistit, kudy tedy dovnitř. Ranger nás posílá dále po silnici s tím, že za 500 metrů se máme dát doprava. To zní jako absolutní pohoda. Déšť už pomalu ustal, ale oslizlý asfalt je povrch, který se mým MT pneumatikám líbí úplně nejméně, a tak když někdo náhodou prudce přibrzdí s tím, že konečně vidí vytoužený vstup do parku, vydává jejich tření o vlhký povrch zvuk ne nepodobný smykem brzdícímu kamionu… Délkou brzdné dráhy pak ten kamion možná i předčí.
Po několika otočkách a pauzách u satelitních map, které nám stejně nepomohly, konečně nacházíme rangerem avizovanou cestu, byť trochu podivně značenou. Rozbahněná silnice označená jako vstup do parku, avšak bez boudy a závory. „Tak třeba je až o něco dál,“ shodneme se po vysílačce a pokračujeme ve stoupání. Pár výmolů, trocha kamení, ale stále je to cesta. Nakonec přijíždíme k výrazně širší a poctivě udržované šotolině, která nás táhne přímo k parkovišti. Na něm už stojí několik aut dalších posádek, včetně Květošova červeného Talbotu.

Soustava chodníčků a schodišť nás od zaparkovaných aut vede k nádherným vodopádům na řece Una, podle které je pojmenovaný celý národní park. Výhledy jsou tu naprosto úžasné! Nám však stále vrtá hlavou absence jakékoliv boudy u vstupu. Že by placený byl jen off-road trail? Dáváme se do řeči s Květošem, který nás velmi rychle vyvádí z omylu. Oni totiž přijeli po té široké cestě, na které dostali i vstupenku. Ok, tohle je docela nemilé, stáváme se tak nevědomky „černými pasažéry“ a to, že nás na cestu navedl někdo ze zaměstnanců parku, na tom nic nemění.
Co teď? No, uvidíme. Rozhodně nepojedeme ven znovu neofiko cestou, takže prostě musíme risknout výjezd hlavním vstupem, přes který však naše nenápadná trojice dnes ještě neprojela. Jak bude reagovat obsluha? Bude z toho hodně velký průšvih? To jsou otázky, které nám běží hlavou. No nic, zjistíme to už brzy, konkrétně asi za tři kilometry jízdy.
Cesta k bráně uběhne docela rychle. Po přiblížení vidíme dlouhou kolonu Gumbalkanových strojů, které zaměstnávají obsluhu natolik, že si nás ani nevšimne. Hurá! Není to o tom, že bychom nechtěli zaplatit vstupné, ale to poslední, co dnes chceme, je vysvětlovat jazykově nevybaveným místním, jak jsme se dostali dovnitř. Stydíme se, ale jedeme dál. I takto může občas dopadnout situace, kdy se řídíte pokyny místních.
Další checkpoint je o historii a vede nás ke zřícenině hradu Stari grad Bjelaj. Po cestě je nutné hodně předvídat zatáčky, neboť jediný možný příjezd je několik kilometrů po úzké, klikaté a řádně rozbité cestě, ze které koncentrace účastníků Gumbalkanu dělá poněkud loterii. Všechno však dopadne dobře a za nedlouho jsme na místě. Počasí s nízkou oblačností nám poněkud kazí výhled, ale i tak je to tu krásné místo.

Není čas se moc rozplývat nad krásami výhledů zastřených mlhou – stále máme docela slušný skluz a tak jsme velmi brzy opět na cestě vstříc dalším kontrolním bodům. Bedna zatím jede, byť v koncových pasážích začíná být cítit pokles výkonu v nižších otáčkách. Pokud se ale motor trochu roztočí, má stále výkonu na rozdávání, takže nás to zatím nechává chladnými.

To posádka Shitboxu začíná překvapivě hlásit, že něco není v pořádku. Občasná rána spojená s poškubnutím celého auta nás nakonec nutí zastavit na zběžnou kontrolu. Ta však v daný moment neodhaluje nic viditelného. Můžeme si jen domýšlet, kde se začíná rýsovat potenciální závada. Osobně mám horkého favorita v kousajícím se zadním diferenciálu s automatickou šperkou, která sice funguje čistě na mechanické bázi a aktivní by měla být jen při rozjezdu, ovšem Shitbox už toho má za sebou taky dost a na tento provoz jeho nápravy prostě stavěné nebyly. Jedeme dál, doufajíc, že „to zase přejde“.
Počasí nám konečně přeje a slunce se opírá plnou silou do zabahněných plechů našich expedičních vozidel. Právě to je ten okamžik, kdy je lepší nezmiňovat, že mám jako jediný plně funkční klimatizaci, protože by se taky mohlo brzy stát, že už zásluhou zbytku bandy funkční nebude. :) Dáváme rychlý oběd v trávě vedle cesty, spojený se sušením z rána totálně promočených stanů, a pokračujeme v hltání dalších a dalších kilometrů naší cesty.

Před druhou hodinou odpoledne jsme opět v údolí řeky Una, jen tentokrát o pár desítek kilometrů výš proti proudu než ráno. Martin Brod, jak se místo jmenuje, nabízí úžasný fotopoint na dřevěném mostě přes řeku, který kromě toho, že má povrch celý z dřevěných desek a jeho šířka vychází tak tak na moje XC, dominuje absencí jakéhokoliv zábradlí. Vylézám na výše položený, paralelně jdoucí most, který tu zůstal po zrušené železnici, a pořizuji fotky průjezdu jednotlivých strojů v naší skupině. Mohu to udělat hned dvakrát, protože cesta za mostem nikam nevede a tak kdo přejede, musí se i stejnou cestou vrátit. Každopádně to za ty fotky stojí.

Trať, na které stojím, je sice notně zarostlá a olezlá, stále však má člověk pocit, že se z jednoho nebo druhého tunelu, jenž na most ústí, vynoří vlak. Naštěstí se nevynořil a tak se můžeme naskládat do strojů a pokračovat vstříc čekajícím kontrolním bodům.

K prvnímu z nich musíme překonat horský masiv, a byť jedeme po asfaltu, převýšení je to opravdu solidní. Právě v něm se opět připomíná klesající výkon Bedny v nižších otáčkách. Auto se po zařazení vyššího převodového stupně jen velmi neochotně sbírá do otáček a sem tam se objevující černé obláčky za naší zádí neznamenají nic jiného, než že náš problém s přeplňováním se zvětšuje. Zatím však stále stačí manuálně podřadit a nedostatek výkonu je okamžitě zapomenut.
Sjíždíme do údolí, v němž se rozkládá dnes nijak významné město Drvar. O co je dnes obyčejné, o to významnější však bylo v historii – konkrétně během druhé světové války. Ve městě se totiž nacházelo vedení partyzánského odboje, a to včetně jeho vrchního velitele Josipa Broze Tita. V den jeho narozenin, tj. 25. května 1944, zde Němci provedli operaci Rosselsprung, která měla za úkol zlikvidovat nejen Tita a celý odboj, ale také přítomné zástupce zahraničních spojenců – mezi kterými byl i syn Winstona Churchilla – a tím destabilizovat odpor na celém Balkánu.
Byť Němci od rána s obrovskou přesilou, výsadky a bombardováním zabírali celé město, vedení odboje se podařilo těsně uniknout. Hlavně díky tomu, že v době útoku pobývali v jeskyni asi jeden kilometr nad městem. A právě tato jeskyně je naším cílem.

Po zaplacení vstupného procházíme okolo říčky, kde jsou různě odložené fragmenty druhoválečných bojových vozidel, a následně se škrábeme krkolomnou stezkou po balvanech k jeskyni. Dnes je lemována zábradlím, a i tak je to – obzvlášť ve volnější obuvi – docela o držku. V roce 1944 musela být cesta nahoru regulérním peklem. Obzvlášť pokud vás u toho ještě někdo z vrchu kropil olovem.

Úspěšně se dostáváme nahoru a zjišťujeme, že prohlídka se omezuje na zamčenou mříž asi tři metry za ústím jeskyně a dvě dřevěné boudy před ní… samozřejmě také zamčené. Po tomto mírném zklamání absolvujeme kozí stezku dolů po šutrech (mimochodem, v tomto směru je tak dvakrát výživnější) a s malou zastávkou v Titově muzeu, kde je pár zajímavých fotografií a figurín, vyrážíme na další cestu.
Míříme k Šatorskému jezeru, ale cesta po asfaltu už nás nějak nebaví. A tak se vydáváme klasickou zkratkou. Slovy klasika: „Je to sice dál, ale o to horší cesta.“ Cesta lesem nabízí spoustu kamení, napadaného dřeva a také zábavy v podobě menších či rovnou obrovských prohlubní, stále plných vody po deštích z tohoto týdne. Voda stříká až nad střechu – a v tom to přichází. Duté rány od podlahy, které tak dobře znám z ročníku 2021.
Že by jsme někde chytli o zem a opět to schytal kardan? Nechce se mi tomu věřit, protože auto má letos prahy skoro čtyřicet centimetrů vysoko a takový off-road to tady zase nebyl. Když auto začne hlásit závadu AWD, je čas udělat si pauzu na rychlou kontrolu.
Bohužel je všude okolo samá voda a bahno, takže se kontrola spodku omezuje na velmi zevrubné zalehnutí s konstatováním, že dole zatím nic urvaného nevisí a dá se teoreticky jet dál. Ale co ta chyba AWD? Otevírám zadní pojistkovou skříň a vcelku rychle nacházím spálenou pojistku od Haldexu. Měním ji za novou a vzhledem k tomu, že okamžitě nepraská, považuji problém za minimálně pro teď vyřešený.
Z mého pohledu celá kontrola proběhla docela rychle, ovšem tento názor nejspíše nesdílel zbytek bandy, protože mezitím, co já se hrabal v pojistkách, oni stihli „vyzdobit“ zdržující Bednu novou přírodní kamufláží. :)

Ujedeme jen pár kilometrů. Cesta se mění na vcelku hezkou horskou asfaltku a asi za třetím horizontem opět zastavujeme. Tentokrát však nikoliv kvůli naší závadě, ale kvůli setkání s ředitelstvím a týmem Köttbullar, jenž poslední ročníky pravidelně ředitelství doprovází.
Köttbullary známe jako Volvisty, kteří se účastní i klubových srazů, a o to víc nás baví jejich letošní sestava, do které se krom ultimátní zelené Volvo 740 nějak záhadně vetřel Ford Sierra… toho času na laně za ředitelským STS. Klasické „Fordem tam, vlakem zpátky“ by se tady dalo poněkud upravit, ale význam zůstává stejný. :D

Po chvilce kecání využíváme neplánované pauzy a rovného povrchu. Bedna se bleskově vyhoupne na nájezdy a já s Dodikem mizíme pod podvozkem. Tady už je diagnóza jasná celkem rychle – na předním homokinetickém kloubu kardanu (ano, Volvo nemá křížky) je rozervaná manžeta a dávka vody, která se pod ní dostala při průjezdu hlubokých louží, se této komponentě vůbec nelíbí. Plníme dovnitř trochu vazelíny a to je tak všechno, co s tím můžeme dělat. Buď vydrží, nebo si zopakuju rok 2021 a stěhování celého kardanu zpod auta na zahrádku.

Mezitím si Sajmon postěžoval, že mu asi odešlo čerpadlo, ale nemá multimetr, aby ho proměřil. V Bedně se najde všechno, a tak za chvíli leží pod Sierrou krom Sajmona další tři lidi a jde se kuchat. U Sherry totiž není k čerpadlu jiný přístup než demontáž nádrže. V tomto případě skoro plné, takže také řádně těžké.
Po menší koupeli v benzínu jsme tam, kde potřebujeme být. Čerpadlo problém není – odešla kabeláž. Teď se hodí trocha mých rezervních kabelů a čínské rychlospojky, které mi přišly těsně před odjezdem, a Sierra tak bude první, kdo je otestuje. Fungují! Sierra ožívá a my se můžeme rozloučit a pokračovat.
Později se dozvídáme, že po našem odjezdu jela jen pár set metrů, načež se čínské rychlospojky rozpadly a motor se opět zastavil kvůli nedostatku paliva. Co už, já říkal dopředu, že je nemám otestované. :D
K Šatorskému jezeru je to ještě hezký kousek po prašných šotolinách a než se tam dostaneme, hodinky ukazují osmou večerní. Je čas se pomalu někde zabydlet, ale tady to opravdu nebude. Chceme se vyspat, a okolo jezera to dnes vypadá na jednu velkou párty.

Sjíždíme tedy pár kilometrů dolů z kopce, abychom se dostali k nekonečným travnatým planinám. Tma se pomalu blíží, když nacházíme zajímavou, lehce vyjetou stezku kamsi mimo hlavní komunikaci. „To by mohlo vyjít!“
Ujedeme dalších několik kilometrů. Krajina je nádherná, jen tak nějak nevhodná pro rozbití tábora. Více než metrová hustá tráva, na kterou začíná pomalu sedat večerní rosa, je to poslední, v čem bychom dnes chtěli spát. Přeci jen – stany uschly teprve před pár hodinami, a to ještě ne dokonale. V dálce vidíme menší kopec s nějakým stožárem, patrně vysílačem, a říkáme si, že to by mohlo být přesně to místo, které hledáme.
Když vyjíždíme nahoru, opět se projevuje problém s přeplňováním u Bedny. Naštěstí se mi dole podařilo rozjet dostatečně na to, abych vytočil motor nad hranici, ve které se závada neprojevuje. Do smíchu mi každopádně není.
Jsme těsně pod vrcholem, když se ve vysílačce ozývá Mičas… „Tak tady teda určitě ne!“
„Proboha proč zase?“ běží mi hlavou.
Důvod je mi jasný za pár okamžiků. Sotva vyjedu na plochý vrchol kopce, zahlédnu přímo před sebou plot od zanedbaného a možná i zapomenutého hřbitova. Navíc i tady je vysoká tráva plná rosy.
Co tedy dál? Po cestě ke kopci jsem si všiml kousek od lesa vysekaného plácku s malou chatkou, ze které se kouřilo z komína. Navrhuju, že bychom se mohli jít zkusit zeptat, zda by nás tam majitel nenechal přespat. Nikomu se moc nechce, ale nějak moc jiných možností nemáme. Za chvíli bude totiž tma jak v pytli.

Sjíždíme z kopce a zastavujeme na okraji vysekaného plácku. Do role našeho vyslance se pasoval Mičas, který už za okamžik stojí u dveří chaty a rozmlouvá s jejím obyvatelem. Komunikace vypadá trochu intenzivněji a rozhazování rukama není zrovna nadějným znamením. Nakonec se Mičas otáčí a jde za námi.
„Tak co?“ ptáme se okamžitě.
„Můžeme!“ A hned na to dodává, že týpek je místní lesák a co víc – studoval lesnickou fakultu v Brně na Mendelu. Jak je ten svět malý! Česky sice neumí ani slovo, ovšem trochu anglicky se s ním dorozumět dá.
Když padne tma, zapálí nám ochotně oheň ve velkém ohništi schovaném za stromy, dá si s námi panáka a po chvíli kecání zase zmizí do chatky. Předtím se ovšem dozvídáme, že ženu s dcerou má v Německu a on žije tady. V chatce má všechno, co potřebuje k životu, a navíc je na hlíně, kde jeho rodina žije po generace. Rukou ukazuje kousek od plácku na dvě už téměř od vegetace nerozeznatelné ruiny domů: „Tam žili moji rodiče a prarodiče.“
Začínáme tušit, kdo odpočívá na dnes viděném hřbitově. Obzvlášť když zjistíme, že onen stožár u něj je anténa pro CB rádio, které má v chajdě a přes něž komunikuje se světem. Tím také zjišťujeme, koho to už od brzkého poledne pořád slyšíme na různých kanálech ve vysílačkách našich aut.

Když zůstaneme u ohně nakonec sami, potvrzujeme si navzájem, že pohostinnost místních je opravdu perfektní. Na druhou stranu – co když na tom hřbitově neleží jen jeho rodina…? Když se rozhlédneme okolo, vidíme na zemi dětskou ponožku a zbytky něčeho rozbitého…
Je to ponožka jeho dcery, která tady byla někdy na návštěvě z Německa?
Nebo jsou to pozůstatky turistů, kteří spadli do stejné pasti a teď hnijí někde v této nádherné krajině?
Když řádně vystresujeme obzvlášť ženskou část naší výpravy, odcházíme spokojeně spát. Na druhou stranu… co když je něco z toho pravda?