Řešení rodinného dostavníku - Africa Edition.

.. A ano, moje představa o tom mít rodinu byla značně zkreslená. Ale nebyla by to Sedlákova rodina, kdyby vše bylo jednoduché a porodili jsme jako slušní lidé v Kardašově Řečici, nebo jiném podobném centru západní civilizace. My jsme řekli ne - a prcek je krom našich tradičních národností také rozeným Senegalcem.

Ovšem předtím, než koblížek bude sbližovat národy a svádět spolužačky plynnou recitací milostných básní v jazyce Wolof, musíme se stále nějak dopravovat. Používání archivních taxi v kubánském stylu a edici kyt, primalex & medvědí h*ovno se nejevilo jako vhodná možnost zachování rodu, tudíž vyvstala potřeba zakoupení povozu pro přesuny v rámci Dakaru a okolo ležících.. no, povětšinou pláží.

Požadavek byl v podstatě jasný. Land Cruiser (jakýkoli včetně podřadného Prada), Patrol V8 nebo nějaké OTčko… třeba Bradley.

Nedopadlo to. 

Druhým požadavkem totiž bylo řádně zpapírované (pokud možno importované „diplomatické“) vozidlo dostupné v rámci mezinárodní komunity v daný moment. Jediné nepodezřelé Prado na prodej mi šlohla nějaká humanitární francouzská etno-chlupatice přesně den před mým vstupem na trh. Takže long story short, zakoupili jsme nám Toyotu RAV4 z roku 2017, s nějakými sto tisíci na hrbu. Byla dovezená nová z Kanady a provozovaná v Dakaru svou první majitelkou posledních pět let.

Což mělo výhody a nevýhody. Výhodou byl relativně nízký nájezd. Nevýhodou originální v podstatě všechno – mám důvodný pocit, že mimo origo pneumatik byl origo i olej a voda v ostřikovačích. V době koupě tam byla modrá co smrděla jak Sněžka a tu v Senegalu fakt nekoupíš. Náhoda? Nemyslím si. Olej jsme vyměnili a kapalinu jsem poctivě vyšplíchal… teď už jedem na slušňáka vodu se lžící jaru míchanou v kanystříku od svěcený vody nebo něčeho podobného, co jsem našel za dakarskou katedrálou na parkovišti a vozík si radostně vrní.

A je to blaho. Po všech těch letech v ježdění v obrňácích, německých dodávkách a prepperském snu městských survivalistů/outdoorových teoretiků je silná klima, pylový/praso filtr, couvací kamera, hydro PRNDL a hlídač mrtvých úhlů balzámem na duši.

Dakar je totiž pro řidiče opravdová městská džungle. A když z ní vyjedete, tak jste na venkově, kde končil takový ten malý závod z Paříže. Takže nějaký ten basic creature comfort je minimum, které si za tu řeholi podvolení se životu v zahraničí při cestě do sámošky zasloužíte.

Jak se vlastně v Dakaru jezdí?

No, jak bych to tak řekl… svérázně. Především je všude neskutečné množství skútrů, jejichž jezdci se netouží dožít zítřka a jejichž odhad vzdálenosti je stejně dobrý jako jejich sandály. Následně tu máme vyšší vývojový stupeň, majitele dobrodružných cestovních motocyklů: ti mají sice často stejné sandály, ale díky kufrům od Touratechu a masitým boxerům se dopravou prodírají jako ožralí hroši. Cítí se cool, občas mají i helmu a nikdy nemají představu o rozměrech svého stroje. Zatímco týpek v pyžamu na skútru auto často jen citlivě přeleští, francouzský dobrodruh s krizí středního věku na cestě do Serekundy (ano, to je reálné místo) vám urve zrcátko a vyorá brázdu kufrem do auta každý druhý boží den. Krom toho se pohybují v provozu ještě osli, auta, náklaďáky, prodejci buráků/sušáků na prádlo/falešné viagry/smradlavých stromečků, policejní obrněnci, prezident s kolonou, bagry a školní výpravy, co nemůžou jít po chodníku, bo jsou tam hromady štěrku a stáda koz k večeři.

Takže chcete auto, co vás neobtěžuje a třeba vám i pomůže. Silnice samotné jsou celkem super – můžete se podívat třeba tady (

) na video s průjezdem našeho sousedství (netuším, proč to někdo natočil, ale teď se to hodí). Bude to asi sobota odpoledne, nebo tak něco – v pracovní dny je vše celkem beznadějně ucpané.

Ravka je do tohoto naprosto perfektní. Zaprvé bliká ušima, když se blíží něco z mrtvého úhlu (což je furt), automat neobtěžuje a v koloně se spořádaně bez plynu sune, zároveň sebou umí mrsknout když se naskytne příležitost – dovede být dost svižná. V autě je hromada místa – na dětskou sedačku, tlustou tchýni i kočárek (dohromady), prostor na zadních sedadlech je fenomenální. Vyzněním je to celkově uklidňující auto. Nic po vás nechce. Když po něm něco chcete vy, musíte sice občas překonat nějakou tu japonskou logiku, ale ve výsledku to dostanete a asi budete spokojeni. Já tedy většinou jsem.

A nezklame ani mimo město. Je to asi jediné malé SUV s difflockem a přestože je relativně nízká, nezahrabal jsem ji ani okružní cestou na Lac Rose, kde končil původní Dakar a kam je občas poněkud záludná cesta (zvlášť pokud se necháte vést Gůglem, jako já – v místě se divoce staví a mapy moc nefungují). I na úplně dementních holých silničních gumách (nebo i právě proto), jsem několikrát přejížděl velmi rozvolněné písečné úseky (v Evropě už by to byly duny, v Africe jsou to stále cesty) a Ravka ani nezaškobrtla. Jen potřebovala dostat trochu naloženo (a to si pište, že naložíte, když máte vzadu maminku, která si myslí, že víte kam jedete a zároveň víte, že ona ví, že úplně nevíte).

Celkově je to impresivní vozidlo pro fotra v začínající rezignaci. Dělá všechno co má, funguje, neobtěžuje, žere jen benzín (2,5 – jezdí tak cca za 10/12 – who cares) a je pohodlná. Nastartujete ji po několika měsících stání a nikoho nezajímá, bo je jich strašné kvantum. Jen mi nějakej smrad nalepil žvýkačku na dveře, protože jsem mu nedal drobák a matný lepkavý flek bude asi muset jit flexou. Jestli toho spratka najdu, přibiji ho tupými hřebíky na neohoblovaná vrata mého souseda.

Dlouho jsem si žádné auto tak neoblíbil jako tohle: prostě proto, že je jako velkej mokrej tlustej pes. Je to parťák a kámoš, ne zpovykaná náročná mr*dka (zdravíme do VW).

A ano, samozřejmě dostane časem lift a BFG. Fotky si prosím vygůglete. Je šedá a vypadá jako RAV4. Jen je odřenější. 

PB