Den dvanáctý – Vyhrabeme se ze stanů, u čaje s medem rozmrzneme, posbíráme věci a vyrážíme. Prohlédneme si hrad Rašnov, okolo kterého jedeme spíš náhodou, a pak se nám zalíbí jedno posekané pole s výhledem na pohoří Fagaras. Uděláme pár fotek a jedeme dál. Hrad Bran byl spíš zklamání, je známý pro legendu o Drakulovi, ale kromě toho je to docela obyčejný malý hrad, na který ani není pořádně vidět. Na parkovišti u hradu mě ale osloví mladý kluk, který je doslova unešený, že jsem přijel takovým starým BMW. Umí jen rumunsky, přesto se ale nějak domluvíme. Ptá se na rok výroby, ukazuju techničák – 28 let – prý stejně, jako má on. Uděláme mu fotku v Tříce a prosí, ať mu to pošleme na facebook (ten je už i v Rumunsku :) ). Pošleme, hned jak budeme u internetu. Jedeme dál, projíždíme venkovem, občas jsou na cestě krávy, občas kůň. Koňský povoz je tu vůbec docela běžný dopravní prostředek, stejně tak tu ale je značná většina aut o dobrých 10 let mladších než Tříca. Při západu slunka ještě děláme nádherné fotky s pohořím Fagaras. Blížíme se k Transfagarasanu, původní plán byl projet přes něj ještě dnes, ale nestíháme, a tak nocujeme v jedné z vesnic na úpatí. S majitelem ubytování prodiskutujeme, na jak dlouho je Transfagarasan a Transalpina, jaký je tam povrch a podobně. Měl jsem obavy, že na Transalpině bude hodně špatný asfalt, dle jeho slov je ale nově opravený. To samé mi ještě ten večer potvrdila i SMS z Čech, takže to vypadá nadějně a pojedeme i tam. Večer grilování a všeobecná pohoda.
Den třináctý - Jedem na Transfagarasan. Počasí se zkazilo a začalo mírně pršet, je celkem hustá oblačnost, ale nedá se nic dělat. Transfagarasan je skutečně kus nádherné cesty, dole na úpatí hor je asfalt občas trochu horší, ale po tom všem, co jsme už projeli, je to vlastně docela v klidu. V samotných esíčkách blíž k vrcholu je asfalt naprosto hladký. Trochu mě překvapilo, že jsme tady nepotkali nikoho, kdo by sem jel vyloženě pro radost. Žádné Ferrari nebo Porsche, maximálně tak E46, kterých v Rumunsku jezdí spousty. Co se dá dělat. Aspoň jsme tu suverénně nejrychleji projíždějící auta, je mokro a všichni se docela vlečou. Na Transfagarasanu se přes samotný vrchol projíždí tunelem, neexistuje tady bod, odkud by bylo vidět na obě strany. Ale kvůli počasí by asi stejně nebylo nic moc vidět. Sjíždíme dolů, esíčka už mě nebaví, zato podél přehrady se táhne krásná vlnitá cesta, zatáčka za zatáčkou, super asfalt, nulový provoz, řidičský ráj. Snad jen kdybych neměl tak vymlácenou přední nápravu. Přijíždíme na hráz přehrady Vidraru a jdem to omrknout. Přijdu k hrázi a podívám se směrem dolů. Sakra, takovou výšku jsem fakt nečekal. Hráz má údajně 166 m, slavný Hoover Dam v USA má asi 220 m, to už není o moc víc. A navíc, tuto přehradu stráží plechová socha Promethea s bleskem v ruce stojící na podstavci vysoko nad hrází, trochu zvláštní ale taky docela cool výjev. Jedeme dál, projíždíme malebným rumunským venkovem, míříme do vesnice Novaci, která je jakousi bránou k Transalpině. Ubytování najdeme v pohodovém penzionu s vlastním vinohradem.
Den čtrnáctý – Transalpina. Počasí se snad ještě zhoršilo, Adamovi je dost zle, já jsem měl ráno taky řídký případ na záchodě, ale snad to půjde. Vyjíždíme a po pár kilometrech stoupání začíná hustá mlha. Nejen že se blbě jede, ale hlavně všechny výhledy, které bychom si normálně užívali, vůbec nevidíme. Škoda. Silnice jsou mokré a Tříca na výjezdu z esíček fakt nejede. Kombinace nadmořské výšky a naloženého auta dělá z jinak svižného ISa dost pomalou záležitost. Říkám si, jak pomalu se musí jet v takové Dacii. Asfalt je skutečně – jak nám bylo předpovídáno – naprosto hladký a asi jen pár let starý. Za lepšího počasí a s trochou odvahy by to tady byla řidičská nirvána. Projíždíme celou Transalpinu, dohromady nám to zabralo většinu dne, pozdě odpoledne přijíždíme k hradu Corvinilor – pěkný hrad, který si na nic nehraje. Pak už jen směr poslední bod v plánu, město Arad. Ubytování nacházíme v penzionu u cesty. Babička majitelka umí asi tak 3 slova německy – schnapps a kein problem. Ale schnapps měla dost dobrý.
Den patnáctý – Dopoledne přijíždíme do Aradu, je to trochu zkrachovalé historické město s maďarskou minulostí. Pak už jen oběd a maďarská dálnice. Večer přijíždíme do Semerova, místa Adamova bydliště, zde si užijeme známé slovenské pohostinnosti se vším všudy. Vyprávíme, diskutujeme, hodnotíme. I přes mnohé těžké chvíle všichni víme, že to rozhodně stálo za to.
Den šestnáctý – Ráno vyjíždíme ze Semerova. Slovenská dálnice mi opět připomene, jak je česká D1 tragická, a pak už je to domů jen kousek. U tabule ‚Česká republika‘ mě mrazí. Ale ještě není konec, ten bude, až když zastavím u nás doma. Vysazuju Markétu, dojíždím domů a fakt nevím, kde bych začal s vyprávěním…
Předchozí čtyři díly tohoto seriálu byly vyprávěním o dovolené šesti mladých lidí – tak, jak se věci staly. Nic není vymyšleno nebo přikrášleno, nic zásadního není zamlčeno ani utajeno. IstanbulTrip byla velká životní zkušenost, nešlo jen o to, dojet do cíle a vrátit se zpět. S odstupem času můžu říct, že to bylo něco víc, i když mi to tak možná tehdy nepřipadalo. Jenže o co tedy šlo? Počkejte si další týden na epilog :)
30. října 2015, 13:30
0
Rumunsko jsem jel s W124, cesty jsou místy dost zajímavé.... Hlavně ty vzdálenosti.