Zrádnost sedadla spolujezdce

Ne, nebojte se, v žádném případě nemám v plánu vás zatěžovat nějakými klišé o sedadle smrti, poutání se a vhodném výběru blicích pytlíků. V tomto případě půjde o vnímání auta z toho špatného sedadla, které před sebou nemá volant a pedály…

Vznik tohoto článku podnítil dotaz kamaráda, který zněl asi jako: „No a co vlastně říkáš na svezení? Jaké ti to přišlo ve srovnání s MX-5?“ a já si v tu chvíli uvědomil, že nemohu nic moc říct, protože mi okamžitě v hlavě naskočilo automatické varování zakazující hodnocení auta jen ze sedadla spolujezdce. Kdybych jej porušil, dost možná bych plácal kraviny.

Okraje těch dvou sedadel jsou vzdáleny jen pár centimetrů od sebe, přesto jedno poskytuje pouze těžko interpretovatelné dojmy a druhé zcela jasně uchopitelné prožitky. To špatné sedadlo však někdy ve člověku dokáže vyvolat pocit, že ony nejasné dojmy se vlastně dají automaticky interpolovat na to, jak auto působí, pokud člověk sedí přímo za volantem. Jenže nedají…  A někdy je až šokující, jak rozdílných zážitků může člověk přesunem mezi dvěma sedadly docílit.

Asi to chce nějaký příklad. Pomůžu si v tomto případě dvěma Subaru – jedno klasické čtyřkolkové s turbem a druhé „kacířské“ zadokolkové bez turba. V obojích jsem seděl nejdřív na špatném sedadle a až posléze na tom správném a v obou případech jsem se nestačil divit, jak úspěšně umí tato auta maskovat své skutečné vlastnosti pro pasažéry, kteří se pouze vezou…

Impreza WRX generace „bugeye“ je auto, které jistě všichni znáte. Symetrická 4x4,  boxer s podmanivým brumlavým zvukem a foukátkem od IHI, a když je ještě uvnitř dovybaveno sedadly z STI, člověk tak nějak podvědomě začne očekávat divadlo…   A ono přišlo! Jednička, nic, nic, 3000 ot./min. BUM, pšouk… Dvojka a trojka opakovaly to samé. Turbo rozdávalo zdrcující výkonové rány na požádání, jako Mike Tyson v dobách největší slávy. Nevědel jsem, jestli se soustředit na BUM turba, pšouk blow off ventilu, na zaryté pásy v hrudi při každém brzdění, na temné brumlání výfuku, které mi lechatlo morek kostí anebo na pocitovou jistotu v zatáčkách, do kterých Impreza ochotně zaklekávala. „Tak co? Vyměníme se?“ No jistě! „Dej to sem!“, blesklo mi hlavou a už jsem se cpal za volant. BUM a pšouk byly pořád stejné, ten zbytek bohužel ne. Najednou jsem zjistil, že řízení je docela tupé, že řadící páka zadrhává a že auto rozhodně nezaklekává do zatáček s takovou ochotou, jaká byla patrná z pouhého pozorování řidiče…  Spíše jsem měl dojem, že auto musím k zatočení přemlouvat a přitom dupkat po pedálech jako baletka, abych neodtančil ze zatáčky po čumáku ven, když se turbo roztočí. Nerozumějte tomu špatně, WRX rozhodně není zlé auto, jen ze sedadla spolujezdce slibovalo mnohem více, než jsem pak ve skutečnosti dostal, protože zkušený řidič dokázal účinně potlačit většinu jeho nedostatků.

Zcela odlišně na tom je Subaru BRZ. První myšlenka, která mě napadla poté, co kamarád rozjel modré kupé svým typickým způsobem splašeného vlaku: „Doprdele, to je snad ještě podmotorovanější, než Miata…“. Zvuk motoru byl spíše nevýrazný, na palubě se nekonalo žádné drama, a přestože šlo cítit, že podvozek má jakýsi talent, výsledný dojem byl tak nějak nemastný, neslaný a krajina za oknem pomalu ubíhala, jak se boxer pod kapotou trápil se zatáčkovitým 12% stoupáním. Kdybych v tuto chvíli zvedl zadnici ze sedadla a místo přesunu za volant se na auto vykašlal, výsledný dojem by zněl asi jako: „Hmm, astmatické kupé, nic zajímavého…“ Čímž bych se zařadil po bok nejmenovaného člověka, jež po svezení v Porsche Boxster tvrdil, že „…je to podobné jako naše TT, akorát to nejede tak rychle…“

BRZ je totiž skvělé. Jenže stejně jako zmiňovaný Boxster, MX-5 nebo jiná delikátní řidičská auta, se i tohle Subaru navenek projevuje velmi rezervovaně. Až když jej člověk řídí, pozná jeho vyváženost a ovladatelnost.. Pomyslně smekne klobouk nad genialitou konstruktérů podvozku, kteří snad měli při vývoji na nástěnce připíchnutou mapku přesně té vaši oblíbené okresky….  A v neposlední řadě si uvědomí, že těch 200 koní dušených emisními otěžemi vlastně vůbec není tak marné stádo, s autem hýbou tak, že vás to neuráží a rozhodně nekazí zábavu. Zkrátka, že auto jako celek je více než v pořádku, přestože před půlhodinou působilo málem nezajímavě…

Možná bylo všechno tohle sáhodlouhé vypisování úplně zbytečné a já tady blil něco, co už všichni dávno víte. Mne samotného však stále překvapuje, jak lehké může být pro někoho nezkušeného zazdít dobré auto jen na základě svezení.

To co jsem popsal není dogma – je spousta aut která jsou nezáživná, i kdyby jste jim seděli na střeše, a naopak existují ta skvělá, ba nejlepší, která dokáži chrlit záplavu emocí a pozitivních prožitků do každé osoby uvnitř i vně na vzdálenost 50 metrů. Já jen, že na tom „špatném“ sedadle se dá odhadnout vážně jen zlomek skutečných vlastností a je škoda, když někdo staví skromného hrdinu někam pod úroveň extrovertního suveréna, který sice monstrozně řve a mocně akceleruje, ale ve skutečnosti třeba nic jiného neumí.