Těžká dřina strážných andělů. Nejděsivější nehody motorsportu se šťastným koncem

Dnes je 29. listopadu a přesně před pěti lety diváci po celém světě nevěřícně sledovali záběry z Bahrajnu, kde probíhala Velká cena Formule 1. Závod měl za sebou teprve první kolo, diváci nadšeně sledovali úvodní souboje, startovní pole se postupně seřadilo do výchozího stavu, ze kterého se teď každý jeden závodník bude snažit postupně stoupat výš a výš. A potom se to stalo.

V jediném okamžiku se všechny zraky upínají na monopost stáje Haas F1. Jezdec Romain Grosjean po přetlačování o pozici ztrácí vládu nad strojem, ten ve vysoké rychlosti opouští trať a naráží do bariéry. Protože se nehoda odehrála na rovném úseku, úniková zóna je minimální a vůz tak naráží do svodidel téměř v plné rychlosti. Následky jsou strašlivé – auto se rozlomí na dvě části a okamžitě se promění v ohnivou kouli. A co je nejhorší – nikde není vidět jezdce.

Nehody jsou součástí motorsportu od jeho úplných začátků. První závodníci sedali do svých strojů statečně, přestože tu vlastně nebylo vůbec nic, co by je chránilo. Auta létala po prašných cestách, jejich výkony i rychlosti s každou sezónou rostly, jezdci však stále oblékali jen koženou kuklu, brýle a rukavice. A to bylo všechno. Spolu s vývojem samotných aut ale postupně započal i vývoj bezpečnosti.

Protože nehody se při závodění stávat prostě budou. Zní to cynicky, ale je to pravda – nehody patří mezi divácky nejatraktivnější momenty závodů, okamžiky, kdy jsou souboje nejvypjatější a až na tělo. Jenže nejsme v antickém Římě – chceme těsné souboje a chceme vidět poraženého v prachu, ale nechceme krev. Po každé větší nehodě tak startují vyšetřování a týmy specialistů přemýšlí, co vylepšit, aby byl motorsport co nejbezpečnější, aniž by ztratil svou atraktivitu.

Když má anděl strážný jméno | 1976, Nürburgring

Záběry z roku 2020 mnohým připomněly strašlivou nehodu Nikiho Laudy z roku 1976. Vyrovnaná sezóna nabízela jeden napínavý okamžik za druhým. Souboje geniálního, ale tichého Rakušana Nikiho Laudy s britským playboyem Jamesem Huntem dnes patří do síně slávy motorsportu. Stačilo málo a celá slavná sezóna mohla skončit tragédií.

Při Velké ceně Německa na obávaném Nürburgringu dostal Lauda se svým Ferrari smyk, ztratil vládu nad strojem a situaci už nedokázal zachránit. Následoval náraz do bariéry, od které byl vůz odhozen zpět na trať, kde okamžitě začal hořet. A aby toho nebylo málo – uprostřed úzké trati za nepřehlednou zatáčkou do vraku narazil ještě Brett Lunger ve Fordu.

Následky byly strašné. Ferrari bylo v plamenech a Lauda zůstal uvězněný v kokpitu. Stanoviště traťových komisařů byla na 23 kilometrů dlouhém Nürburgringu daleko od sebe, takže pomoc nepřicházela. Naštěstí Lunger vyvázl bez zranění a spolu s dalšími jezdci, kteří zastavili a přispěchali na pomoc – Arturem Merzariem, Guyem Edwardsem a Haraldem Ertlem – se vrhl do plamenů ke kolegovi v nesnázích. Přes opakované pokusy se však nedařilo Laudu vyprostit.

Situace působila beznadějně. Čtveřice jezdců zoufale přivolávala pomoc, ale nikdo další nebyl v dohledu. A právě tady má anděl strážný jméno. Arturo Merzario ignoroval plameny, znal z minulosti bezpečnostní pásy Ferrari a nakonec se mu podařilo uvolnit zaseknutou přezku. Cenné vteřiny však rychle ubíhaly. Nakonec ale Merzari přecijen Laudu vyprostil z jeho vozu a odtáhl do bezpečí. Později v rozhovorech přiznával, že vůbec netuší, jak se mu to vlastně podařilo.

Lauda měl být mrtvý. První náraz v rychlosti téměř 190 km/h, druhý tvrdý střet, dlouhé vteřiny v plamenech – a k tomu přilba, která se mu sesunula a nechránila tak správně jeho tvář proti ohni. Nakonec ale zázračně přežil. Odnesl si těžké popáleniny a poškozené plíce, přesto vynechal jen dva závody. Na Velké ceně Itálie téhož roku stál opět na startu – živý zázrak.

Inženýři proti osudu | 1999, Silverstone

Další příběh z královské Formule 1 a opět Ferrari. Konec devadesátých let nabízel atraktivní závodění. Na jedné straně technicistní McLareny s motory Mercedes-Benz pilotované Mikkou Häkkinenem a Davidem Coulthardem, na straně druhé emocionální Ferrari vedené Jeanem Todtem a hvězdou jménem Michael Schumacher.

Sezóna 1999 byla vyrovnaná a Schumacher dorazil na Silverstone v nervózní náladě. Ferrari nebylo dost rychlé a McLareny začínaly získávat náskok, takže se intenzivně pracovalo na úpravách vozu. Netušil, že v závodě půjde o něco zcela jiného.

Hned po startu se na prvních čtyřech místech seřadili favorité – dva McLareny a dvě Ferrari. Stroje BAR Jacquese Villeneuva a Williams Alessandra Zanardiho vůbec neodstartovaly, zůstaly pro technické problémy stát na startu a tak byl závod hned v prvním kole zastaven. Vedoucí jezdci to ale ještě nevěděli. A právě v té chvíli selhalo na Schumacherově voze něco mnohem zásadnějšího.

Když se pokusil brzdit na konci rovinky, zjistil, že brzdy nefungují. Zadní zcela selhaly, přední se zablokovaly a Ferrari klouzalo po tečně ven ze zatáčky. Úniková zóna byla sice velká a na jejím konci stála bariéra z tří řad pneumatik, ale vůz vletěl do zatáčky rychlostí přes 300 km/h. Náraz v rychlosti stále ještě přes 100 km/h tak byl nevyhnutelný.

Formule má minimální deformační zónu, jezdec v ní prakticky leží a pedály jsou jen několik centimetrů od nosu auta. Přesto technologie zafungovala. Schumacher cítil ostrou bolest v pravé noze, ale zůstal při vědomí a dokonce se pokoušel sám opustit kokpit.

Michaelu Schumacherovi se tak podařilo do té doby nemyslitelné – přežít selhání brzd v rychlosti přes 300 km/h, navíc paradoxně vlastně už v závodě, který už v té chvíli byl zastaven. Záchranáře, kteří ihned přispěchali na místo nehody, potom Schumacher překvapil, když se namísto své zlomené nohy zajímal o vůz svého stájového kolegy a žádal traťové komisaře, ať okamžitě volají jeho tým, že je nějaký problém s brzdami a je nutné ihned zkontrolovat i druhé auto. Velkou cenu na okruhu Silverstone roku 1999 nakonec nedokončil ani Mika Häkkinen. I tady byla na vině – jako by to v tomto prokletém závodě ani nemohlo být jinak – technická závada. Tohle už mi snad ani neuvěříte, ale vážně je to tak, jeho McLarenu upadlo kolo.

Anděl strážný umí být kreativní | 2002, Rallye Monte Carlo

Rallye je jiný svět. Ne souboje kolo na kolo, ale šílené rychlosti na úzkých silničkách, kde stačí metr špatně a jde o život. A bezpečnost se tu bere zatraceně vážně – robustní bezpečnostní klece, zesílené karoserie, vše připravené přežít i nárazy, které by z běžného auta udělaly trsátka.

Po éře monstrózních strojů Skupiny B přišla nová kategorie WRC. A s ní i návrat Škody do královské disciplíny. Pravdou je, že volba velké Octavie byla rozhodnutím mnohem více marketingovým, protože oproti ostatním vozům v seriálu WRC mělo auto nevýhodu svými rozměry. Soupeři nasazovali spíše malé obratné hatchbacky, ale protože na Fabii si závodníci museli ještě chvíli počkat, volba padla na Octavii. Nebylo to špatné auto, v továrních barvách to našemu prvnímu WRC dokonce vážně slušelo.

A potom přišla ta zatáčka. Úzká horská cesta lemovaná nízkou kamennou zídkou šplhala po úbočí prudkého svahu a právě tady Roman Kresta rozhodil záď auta do další ostré vracečky, když tu najednou přišla rána. Auto se sklouzlo příliš a v úzkém místě už nebylo kam. Záď naráží do kamenné zídky. Kresta pohotově řadí a snaží se s vozem pokračovat, auto ale nereaguje, kola se jen protáčí na místě. Zklamaná posádka si musí přiznat, že pro ně soutěž končí.

Teprve když se posádka vyhrabala ven, pochopila, co se stalo. Octavia zídku neprorazila bokem – ona jí proletěla. A skončila levitující nad několikametrovou propastí, držená jen starým, dávno nepoužívaným zbytkem telegrafního sloupu, který tam snad už ani neměl být.

Ten sloup už ani neměl žádnou funkci, byl dávno vyřazen z provozu a vlastně tu vůbec neměl být, Krestův anděl strážný ho tu ale měl už dlouhá léta nachystaný. Před touhle kreativitou osudu je třeba smeknout. Jen díky němu nakonec oba jezdci vyvázli z nehody bez zranění a i samotná Octavie si z celé epizody odnesla jen vytržený nárazník a škrábanec na dveřích.

Prostě zázrak | 2020, Bahrajn

Ale vraťme se na začátek dnešního příběhu. Píše se rok 2020 a Romain Grosjean měl právě nejhorší nehodu ve své kariéře. Při nárazu na jeho tělo působilo přetížení 67 G, do bariéry jeho vůz naráží rychlostí 192 km/h. Ani to ale není to nejhorší, tím jsou plameny. Náraz monopost roztrhl na dvě části, záď leží kus od místa nárazu, přední část, ve které zůstává i samotný jezdec, je zaklíněná v bariéře podél trati a okamžitě začíná hořet. 

Přes ohnivou kouli a hustý dým není prakticky nic vidět, není jasné, kde přesně se Romain Grosjean, zda je při vědomí a či vůbec žije. Hrozivá scéna trvá 28 vteřin. V našich životech je to možná okamžik, tady to je ale mučivě dlouhá půlminuta. Na místo okamžitě přijíždí záchranáři, snaží se rychle hasit, ale požár je tak intenzivní, že jim to potrvá celé další minuty.

Ve chvíli, kdy se zdá být vše ztraceno, se najednou uprostřed vší té ohnivé hrůzy objevuje postava, přelézá svodidla a za pomoci záchranáře odchází pryč od hořícího vraku. Romain Grosjean prožil náraz v téměř dvousetkilometrové rychlosti, přetížení strašlivým 67 G a půl minuty strávil uprostřed ohnivého inferna a teď po svých odchází.

Půl minuty v ohnivé pasti Grosjean přežil s popáleninami na rukou – a s vědomím, že technici, inženýři a možná i něco mezi nebem a zemí mu zachránili život. Ať už je onen strážný anděl kdokoli či snad cokoli, zaslouží respekt.

Ani dnešní motorsport tak není bez rizika. Nehoda z Velké ceny Bahrajnu nám ukazuje, jak daleko postoupily technologie závodních strojů, ale je i připomínkou toho, že motorsport a motorismus obecně, ač se od svých počátků dramaticky proměnil, stále není a nikdy asi nebude úplně bezpečnou kratochvílí. To je memento nejen pro závodníky, ale i pro nás, obyčejné řidiče. Andělé strážní nad námi bdí, přesto není záhodno nechávat vše jen v jejich rukou – zásoby zázraků jsou omezené.

Zdroje: Autosport, BBC Sport, Rallysimo.it, Formula1.com