Sraz Volvoklubu v Kletečné: Když je auto srdeční záležitostí

Ačkoliv pro většinu populace je auto pouhým prostředkem dopravy z bodu A do bodu B, existují lidé, kteří svůj vůz mají rádi. Dávají mu jméno, starají se o něj, umývají jej a záleží jim na tom, co do něj lejí. Berou ho za parťáka, možná i za člena rodiny, a chtějí, aby mu bylo dobře. A když mu dobře není, jsou mu i ochotní zaplatit často pěkně drahý servis.

Některé z těchto osob k tomu mají vztah i k automobilce, jež jejich vůz vyrobila. A poté také často tíhnou k lidem, kteří s nimi tuto lásku k autu nebo značce sdílejí. Proto se často potkávají v rámci různých srazů, kde s ostatními klábosí, řeší slasti i strasti vlastnictví, sdílejí zážitky, navazují přátelství a vytvářejí nové vzpomínky.

Jednou z takových skupin jsou volvisti. Ti si v rámci českého Volvoklubu podobná setkání organizují už dlouhé roky, přičemž na své zatím poslední a tradičně největší jarní setkání v Kletečné pozvali i nás. My toto pozvání přijali. A dobře jsme udělali, protože zde bylo věru poznat, že Volva jsou pro všechny skutečně srdeční záležitostí. Tak se začtěte do následujících řádků a užijte si vroucnou náladu místa, kterou se vám pokusím do textu přenést.

Organizace s péčí

Že jsou Volva věcí srdce, bylo cítit už z organizace celé akce. Však si to tato konejšivá auta, stejně jako komunita okolo nich, zaslouží, ne? Tým organizátorů pod vedením Matěje Vozdka – místopředsedy Volvoklubu ČR – proto nachystal pestrý program a následně jej zrealizoval.

Kromě dvoudenního přespávání v rekreačním areálu (my se tedy ostudně zúčastnili jen soboty) jsme si třeba mohli užít spanilou jízdu malebným okolím Pelhřimova, včetně zajištěné uzávěry celé trasy. A že to byl krásný výlet! Sešlo se celkem 106 Volv z téměř kompletní historie švédského výrobce a cestovali jsme skoro dvě hodiny.

Jistě, provoz občas trochu vázl, on to byl dlouhý štrůdl, ale za ty pohledy na göteborské vozy vpředu, vzadu i po stranách, jedoucí po klikatých silničkách Vysočiny, to stálo. Zvlášť když Tomáš naší dvojici zajistil super Volvo: otevřený model C70 T5 první generace, s písničkami skupiny ABBA na CD – pro završení dojmu. Jejda, to mi bylo dobře!

V areálu jsme také měli k dispozici různé kratochvilné aktivity, jako například dráhu pro RC modely, pro děti skákací hrad a pro dospělé soutěž o hod hlavou motoru z Volva, kdy nejdál, až na 5,77 m, ji hodil pan Vintrlík – gratulujeme – a možnost volby nejhezčího auta srazu v kategorii klasik (Volva do modelů na platformě P80) a modern (od P2 dál).

Tímto také gratuluji výherkyním – paní Beatě Kučerové a jejímu přenádhernému červenému Amazonu i paní Betty Lobodášové za neméně pohlednou červenou S60 (i když za to nové doprovodné BMW X5 jste dostala bídu oprávněně! :-D). Zkrátka tady se očividně organizovalo pořádně a… srdcem.

AVdíly, kam na ty nápady chodíte?

Nejužší členové Volvo klubu v tom však nejsou sami. Pořádnou dávku nadšení a hlubokého vztahu k Volvům předvedl i nejdůležitější partner akce – specializovaný servis vozů Volvo (a Audi, ale to nechme být a nerušme si kruhy), zvaný AVdíly. Jen si tu lásku vyložili po svém, pěkně klukovsky uličnickém.

Přišli se dvěma dalšími hrami, jednou lepší než druhou. V areálu probíhaly závody driftovacích tříkolek, které se přetáčely s ochotou, kterou by záviděl i Dodge Challenger HEMI se zadními pneumatikami „ve smrti“. Pravda, toto sice není úplně volvácká aktivita, ale srandy byl kopec. Mimochodem, i zde gratuluji panu Habsbutovi k vítězství!

Na poli nad areálem pak jezdila pravá klukovina – Volvo XC70 D5 generace P2 s volantem vpravo, otočeným řízením (když jste zatočili vpravo, Volvo vyrazilo vlevo a naopak) a ještě ručním ovládáním plynu a brzdy, původně určeným hendikepovaným řidičům.

Zde bylo úkolem co nejrychleji obkroužit předem danou trasu. Věřte mi, zní to snadně, ale nebylo to ani trochu jednoduché. Ono když má člověk čas se soustředit, tak by to snad i šlo. Jenže to se u závodu zrovna nestává, že? Hohóó, to bylo výletů mimo trať a panických brzdění! Myslím, že místní zemědělci už tento kousek půdy orat nemusejí.

Náročnost úkolu však vedla k neutuchajícím záplavám smíchu přihlížejících i momentálně řídících. A přesně o to šlo, takže třebaže cenný kov za první místo si tu odnesl pan Beran, vítězi jsme byli všichni, komu tato soutěž ještě zlepšila už tak dobrou náladu. Díky, AVdíly!

Lidé, kteří svá auta opravdu mají rádi

Výborná organizace i perfektní animační program by však byly k ničemu, kdyby je nebylo pro koho dělat. Ale to se samozřejmě nestalo! Skvělý genius loci tu samozřejmě spoluvytvářeli i všichni návštěvníci. Potvrdilo se mi, že volvisti skutečně mají svá auta rádi. S nadšením jsem pozoroval jejich svítící oči při příjezdu jakéhokoliv Volva, ať už se jednalo o nablýskaného veterána nebo tu nejobyčejnější řadu, kterou najdete stát na každém větším parkovišti po třech kouscích.

A také se mi potvrdilo, že úplně stejně mají rádi i další volvisty, protože tolik povídání, tolik usměvavých tváří, tolik objímání a nadšeného zdravení, to se jen tak nevidí. Kořením tohoto ročníku mimochodem byla účast z Velké Británie a z rumunské Transylvánie, jejíž zástupci přivezli i tradiční místní pálenku. Než se zeptáte, ano, i ti samozřejmě byli přijati, jako by jezdili na akci odjakživa.

Tuto společnou radost nezastavila ani velká průtrž mračen, která vyprahlý areál během několika hodin změnila v krajinu mnoha jezer (proč jim přízemně říkat kaluže?), ne nepodobnou Švédsku. Leč nikdo se nezastavil ve veselí. Naopak, dva účastníci ještě díky dešti dostali zvláštní ocenění za nejlepší vodníky, protože se snažili zadržet stan, jenž se zjevně rozhodl identifikovat jako loď mířící na širé moře.

Všichni byli mokří, ale šťastní. A vzájemný potlesk na konci dne byl obrovský. Takže já se nebojím označit jarní sraz Volvo klubu v Kletečné za velký úspěch. Užil jsem si ho dosyta! Pokud jste sami nepřijeli, moc vám doporučuji si příští rok udělat místo v kalendáři. Nebo dřív, u příležitosti jednoho z dalších, menších srazů, vždyť pořádají tři ročně. A není divu. Když je pro tuto skupinku auto srdeční záležitostí, jde to pak tak nějak samo.

Fotografie Daniela Martínka a Josefa Vyškovského najdete brzy na stránkách českého Volvoklubu. Ty Tomášovy jsou zde.