Range Rovery na cestách: Expedice Maroko, díl 3.

Je 17. dubna a kolem mě poskakuje zmije rohatá, kterou David zahnal klackem, štír, který hraje mrtvého, a spousta solifug. Okolo stanu se občas prožene vítr nabitý pískem a drobný písek mi na klávesnici notebooku usazuje v další vrstvě. Uvnitř aut je již nános jako z postapokalyptických filmů a já si pod nánosem špíny začínám připadat jako Indiana Jones. Light verze Indiana Jonese.

V poušti již bivakujeme podruhé a celkově jsme na výletě 12 dní. Dlouho jsem si dělal poznámky, protože jsem vůbec nestíhal psát a hlavně jsem ani nechtěl mít co díl to dva dny. Chtěl jsem si nechat věci uležet a vypsat to nejdůležitější. Už takhle mi přišlo, že popisovat cestu Evropou na dva díly je zaručenou cestou ke znudění čtenáře a jestli chci, aby někdo dočetl všechny díly, budu muset změnit taktiku. Aktuálně vůbec netuším, jak poznámky zpracuju. Fotek mám přes 1 400 a to se krotím.

Po zakotvení trajektu u Afriky v Tanger Medu – poprvé v životě na jiném kontinentu – jsem se stačil jen divit, kochat, sem tam jsem si vzpomněl, že bych měl i něco vyfotit a ještě méně jsem vzpomínal na to, že jsem si chtěl dělat videa na GoPro. Maroko mi však hned na začátek připravilo jednu velkou zradu. Tohle bylo to Maroko? Takhle má vážně vypadat Maroko? Vždyť jsem čekal, že dosedneme na písčitou pláž a kam člověk dohlédne, tam bude jen písek, písek, pouštní lid a tumbleweed (nevím, jak se to řekne česky – takové ty chuchvalce křoví, se kterými si v amerických filmech hraje vítr). Ale tohle bylo naprosto jiné. Zelené, kopcovité a po písku ani vidu.

Eliotta a Armstronga jsme úspěšně propašovali celní kontrolou a vyrazili do prvního města, kde jsme měli přespávat. Názvy měst a míst pro mě budou aktuálně problém, neboť jsem opravdu stíhal akorát tak nasávat atmosféru a už vůbec ne si pamatovat takové věci. V reálném životě také hned zapomenu jméno člověka, který se mi představil.

Teď ale udělám menší skok v čase a začnu rovnou o tom, jak se naše auta chovají v terénu a vůbec na cestách. Krajinou a lidmi Vás zahltím v další části.

s upadlým výfukem zněl eliott jako muscle car

Auta včera prodělala první místní servis, neboť Eliottovi upadl výfuk, díky čemu zněl jak muscle car, ale na ježdění to nebylo. Mechanici na něm objevili ještě velmi unavená zadní péra, tak do stávajících navařili ještě jedny, a vadný pravý čep řízení. Pružina v pružině vypadá hustě. Auto se už díky tomu při plném naložení a tančení v terénu nekrčí, ale hrdě svůj zadek špulí vzhůru k nebesům. Armstrong potřeboval vyměnit silentblok pravého předního ramene a tlumič řízení. Navíc si obě auta dopřála promazání a kontrolu mechanických částí.

Proč vůbec bylo potřeba tohle podstoupit? Range Rovery dostaly sodu. Jezdili jsme po všem možném i nemožném a to rychlostmi, které nejsou pro takový terén a zatížení auta zdravé a místní Dacie Duster, kterých tu jezdí docela dost, by se pravděpodobně rozpadly. Na spoustě míst jsme si museli své vlastní cesty vytvořit, protože pista prostě skončila v duně a za dunou již nepokračovala. Stejně tak jsem si donedávna myslel, že z řidičského hlediska existuje jen jeden druh písku – prostě písek. Zase špatně. Po projetí půlky Maroka jsme narazili na měkký písek, tvrdý písek, mokrý písek, krustu a pod tím písek, extra jemný písek a spoustu dalších písků. Mimo to jsme jeli po spoustě šotoliny, trávy, roletách, bahně, kamenech, pláži a tuně dalších typech necesty.

Nebylo to z pouhého rozmaru, ale cesta a místa, která jsme navštívili, si to vyžadovala. Maroko zkrátka nemá takovou infrastrukturu a dálnice jsou jen na západním pobřeží, takže k mnoha zajímavým místům cesta nevede. Proto tu také všude vidíte Defendery, Land Cruisery, Hilluxy a další offroad dříče. Jo, a mercedesy. Piána, 190ky, 124ky a další „staré a poctivé“ kousky. Mercedes je tu asi nejvíce zastoupená značka. V naftě. Na plecháčích. Range Rovery? Range Rover Classic je tu rarita. Zatím jsme narazili pouze na dva.

žádná cesta? žádný problém!

A jak se tedy chová Classic v terénu? Správně. Tak jak by měl. Žádná cesta? Žádný problém a to ještě se špetkou pohodlí a zábavy, protože když se prodíráte terénem, kde byste nechtěli jít ani pěšky, koukáte na před sebou jedoucí Range Rover, začnete se při pohledu na ten zadek, křížící se nápravy a písek vířící se za koly, ztrácet. Naprostá harmonie. Stroj v prostředí, pro které byl stvořen, plnící úkol, pro který byl navržen.

Zatím jsme nenarazili na překážku, či cestu, kterou bychom neprojeli, což samozřejmě může být i tím, že jsme nezkoušeli vyjet kolmou stěnu.

První dny cesty v Maroku jsme jeli po hlavním tahu. Nejednalo se o ale dálnici. Hlavní tahy jsou vlastně takové klasické české okresky s místy horším asfaltem, které se ovšem táhnou přes hory, skály, úbočí, louky, Atlasy a další scenérie. Na tuto cestu a výhledy by bylo lepší mít kabriolet, ale ten by měl značné problémy na dalších etapách cesty – mimo asfalt. Vždyť jsme projeli tři etapy původního Dakaru!

První setkání s povrchem jiným než asfaltem bylo zvláštní. Nikde nebyl písek – byly to klasické šotolinové cesty, se kterými Range Rovery nemají žádný problém. Dá se po nich jet 60 a jste v relativním pohodlí. Jediné, co vám pohodlí kazí, je hluk, protože jste líní vše pořádně přidělat a tak vám v kufru všechno skáče. Plus auto samozřejmě také rachtá, přeci jen to není žádný A1 stav.

Po pár dnech v Maroku mě už začala bolet prdel, přesněji kostrč. Sedím tedy na svetru

Při prvním ježdění po písku a dunách jsme auta vyložili, vyfoukli gumy a zaplatili místnímu, aby nás vzal do dun a ukázal, jak se má správně řídit v písku. Před tímto ježděním v dunách jsme se jeli podívat k pouštnímu jezeru, kde David, vášnivý čtenář Autíčkáře a kapitán Eliotta, přejel při pouštní bouři berberskému domorodci, který se nám snažil prodat nějaké suvenýry, jeho dopravní prostředek – kolo. Davida podezíráme, že to udělal naschvál. Range Rover vs Kolo 1:0 a prodejce dostává odškodné 500 Dirham za své kolo v hodnotě… taková kola naleznete v ČR na smetištích. Pokud tedy chcete vůz na ničení bicyklů, tak nečtěte dál a otevřete si inzerce. Na autě ani škrábanec, ale z kola omeleta.

Po této veselé příhodě, kdy jsme za deště a písčitém běsnění ono kolo z podvozku vyprošťovali, jsme jeli na duny. Písek na dunách byl mokrý a duny tedy lépe sjízdné – jednodušší, neboť, jako v každé normální poušti přeci, pršelo tento den již dvakrát. Do písku se doporučuje vyfouknout kola. V našem případě 1,2 atmosfér vepředu a 1,4 atmosfér vzádu (nebo to jsou bary? Nebo kPa? Kdo se v tom má vyznat…). Je třeba vytvořit takzvané bačkůrky. Průvodce pouštní, říkejme mu Fremen, řídil Armstronga a ukazoval, proč vybral jakou cestu přes dunu. Vůbec si nepamatuju, co říkal a jediné, co mám v hlavě je následující:

• Při jízdě po duně nedávat kontra, ač to svádí. Vedlo by to k převrácení vozu.
• Vždy jít místo kontra opačně – směrem dolů z duny. Zamezí se zapadnutí nebo zutí gum.
• Nezastavuje se přesně na vrcholu duny, ale mírně za vrcholkem z kopečka.
• Fremen se kouká na další dunu – kam pojede a ne kam teď jede. Hledá cestu dopředu.
• Speed and Power.
• Před vrcholem duny ubrat plyn, aby se přední kola jen přehoupla a neskočila.
• Je důležité mít hybnost.

• Při zapadnutí druhého vozu Fremen vyskočil, zahrabal pod koly rukama, vytrhl trsy pouštní trávy a narval je pod kola.
• I když se druhé auto snaží Fremena a jeho pohyby přesně kopírovat, aby nezapadlo a duny zvládlo se stejnou ladností a jednoduchostí s jakou to profesionál v prvním autě zvládá, tak několikrát zapadá

Není to tak lehké, jak se zdá.

musíte si držet odstup od prvního vozidla, ale i tak budete mít písek všude

Byla to zábava. I já si to vyzkoušel a Armstrong a Eliott si to oba náramně užívali. Celkově přejíždění malých dunek – nevím jak jinak ty malé písečné duny nazvat -, které nás na jihu Maroka doprovázely po většinu cest mimo asfalt, bylo náramně veselé. Ladnost, s kterou se vozy přes tyto jemné písky přehoupnou a v případě potřeby za hlubokého burácení osmiválce zaberou všemi koly, je okouzlující, neboť je doprovázeno mohutnými gejzíry písku, které vůz rozpustí do vzduchu. Výbuch písečného oblaku. Je tedy třeba držet odstup od prvního vozidla, ale i tak budete mít písek všude. Pokud nemáte klimatizaci, tak musíte mít otevřená okna a předem se musíte smířit s tím, že budete mít písek i v močové trubici. Všechno to ježdění v písku a při písečných bouřích, kdy se snažíte navigovat za nulové viditelnosti a volit cestu tak, abyste se dostali tam, kam potřebujete, je jedinečný a pro řidiče stresující zážitek, neboť Vám písek mění pisty přímo před očima a vy se musíte proplétat dunkami a přitom nevidíte na dalších několik metrů, nebo na co za dunkou narazíte. Může tam být písek, tráva, zrádná krusta, nebo sráz. V podstatě kolikrát znáte pouze směr a toho se snažíte držet, stejně jako auta před sebou.

Než jsme začali jezdit po písku, tak jsem i vtípkoval, že by tento terén má zadokolka zvládla také. Haha.

Písečné jízdy jsme prokládali i místním bahnem. Armstrong v tomto terénu, kdy je povrch na první pohled suchý a pevný, ale po nájezdu se tato vrstva prolomí a odhalí bahno, zapadl. Do hodně hlubokého a to tak, že jsme potřebovali každého koně, aby se z něj Armstrong svépomocí a díky řidičskému umu Michala, dostal sám. Vůz to po chvilce zápolení zvládl a odnesl si akorát speciální kamuflážní barvu – „bahno camo“.

Další cesty byly posety kameny menšími, většími, oblázky velkými, malými a celkově desítky kilometrů po cestách takových, že jsme u Armstronga rozbili přední pravý silentblok tlumiče a, jak se v „servise“ ukázalo, vzdal to i pravý přední tlumič. A protože tu servisy vypadají tak, jak vypadají, tak se za použití pár nástrojů z dob krále Karla Klacka rozhodlo, že se použije nějaký jejich tlumič japonské výroby. Tlumič samozřejmě nepasoval. Na spodek se tedy nadvakrát navařovala matka, aby šel tlumič usadit. Servisáci poté chtěli koupit Michalovu sadu nářadí a poté i auto.

Tak byl „servis“ vybaven. Onen skvělý japonský tlumič vydržel tak 60 kilometrů po asfaltu a kilometr v terénu. Armstrongem jsme dojeli do nejbližšího většího města a začali zjišťovat, co dál. Tlumič jsme vyndali a domluvili jsme si rychlou rotu ze servisu, o kterém jsem psal v začátku. Nyní jsme od něj byli vzdáleni 350 km. Sraz jsme si dali u našeho ubytování a čekali, až přijedou.

Přijeli. V jednu ráno přijelo autíčko s pár lidmi a dřevěnými nástroji. Ano i šroubovák měli ze dřeva. I stahovák na pružiny byl ze dřeva. Bohužel jsem únavou odpadl hodinu předtím, takže mám tyto informace jen zprostředkovaně a nemám fotografie, ale vyprávění o dřevě vrzajícím pod pnutím pružin z Range Roveru stojí za to. Na výměnu se použily nějaké naše nástroje, dráty a popruhy na stažení pružin. Armstrong dostal dva nové tlumiče, klobouk u tlumiče a pár drobností okolo, které skvělý japonský tlumič, když se vzpříčil, pošmodrchal.

Díky všem těmto zásahům do Armstronga úplně zapomeňte na všechno, co jsem psal o průjezdu Evropou, protože auto se tak již nechová a na asfaltu již neplave a dá se v klidu řídit. V terénu také došlo ke zlepšení, což asi ani nemusím psát.
Další zajímavý terén, který si zaslouží popis, je jízda po proslulé Plage Blanche. Tento krásný úsek pláže jsme se rozhodli zdolat. Jeden 25 kilometrů dlouhý úsek mezi ústím dvou řek. Na tuto pláž jsme dostali spoustu tipů jak jí překonat:

• Při maximálním odlivu
• V ten moment je důležité jet v mokré části písku, kam mírně zasahuje voda. Tedy rovný mokrý písek, neboť je nejpevnější.
• Části vedle, kterých je víc, jsou horší – velmi špatné, protože se jedná o měkký písek. Například za tím nejlepším mokrým pásem je pás ne tak mokrý, který se propadá.
• Pás další je suchý a hluboký, tedy náročný. A tak dále. Po těchto složitějších pásech se jet dá, ale musíte mít výkonné monstrum, které se nepřehřívá. Eliottovi se hřeje motor a Armstrongovi převodovka.
• Šílení francouzští důchodci, kteří tím náročným pásem přijeli z druhého směru, výkonné a moderní vozy měli.
• Správný pás mokrého písku je při jízdě nejtvrdší a nejhladší, v podstatě se dá jet i bez redukce, což zkoušel Eliott, protože se v těch „špatných“ pruzích, po kterých jsme to zkoušeli, přehříval.
• V onom pásu to jelo opravdu hezky, jen horké chvilky byly v momentech, kdy přišla delší vlna, a auto se v 60 kilometrové rychlosti s touto vlnou střetlo.

Za ten stres, který byl na řidičích znát, to stálo, neboť zapadnout na této pláži a nestihnout se z ní dostat před přílivem kolikrát znamená ztracení vozu. Nebyli bychom první. Abychom tohle vše absolvovali, tak jsme museli jet přibližně 60 kilometrů po cestách kamenitých a nepřívětivých, kde jsme se místy sunuli párkilometrovou rychlostí po kamenech v náklonech, že mě nohy bolely jen při pomyšlení na chůzi.

Za zmínku také stojí jízda po vyschlém jezeře a podobných pláních, kde je povrch hladký a krásný a jezdí se po něm úplně stejně jednoduše, pohodlně a romanticky jako to vidíte v amerických filmech a ten pohled na vedle jedoucí vůz a od ucha k uchu smějící se posádku je spektakulární. Do té doby než ve velké rychlosti vjedete do bláta, které vás vyhodí z vaší trasy, takže se skoro převrátíte. To jsem si zrovna zkoušel řízení já. Nešel jsem kontra, ale po duně… až na to, že duna to nebyla. A tento manévr byl před výměnou tlumičů.

Nemohli jsme také vynechat známou cestu průsmykem Tizi n‘ Test, která je zařazena mezi jedny z nejnebezpečnějších cest na světě. Tato cesta vede přes vysoký Atlas v úbočí hor, do kterých byla vysekána. Nyní bych asi měl popisovat, jak byla ona cesta strašná a náročná a několikrát jsme málem skočili ze skály při vyhýbání se protijedoucím autům, ale oni tuto cestu již polili asfaltem, takže se při hezkém počasí stačí kochat výhledem.

Při dopisování této části sedím v kempu a koukám se na Michala s Davidem, jak zápasí s výměnou zadního kardanového kříže u Eliotta. Kardanový kříž začal totiž vydávat zlé zvuky. Stejně tak jsme již několikrát museli spoustu věcí na autech utahovat.

U terénu, který nás ještě čeká, stojí za zmínku ještě Cirque De Jaffar, která by měla být nebezpečná, kamenitá a úzká a za špatného počasí poněkud problematická, ale tu Vám narvu do dalších dílů.

Příště přiblížím lidi Maroka, krajinu a krásy.