Titul nejprodávanějšího auta historie drží už pár let Toyota Corolla s více než 50 miliony vyrobenými kusy, na paty jí šlape Ford F-Series s více než 40 miliony. Pak je tu ovšem vozidlo, které se uvedeným číslům směje a oběma rekordmanům mává z velké dálky svého nedostižného náskoku. Honda Super Cub, nezařaditelný kříženec skútru a motorky, si připsal od roku 1958, kdy v Japonsku debutoval, více než 100 milionů vyrobených kusů.
Mohlo by se zdát, že jde o další příběh prodejního hitu, který se nevědomky trefil do potřeb společnosti a přinesl svým tvůrcům nečekaný úspěch. Pak bychom se mohli dlouze dohadovat o tom, o jaké potřeby šlo a jaké náhodné konstelace přispěly k tomu, že celý svět najednou potřeboval japonský fichtl. Jenže tentokrát je všechno jinak. Úspěch Hondy Super Cub je výsledkem důkladných kalkulací, dokonalé přípravy a jedinečného tahu na bránu. Přestože špetka pověstného štěstíčka jistě nechyběla, Soichiro Honda a Takeo Fujisawa si příběh naplánovali přesně tak, jak se později odehrál.
Motorka úplně pro každého
V roce 1956 existovala značka Honda osm let a už tehdy platila za největšího výrobce motocyklů v Japonsku. K blížícímu se desetiletému výročí ale chtěli zmínění pánové připravit něco naprosto výjimečného – motorku, na které bude jezdit doslova celá země. Upřímně, ryze pragmatický nápad jistě náležel spíš generálnímu řediteli Fujisawovi, neboť prezident Honda se tou dobou upínal hlavně na své vytoužené vítězství v závodu Isle of Man TT a k myšlence lidového prdítka musel nejprve sestoupit z výšin svých vzdušných zámků. Cesta do Evropy ale splnila svůj účel a Soichiro pochopil, že úspěch nemusí mít nutně podobu vavřínového věnce. Jakmile se ideje chopil, už ji nepustil.
Plánovaný stroj neměl být mopedem ani skútrem, nýbrž něčím zcela novým a unikátním. Vývojové oddělení vbrzku obdrželo od pana prezidenta soubor požadavků, jež měla novinka splňovat. Za prvé tu byl výkon. Dosluhujícíí produkční model, dvoutaktní moped Cub F , si vystačil s pouhou jednou koňskou silou – nový má ze stejně velkého motoru vyždímat čtyřikrát tolik.
Druhý požadavek směřoval ke konstrukci, která má vynikat uživatelskou přívětivostí, snadnou ovladatelností na horším povrchu (v Japonsku 50. let tvořily zpevněné cesty jen 10 procent infrastruktury) a přitažlivostí pro něžné pohlaví. Za třetí – je třeba vyvinout nový systém řazení, který nebude vyžadovat spojkovou páku. A za čtvrté – motocykl musí mít nadčasový design, působící na co nejširší skupinu zákazníků.
Překřikováním k řešení
Zejména s motorem se konstruktéři vydatně natrápili a po pár pokusech s dvoutaktem zahájili vývoj čtyřtaktního motoru OHV o objemu 50 ccm. Žádný takový dosud na světě neexistoval. S pomocí četných inovací v uložení, chlazení i technologii svíček nakonec dosáhli výkonu 4,5 koně při 9 500 otáčkách za minutu, což bylo na danou dobu úctyhodné číslo.
Dalším velkým projektem, který postupoval téměř souběžně s vývojem motoru, byl design převodovky s automatickou odstředivou spojkou. Podařilo se tak odstranit spojkovou páku z levé rukojeti a umožnit řazení pouze levou nohou v koordinaci s pravou rukou na plynu. Díky tomu mohli motocykl řídit i poslíčci bister, kteří potřebovali v jedné ruce držet krabice s jídlem, jak často zdůrazňoval prezident Honda.
Velkým tématem se staly třeba i pneumatiky a kola, neboť běžná velikost kol užívaných na mopedech byla pro potřeby novinky příliš neohrabaná a kolečka evropských skútrů se zase nehodila pro hrbolaté cesty na venkově.
Nad každou inovací probíhaly bouřlivé diskuse, jichž se prezident většinou osobně účastnil. Právě zde má nejspíš původ koncept „Waigaya” (v překladu něco mezi povykem, hlukem a chaosem), jenž se stal nedílnou součástí DNA Hondy. Dnes je popisován jako neplánované setkání bez předem dané struktury, během nějž má každý prostor vyjádřit svůj upřímný názor na věc – dokonce i na takovou, která se přímo netýká jeho odbornosti. Nad zrodem Super Cubu se kreativní brainstorming nezřídka vyostřil a servítky si nebral ani sám prezident, z mnoha nápadů však nakonec vždycky vykrystalizovalo to nejlepší.
Prodáme jich 30 tisíc!
Na třech experimentálních kusech se otestovalo osm typů spojky a v prosinci 1957 byl dokončen finální model v životní velikosti, který měl demonstrovat designové řešení. Zbývalo jen zvolit to správné jméno, které by zákazníka chytlo na první dobrou – a zde se žádného vzrušujícího příběhu nedočkáme. Hlavní designér Jozaburo Kimura v lisovně našel spoustu zkušebních odlitků loga z modelu Cub F a jednoduše k nim přidal slovo Super, protože co je super, to je nové, lákavé a vzrušující. Pan Honda komentoval jeho náčrtek slovy „hm, to je pěkné” – a bylo rozhodnuto.
Hotový model konstruktéři slavnostně vystavili v kantýně společnosti, kam se na něj přišel podívat ředitel Fujisawa. Když nadšeně zvolal „takových prodáme nejméně 30 tisíc!”, všichni si mysleli, že jde o roční plán. Jenže šlo o měsíční. Zaměstnanci nestačili zírat, neboť číslo se téměř rovnalo měsíční produkci celé značky…
Jak Fujisawa řekl, tak se stalo – a to byl jen začátek. V roce 1958, kdy byl Super Cub uveden na trh, se během prvních pěti měsíců prodalo 24 000 kusů, v následujícím roce bylo zákazníkům dodáno 167 000 a ve třetím neuvěřitelných 560 000 motorek. Je těžké uvěřit, že prodej nového Super Cubu neprovázela prakticky žádná reklamní kampaň. Na začátku vyšlo pár inzerátů v novinách, jinak však Fujisawa spoléhal na staré úsloví „dobré zboží se prodává samo” a osud novinky vsadil na doporučení spokojených majitelů.
Marketingová zteč byla zahájena až tři roky po uvedení, opět však nešlo o standardní postup. Namísto specializovaných médií směřovala reklama do lifestylových plátků a magazínů pro ženy. I tento tah se později ukázal jako geniální, neboť přitáhl množství zákazníků, kteří předtím o motorky ani nezavadili.
Super Cub jde do světa
Leckterý obchodník by se možná nechal zlákat vzkvétající japonskou ekonomikou a vsadil všechno na domácí kartu, Fujisawa však uvažoval ve světovém měřítku – a to ještě dřív, než byl Super Cub vůbec představen. Jako nejvýznamnější trh se jevila lidnatá Evropa a po ní jihovýchodní Asie, Amerika představovala největší riziko a výzvu. Motorkáři zde platili za renegáty, a pokud se vůbec dalo mluvit o oblibě motocyklů, šlo hlavně o obří výkonné stroje typu Harley-Davidson. Padlo další překvapivé rozhodnutí – Amerika bude na prvním místě.
Zdejší odnož značky Honda Motor Company vznikla už v roce 1959 a prodávaly se zde hlavně modely Dream a Benley, z důvodu jejich technických problémů však zčistajasna nastal okamžik, kdy byl Super Cub u Hondy jediným prodávaným motocyklem na place. Jeho vzhled se tak lišil od všeho, co Američané znali, že zkrátka musel upoutat pozornost. Navíc byl neuvěřitelně levný – stál jen 295 dolarů. Minulo počáteční období nejistoty, a novinka se začala prodávat. Na rozdíl od Japonska, kde Super Cub představoval dostupný prostředek mobility, v Americe se stal hlavně volnočasovou hračkou, vítaným rozptýlením teenagerů, zkrátka strojem na zábavu ve všech podobách. Reklamní kampaň „You Meet the Nicest People on a Honda” byla poslední kapkou do magického mixu atraktivity, a prodeje vystartovaly na oběžnou dráhu.
You meet the nicest people on a Honda!
Dobývání Evropy odstartoval Super Cub v roce 1961 a po prvním Německu se rychle přidávaly další trhy – Velká Británie, Belgie, Nizozemí, Francie… Brzy byl odbyt tak velký, že se vedení Hondy rozhodlo přestat dovážet motorky z Japonska a místo toho postavit na starém kontinentu vlastní fabriku, tou dobou největší výrobnu motocyklů na světě. Při dvousměnném provozu dokázala továrna v belgickém Aalstu vyrobit až 50 tisíc motorek za měsíc.
V průběhu let Super Cub vznikl v desítkách a stovkách podob, od nákladních pracantů přes terénní kousky se zubatými pneumatikami až po roztomilou edici Hello Kitty. Po celém světě se také jejich majitelé s nadšením setkávají na hromadných srazech hrajících všemi barvami.
Super Cub dnes
Dne 19. října 2017 se v továrně v Kumamoto konala slavnostní ceremonie u příležitosti výroby 100 milionté Hondy Super Cub. Soichiro Honda ani Takeo Fujisawa se velkého okamžiku bohužel nedožili, ale vsadím se, že někde tam nahoře si s nadšením dali high five. Taková trefa se v historii moc často nevidí.
Hondu, která v lecčem připomíná legendární český Pionýr, si stále můžete koupit. V loňském roce sice rozbouřila mediální vody zpráva, že bude výroba ukončena, jednalo se však jen o 50ccm verzi, která již nedokázala dostát emisním normám. Verze s motorem o objemu 125 ccm (představena byla koncem 90. let) v nabídce zůstává a zůstává i specifická podoba, která během let doznala jen drobných změn. Vzduchem chlazený jednoválec vás požene vstříc obzoru silou 7,2 kW a užívat si můžete moderních vymožeností, jako je LED osvětlení nebo chytré ovládání Honda Smart Key.
Troufám si říct, že kdysi novátorská vizáž za více než 65 let dozrála ve zdařilé retro, a Super Cub představuje zajímavou stylovou (a v našich končinách méně okoukanou) alternativu k italské Vespě. Pořád jej navíc můžete mít v původním modrém zbarvení, které v Japonsku symbolizuje nejen moře a oblohu, ale i čistotu a stabilitu. Detail v podobě červeného sedla je nenápadnou poctou Soichiro Hondovi, který byl znám svou zálibou v červeně zbarvených košilích a sportovních autech.
Zdroje:
Motorcycle.com
Motor1.com
Silodrome.com
