PlechCup 2014: Srovnávací test startovního pole

Díky srdečné, přátelské atmosféře na PlechCupu dostala část redakce příležitost projet se téměř všemi závodními speciály PlechCupu – s výjimkou vítězné Felicie, zdechnuvší Mazdy a na poslední chvíli přijedšího Chrysleru. Naše dojmy vám snad přiblíží, proč je PlechCup taková zábava, a proč byste se příště měli zúčastnit také…

Proton

Proton Persona 416 

Bobeš: Tahle věc byla prvním autem, do kterého jsem za celý den naskočil. A myslím, že jsem hned na první pokus trefil hit. Vůbec sice netuším, co má tahle věc pod kapotou (hádal bych nějakou středně silnou atmosférickou třináctku?), ale točí jako vzteklá, je až překvapivě rychlá a hlavně úžasně vyvážená. Rozbité nastavování opěradla mě nutí jet v posazu trochu "na tunera", ale možnost s hrát si s autem pomocí brzdy a plynu to bohatě vynahrazuje.

Chcete někomu vysvětlit základy rychlého ježdění s předokolkou, ukázat mu přetáčivost, nedotáčivost a jak mezi nimi přecházet? Pošlete ho s touhle věcí do zadní táhlé zatáčky CzechRingu. I dřevo jako já tu může jakž-takž smysluplně využívat brzdění levou nohou a podle potřeby tak utahovat nebo uvolňovat stopu. A navíc tenhle malajský produkt vůbec není pomalý. Půl kola přede mnou jedoucí Golf IV po dvou kolech předjížcím, a Miata za mnou zůstává stále v přibližně stejném odstupu.

Fernie: Malý malajsijský Mitsubishi Colt, zakoupený v neděli v 12:00 byl už od začátku docela sympatický. Po otázce na půjčení, kterou následovala odpověd „Půjč si, klíče jsou v zapalování“ jsem nasedl a vydal se na řádění na okruhu, které se opakovalo ještě mockrát. Pod kapotou je atmosférická šestnáctistovka, která má spoustu chuti jet v otáčkách. Brzdy moc neuvadaly a ABS muselo zasáhnout jen když člověk přestřelil brzdný bod před vracečkou.  Jízdní vlastnosti jsou super, když se zahřejí pneumatiky a přijde nedotáčivost, tak stačí lehce přibrzdit levou a jede se dál. Za mě snad nejzábavnější auto trackdaye. Možná to bude taky tím, že jsem v něm strávil asi stejně času jako v Koloře.

Kolora

Toyota Corolla 1.3 55kW, 1996 

Bobeš: O "napůl redakční" Corolle už jste si mohli na Autíčkáři přečíst. A upřímně, byl jsem na ní zvědavý. Na první pohled by to mohlo být nejlepší z obou světů. Sbor majitelů neustále básnil nejen o tradiční nezničitelnosti Toyot z 90. let, ale také o tom, že zelený vehikl ani na okruhu téměř nic nežere. Navíc se pořizovací cena rovnala slušnějšímu bicyklu. A použití v tak inherentně zábavné záležitosti, jako je PlechCup a okruhové ježdění, by mohlo poněkud utlumit to, že staré Toyoty bývají obvykle považovány za, no, nudné. Navíc tu jsou slicky od Avonu na přední nápravě, které dávají "Koloře" nejen úžasnou trakci a grip, ale také dosti specifické chování.

Na první jízdu s sebou beru Fernieho jako spolujezdce. Nechávám si dobře poradit s brzdným bodem před vracečkou, takže mě unavené brzdy nepošlou kamsi do… dáli, a po chvíli se shodujeme, že proti Protonu je s Corollou trochu nuda. Všechno je moc uhlazené, usedlé, žádná divoká akce, žádné zběsilé pískání gum. Vzpomínám si i na Greenyho slova před startem, že základ je v zatáčkách pokud možno vůbec neubírat. Nezdá se ale, že by měla Corolla nějaké sklony k tak zákeřné přetáčivosti při ubrání plynu, jakou ostatní popisují. Takže když to trochu přeženete s nájezdem do zatáčky před šikanou, stačí takhle trošku ubrat, pak trochu kontr… kurva, smyk. A sud. Říkali nám, že plastový sud stojí pětikilo. Fajn, trefil jsem plechovej. A plastovej až tím, bude v pohodě. Co auto? Jdem se na to podívat… sakra, nejdem, nejdou otevřít dveře… jo, trochu jdou. Hm, jen promáčklý blatník. Postavit sudy zpátky na místo a pryč. Sakra, co je to za vrzání? A proč to nejede? Jo, to je ručka, dobrý. 

Zajíždíme do depa a zjišťujeme škody. Kluci chvíli pracují s celou škálou nástrojů od rukou a klíčů (do zámku) až po gola sadu, a Corolla je za chvíli jako nová. Teda, ne úplně, ale prý jim dlužím jen flašku. Poučení pro příště? Lepší grip na předku může být o ústa. A nemachrujte, když sedíte v autě, které neznáte.

Fernie: Náš speciál pro PlechCup sliboval spoustu legrace, v kufru jsme si vezli hezké letní pneumatiky a pár slicků od naší „Avon Lady“. Po jedné jízdě na sedadle spolujezdce vidím kde brzdit, jaká stopa by mohla být fajn a taky poznávám, že kombinace letňáků vzadu a slicků vepředu je poněkud vražedná. Hned při první jízdě poznávám, že když člověk neodhadne a potřebuje ještě maličko přibrzdit, tak ho čeká výlet bokem napřed z trati. Jeden výlet Kolora přežila bez problému, akorát bylo potřeba skočit pro košťata a zamést nános kamínků na trati. Další jízdy byly až na jedny hodiny v pořádku. Kolora byla rychlá asi jako Proton, se kterým byla srovnávána snad nejvíc. Myslím, že jsem byl schopný jezdit podobně rychle s oběma. Kolora byla rychlejší v zatáčkách, protože slicky držely až absurdně. Ovšem najít jak a kde správně brzdit trvalo. Náš soubor majitelů se shodl na tom, že budu mít tu čest jet měřená kola. Pozitivní je, že jsem nebyl poslední, ovšem nejhorší z řidičů jsem byl. Kéžbych v sedačce řidiče strávil víc času, třeba by to bylo lepší :)

Greeny: Jen krátce, protože toho bylo sepsáno už dost. Na tolikrát zmiňovanou nezvladatelnou přetáčivost existoval lék, který jsem objevil až později. Stačilo vždy brzdit s koly rovně, velmi plynule zatočit a okamžitě po nájezdu do zatáčky držet Koloru pod plynem. Přenosem váhy zatížené zadní gumy najednou nezvladatelně neustřelovaly a přední slicky si s malým výkonem motoru hravě poradily. Tímto způsobem šlo projet zatáčky neuvěřitelně rychle a troufám si odhadovat, že by to s přehledem stačilo na umístění na bedně, čímž ale Fernieho výkon v žádném případě nepovažuji za zlý, prostě jsme měli velmi kousavě "nastavené" auto jehož zvládnutí vyžaduje značný řidičský um a to je také jedna z vlastností, které utváří auto jako celek.

Hyundai Scoupé GT 

1.5 turbo, 115 koní

Bobeš: Z aut, která se nadevší pochybnost vešla do cenových limitů PlechCupu (o zvítězivší Felicii byly s ohledem na rozsah úprav jisté pochybnosti) byl Hyundai jasně nejrychlejší. Nejspíš za to mohl fakt, že jako jediný disponoval šnečkem pod kapotou. Zároveň to bylo také auto nejpunkovější – startování čímsi, visícím na jakýchsi drátech, a možné očividně jen se znalostí speciálního zaklínadla. Spousta rachtajících věcí a poletujících papírů uvnitř. Punková štětkovýzdoba na karoserii.

Na trati byl ale (vedle Protonu) dalším důvodem zahodit předsudky vůči jihovýchodoasijským vehiklům z 90. let. Jezdit s ním sice nebyla taková radost jako s lépe vyváženým, točivějším Protonem, ale tempo Hyundai rozhodně nechybělo, stejně jako možnost hrát si s přetáčivostí či nedotáčivostí plynem a brzdou.

Fernie:  V sedadle Hyundaie jsem strávil dvě kola, takže jen pár dojmů: Turbo! „Kde je sakra ta dvojka?“ „Proč mi přijde, že se tak kymácí?“ V rukou dobrého řidiče je na druhém místě Plech Cupu, ovšem asi to není tak pro mě.

Clio

maličký motor, málo koní

Greeny: Černé Clio první generace, ona šedá myš známá z každodenního provozu se objevila plečkapu. Vypadalo zcela obyčejně, pod kapotou 1,4 litrový čtyřválec, chybějící otáčkoměr, sedadla bez bočního vedení, ošoupaný interiér, prostě obyčejné auto za pár korun. Ale pro mě taky největší překvapení celého trackdaye. Míra přilnavosti byla sice značně omezena obyčejnýma zimákama, náklon karoserie značný, avšak přesto všechno to bylo podle mě nejzábavnější auto, které PlechCup jelo. Ta lehkost a hravost s jakou tohle Clio zatáčí, si mě získala. Ikdyž už gumy pískají, tak Clio ochotně a se vší snahou reaguje na povely dané volantem, brzdami a plynem. Ubrání, přidání, přibrzdění, utažení nebo povolení, vše má svůj význam a vše se okamžitě projeví a především se to projeví zcela čitelně a nezáludně a přesto nikoliv nudně nebo nezáživně. A to je přesně to, o čem to je, nízká váha, informující řízení, zábavný a vyvážený podvozek. Za mě dokonalé auto pro plečkap, kde je především o zábavu, ne až tak moc o umístění.

Fernie: Legrační jednačtyřka s karburátorem a absurdně uzoučkýma zimákama? Zábava zaručena. Motor je sice poměrně slabý a při brzdění levou nohou nemá šanci přetlačit brzdy, ale to se dá přežít. Zimáky začínají po pár kolech klouzat a do táhlé zatáčky vzadu se mi daří jet malilinko bokem napřed. Brzdy prý uvadají po pěti kolech, ale nepřišlo mi, že by po pěti kolech brzdy ztrácely svůj účinek. Celkově to bylo, hlavně díky pneumatikám, neuvěřitelně zábavné vozítko.

Bobeš: Jak už se vyjádřili kolegové – zatímco neustále vychvalovaný Proton byl možná něčím jako "ideálem PlechCupového vozu", malé Clio je takový zlatý střed. Chováním typická předokolka, ani extrémně zábavná, ani těžkopádná. Pomalé řízení, ploché sedačky bez bočního vedení, absence otáčkoměru – to všechno poněkud ztěžuje sportovní jízdu, ale zároveň to jsou věci, které od "Plečky" očekáváte. I tak jsem však byl ohromen faktem, že mi červená Miata s každým dalším kolem ujížděla jen zvolna.

Thunderbird

1986 Ford Thunderbird 2.3 TurboCoupé 

Bobeš: Jako poslední z PlechCupových speciálů jsem si vyzkoušel Trinomův Ford Thunderbird TurboCoupe, známý už z minulého ročníku. A ač jsem člověk na americké železo zvyklý, byl to, nutno poznamenat, poměrně masivní kulturní šok. Po malých, obratných předokolkách, se kterými můžete do zatáčky tak nějak švihnout a (s výjimkou Kolory) si v případě, že jste to přehnali, pomoci brzdou nebo ubráním plynu, je T-bird jiné kafe. V řízení není absolutně žádný cit a občas jsem měl dokonce pocit, že jeho reakce nejsou tak docela lineární, takže jsem si nikdy nebyl jistý, jaký efekt dané zakroucení volantem přinese.

Navíc po přesednutí z živého Clia působí celá ta věc strašně mohutně, děsivě se naklání a celkově působí naprosto nepředvídatelným a nestabilním dojmem. Třetí místo s touhle bestií by mělo být oceněno titulem "Hrdina PlechCupu". Troufnul bych si odhadnout, že moje časy s velkým Fordem byly přinejmenším o 10 vteřin pomalejší než s nejhorším z ostatních vozů.