načítám data...

"Paradox Grand National" aneb o relativitě vzácnosti

Je dost pravděpodobné, že neznáte ani web jménem "The Truth About Cars", ani ajťáka, kytaristu, závodníka, sukničkáře, bonvivána a hlavně motoristického novináře Jacka Barutha.

Editorial, Historie: "Paradox Grand National" aneb o relativitě vzácnosti

 Tedy, pokud si náhodou nevzpomínáte na jeho článek o tom, jak by vypadal svět bez norem CAFE, omezujících spotřebu, na který jsme odkazovali nedávno. Teď se ale Jack rozhodl na TTAC oživit starou sérii článků "Avoidable Contact", publikovaných původně ve Speed:Sport:Life. A protože ekologii musí být učiněno za dost alespoň někdy, rozhodl jsem se, že co může být zrecyklováno podruhé, můžeme zrecyklovat i potřetí. Tedy, alespoň pokud jde o základní myšlenku – tento článek není překladem originálu z TTAC, takže pokud vládnete angličtinou, vřele doporučuji přečíst si i originál a s ním také ostatní dílka ze série "Avoidable Contact" a vlastně i cokoliv jiného, co Jack vytvořil. Možná vás pobaví, možná vás naštve, ale rozhodně vás donutí se zamyslet… Jako čtenáři Autíčkáře už jste nejspíš někdy slyšeli o Buicku Grand National nebo jeho divočejším sourozenci GNX. Nejspíš jste ho viděli na nějakém seznamu "nejzlejších aut všech dob", možná si pamatujete na reklamu se sloganem "Lord Vader, your car is ready" a nebo vám prostě tohle hranaté a až zlověstně minimalistické kupé s na americké poměry nezvyklým přeplňovaným šestiválcem a brutálními výkony připadá cool.

Co ovšem zůstává většině evropských, a dnes už dost možná i amerických, benzínových hlav utajeno, je fakt, že Grand National nebyl ničím víc než ostrou verzí Buicku Regal, běžného kupé tehdejší americké "střední třídy", které spolu se svými koncernovými sourozenci od značek Chevrolet (Monte Carlo), Oldsmobile (Cutlass) a Pontiac (Grand Prix) a také příbuznými modely jiných karosářských variant, od "placatého pick-upu" Chevy El Camino až po řadu kombíků a sedanů, plnily americké silnice po stovkách tisíc. Necelých 30 tisíc vyrobených Grand Nationalů představovalo jen nepatrný zlomek prodejů základního modelu Regal. Na každý vyrobený "vůz Lorda Vadera" bude připadat minimálně pět, možná i deset vyrobených Regalů s vinylovou střechou, hnědým lakem a knoflíkovými sedačkami, které si koupili usedlí prodavači praček a staromódní důchodci. Abych vám to přiblížil časem i místem – Buick Grand National si můžete představit jako tehdejší Octavii RS nebo Focus ST. A sami víte, kolik potkáte "obyčejných" verzí, než narazíte na jeden kus té "ostré".

A teď se podívejte třeba na americkou eBay a zadejte si následující hledání: jako značku zvolte Buick a jako rozmezí ročníků 1985 až 1987. Když jsem to před zhruba minutou udělal já, dostal jsem 29 výsledků. Mezi těmi devětadvaceti vozy byl jeden Buick Riviera, jeden sedan Park Avenue, jeden standardní Regal upravený jako low-rider, jeden v počátku přestavby na vizuální klon GNX s big blockem pod kapotou, zhruba pět Regalů T-Type (přeplňovaná verze, ze které Grand National vychází) a zbylých zhruba 20 aut tvořily Grand Nationaly a GNX, případně jejich klony. Prodeje značky Buick dosáhly svého vrcholu v roce 1984, kdy ze showroomů odjelo 940 000 spokojených zákazníků. Prodeje v následujících letech nebyly o mnoho menší, takže by do našeho hledání na eBayi mělo teoreticky spadat zhruba 2,5 milionu Buicků, vyrobených v letech 1985, 1986 a 1987. Přesto tvoří 2/3 výsledků model, vyrobený ve zhruba 27 tisících kusů – což je sotva 1 % z celkové produkce značky. A i když eBay není dokonalým odrazem toho, jaká auta skutečně jezdí po silnicích, protože sběratelsky zajímavé vozy se obvykle prodávají častěji a drží se v nabídce déle než staré paštiky za pár stovek dolarů, platí tento obrovský nepoměr do značné míry i na ulicích. Z té nejvzácnější, nejméně početné, nejdražší a nejhůře dostupné varianty modelu se v průběhu čtvrt století stala ta zdaleka nejběžnější.

A netýká se to zdaleka jen Buicku Grand National, i když právě ten patří k nejtypičtějším příkladům. Zopakujte na eBayi stejný postup s automobilkou Dodge a přelomem 60. a 70. let. Zjistíte, že nejběžnějšími modely jsou Charger a Challenger, následované taktéž ostrou a uctívanou Super Bee. Že existovaly i velké rodinné sedany a kombíky Polara a Monaco? Téměř zapomenuto, a většina kusů v nabídce budou kupé nebo kabriolety. Že Charger byl jen stylovější Dodge Coronet, nabízený i ve verzi sedan a kombi? A že se těch sedanů a kombíků vyrobilo mnohem víc než "svalnatých" kupé? Zapomenuto, nepotkáte téměř žádné. A zbývající Coronety obvykle nosí znáčky Super Bee a pohání je mnohem větší motor, než tomu bylo původně

.

A takto bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Tuctové modely mizí, spolykány lisy na železo a přeměněny v plechovky na kokakolu a zbrusu nové čínské ledničky, případně v tom (z pohledu sentimentální benzínové hlavy) lepším případě rozebrány na díly a spotřebovány na provoz těch zajímavějších. Což ale znamená, že ty původně tuctové modely se stávají vzácnějšími, není-liž pravda? Teoreticky je dnes onen hnědý Buick Regal Limited s palubní deskou z plastového dřeva, vinylem na střeše a velurovými sedačkami s knoflíky mnohem vzácnější auto, než zlověstně černý Regal, kterých se na vás z eBaye vyvalí celá stránka. A Dodge Coronet v kombíku se šestiválcovým motorem je mnohem vzácnější auto než jeho sourozenec R/T s obřím big blockem pod kapotou. A co teprve takový Imperial, luxusní značka koncernu Chrysler, zaniknuvší na začátku 70. let? Imperialy utrpěly stejně drastické ztráty vinou hotrodderů, lačnících po velkých motorech, nadšenců pro destruction derby i prostého nedostatku péče, jako jakékoliv jiné běžné auto té doby. A ještě k tomu byly již původně mnohem dražší a mnohem vzácnější než jakýkoliv muscle car. Zatímco Plymouth Road Runner si s cenovkou 3 tisíce dolarů mohl koupit kdejaký dvacetiletý kluk, Imperial LeBaron za téměř 9 tisíc byl doménou byznysmenů a manažerů.

Takže, pokud se cena auta a jeho zachování řídí jeho vzácností a cenou, by dnes měly být Imperialy téměř vyvažovány zlatem, ještě mnohem víc, než relativně tuctové Road Runnery a Chargery, nebo snad ne? Stačí další pohled na ebay a zjistíte… že ani náhodou. Skvěle zachovaný Imperial v originálním, nikdy nerenovovaném stavu, se cenově vyrovná Road Runneru nebo Chargeru před kompletní renovací a slušný, plně funkční kus pořídíte levněji než karburátory na motor Six Pack.

V čem je tedy zakopán onen pověstný pes? Auta, která byla tuctová, jsou dnes vzácná a přesto bezcenná, a dokonce i auta, která byla vzácná a jsou dnes ještě vzácnější, se dnes prodávají za drobné. A auta, která dříve bývala vzácná, jsou dnes méně vzácná než ta dříve tuctová, přičemž ale stále stojí mnohem víc peněz. A totéž platí dokonce i o autech, která dříve byla tuctová a jsou tuctová i dnes – jen se podívejte na ceny starých Mini nebo Brouků. Už z toho máte v hlavě guláš? Nedivím se.

Ale ve všem se nakonec dá najít logika, byť v tomto případě s dávkou iracionality. Utrácet peníze za stará auta je totiž, ať si říká kdo chce co chce, iracionální činnost. Veterány nekupujeme a nerenovujeme proto, že nám to přináší užitek nebo zisk, ale proto, že z toho máme radost. A pokud nám to zisk přináší, jde vždycky o peníze, kteří jiní vydali na své potěšení. Vzpomeňte si na to, až budete příště v inzerátech číst ódy na pár vyrobených kusů. Samotný fakt, že nějaké auto bylo původně drahé, luxusní nebo i to, že se vyrobilo v pouhých několika kusech, ještě nemusí znamenat, že musí nutně mít nějakou hodnotu. Důležitou proměnnou v rovinici, která určuje cenu starých aut, je totiž poptávka. Cenným se stává pouze a jedině to auto, které chce více lidí, než ho skutečně může mít. Auta, která se stala symbolem své doby a snem celých generací, ať už jde o původního Brouka, Mini, nebo třeba Chevrolet ročníku 1957 či původní generaci Mustangu, budou cenná vždycky, bez ohledu na to, že jich stále jezdí tisíce (nebo i stovky tisíc a v případě Brouků nejspíš miliony), protože stále exisují miliony lidí, kteří je znají a chtěli by je vlastnit. A pokud se k této obecné popularitě přidá ještě extrémní vzácnost, jako v případě extrémních verzí klasických muscle cars, začne cena stoupat do astronomických výšin. Podívejte se třeba na '71 Plymouth Hemi 'Cuda Convertible. Běžný sporťák pro mladistvé delikventy, s motorem, který byl sice poněkud dražší než ty ostatní, ale přesto si ho mohl objednat kdokoliv. Udělalo to však jen 12 lidí – protože pořídit si 426 Hemi do dopravního prostředku byl velmi hloupý nápad. Mít jí v autě na hraní je ale okouzlující a proto za zachovalý exemplář zaplatíte nějaké 2 miliony dolarů.

Stejný ročník Plymouthu Fury Sport Suburban (tedy nejvyšší nabízená verze kombíku), s big blockem, manuální převodovkou a řazením na podlaze? Vsadil bych se, že takových aut vyrobili ještě méně než 12. Jako nové by stálo mnohem víc peněz, je mnohem užitečnější, praktičtější a pro spoustu lidí i přitažlivější. Ale pokud najdete kus, ze kterého někdo big block nevytrhnul a nenamontoval do 'Cudy, stěží za něj někdo dá více než 10 tisíc dolarů. Protože neexistují zástupy padesátníků, kteří by chtěli znovu prožít svoje mládí za volantem kombíku. Všichni touží po muscle carech.

Takže, až budete chtít investovat do starých aut, hledejte mezi modely, okolo kterých se mladí petrolheadi sdružují v klubech, diskutují o nich na fórech a pořádají srazy. Soustřeďte se na auta, se kterými budou mít lidé spojené vzpomínky, ke kterým se budou chtít jednou vrátit a prožít je pořádně. Na sedmičkové BMW řady E32 možná vzpomíná nějaký manažer kvůli tomu, co na zadních sedadlech zažil se svou sekretářkou. Na každou trojku E30 vzpomíná několik řidičů, kteří za jejím volantem zažili spousty zábavy… co to asi udělá s jejich cenou?   

Nelíbí se Vám reklamy, ale líbí se vám články?
Podpořte nás, pořiďte si VIP členství a užijte si autíčkáře bez reklam.


Mohlo by Vás také zajímat

Pro přidání komentáře se přihlašte nebo registrujte

Komentáře

pb
pbkarvina
10. března 2012, 14:12
0

Svatá pravda, pěkně napsáno

reagovat
Jo
Jose85
10. března 2012, 15:33
0

Super článek!!

Pro mě milovníka 30s a 40s vozů-teoretika jsou zajímavý případ Willysy modelových ročníků 33-42. Jeden z mnoha US pokusů o lidový vůz, technicky ničím zajímavý (ty zatracený 32-34 Fordy mají aspoň V8 :) ), ročníky 33-36 je velmi obtížné označit jako líbivé :) Vyrobilo se jich příliš málo na to, aby se z nich stal kulturní fenomén jako 57 Chevy.Brouk,Fiat 500 ap. , ale těžko je lze označit jako raritní.
Pro typického veteránistu nejsou zajímavé...
Jediné co jim zajistilo slávu mezi benzínovým lidem je, že se tento malý a relativně lehký vůz stal ideálním základem pro stavbu dragsteru. Což ovšem stačí k tomu, aby se jakýkoliv karosářský díl téměř vyvažoval zlatem a ceny coupe ve značně předrenovačním stavu
dávno přesáhly hranici 50tisíc dolarů.(Běžný vůz ze třicatých a čtyřicátých let v podobném stavu stojí zhruba 5-10tisíc)Movitý hotrodder ovšem z vozu použije pouze holou karoserii-kterou si může koupit jako dokonalou repliku z plastu za zlomek ceny. Ale "All steel" je prostě otázkou prestiže...

reagovat
Ni
Nickson
10. března 2012, 15:48
0

Souhlasím. Já si dokonce myslím, že ten superložitej vzorec na výpočet ceny podle "vzácnosti" můžeš celej klidně škrtnout a napsat cena = poptávka. Protože když se podívám na první dva obrázky v článku, tak to černý chci a musím mít (a je jedno kolik jich podobnejch jezdí) a vo to druhý bych si kolo neopřel, i když je možná supervzácný.
Jde o to, že petrolheadi k tomu obvykle nepřistupují tak systematicky jako muzeum - oni si chtějí koupit hračku, která u nich a v jejich okolí bude vyvolávat pozitivní reakce. A to může třeba i zrezlej mexickej brouk z osmdesátek...

reagovat
Bo
BobAsh
10. března 2012, 16:03
0

To jo, ale fór je v tom, že to první a to druhý jsou v podstatě to samý auto :)

Ni
Nickson
10. března 2012, 18:10
0

Fór to je. Wow-factor prvního je 100%, druhýho -100% :-D

Jo
Jose85
10. března 2012, 19:25
0

Wow ne-wow, něco k G-Body bratříčkům..
Já byl hrozně překvapenej, když sem prvně viděl fotku Monte Carla s normálním ne-SS čumákem (ten poslednímu hranatýmu Caprice podobnej), nikdy sem se o tyhle auta nezajímal do hloubky a tak sem všude viděl fotky SS. :D

Jo
Jose85
10. března 2012, 19:37
0

Podobně 63-65 Mopar B-Body -samej NASCAR nebo Super Stock dragster, ale jak kua vypadal čtyřdvéřovej sedan? :)

Ma
Martin
12. března 2012, 07:37
0

super článek :-) palec nahoru :-)

reagovat
ho
honza
29. března 2012, 13:27
0

vskutku pravdivy clanek a vlastne na jeho popud jsem prave jsem zapocal zachranu jednoho saabu 9000 2.0i zadne turbo zadna klima jen zasla zlata metaliza a "krasny" hnedy interier
tesim se az jednou bude bezcena ale uzasna rarita s letitou patinou

takze timto dekuji autorovi za sqely napad

reagovat
Bo
BobAsh
29. března 2012, 16:36
0

Zlatej Saab s hnědým interiérem?! Chceme fotky, případně napiš odkud jsi, pokud to nebude přes celou republiku, nafotíme a uděláme článek.

A najdi si na Facebooku "Brown Car Appreciation Society" :)



Poslední komentáře

Poslední inzeráty

Dodge D100  1976
Dodge D100

1976 rok výroby
150 koní výkon
5 200 ccm objem

Chrysler New Yorker 4 door hardtop 1969
Chrysler New Yorker 4 door hardtop

1969 rok výroby
350 koní výkon
7 200 ccm objem

Dodge Grand Caravan  2013
Dodge Grand Caravan

2013 rok výroby
283 koní výkon
3 600 ccm objem

Dodge Challenger  2014
Dodge Challenger

2014 rok výroby
305 koní výkon
3 604 ccm objem

Cadillac Brougham  1990
Cadillac Brougham

1990 rok výroby
175 koní výkon
5 700 ccm objem