Panasonic RM (cockpit): Vzpomínka na hezké doby

Koncem sedmdesátých let nebylo autorádio ještě ani zdaleka tak nemyslitelnou součástí vozu, jako je dnes. Ano, většina výrobců ho do svých vozů na přání montovala, šlo ale o poměrně drahý doplněk, velká část vozů tak opouštěla brány tehdejších továren bez tohoto zařízení. Standardní systémy pak často zvládaly pouze přehrávání radiového signálu, kazetové přehrávače už byly opravdu luxusní zboží. O deset let později se už o tak specifické zboží nejednalo a dokonce i u nás se autorádia dala sehnat celkem bez problémů, jak dokládá zajímavá reportáž z mého oblíbeného youtube kanálu Jaffarski.

Ale zpět do roku 1978. Společnost Panasonic nebyla na na trhu autoozvučení žádným nováčkem, první autorádio vytvořili už v roce 1939. Model RM-310 byl ale něco úplně nového a do té doby v osobním autě nevídaného. Byl totiž, narozdíl od jiných autorádií umísťovaných do dedikovaného prostoru ve středovém panelu, určen pro montáž na strop automobilu. 

Nutno říct, že z hlediska ergonomie nešlo o úplně dobrý nápad, primárním účelem řady RM bylo ale hlavně dobře vypadat. Právě sedmdesátá a osmdesátá léta byla totiž zlatým věkem knoflíků a tlačítek – čím více jich bylo, tím lépe. Ať už šlo o auta, hi-fi věže, kuchyňské přístroje, nebo třeba televize. Počet ovladacích prvků byl totiž přímo úměrný počtu funkcí, kterými to které zařízení oplývalo. Obzvláště v autech to bylo jasně poznat. Porovnejte například strohý interiér Trabantu nebo Škody 100 – knoflíků tu není ani deset. Oproti tomu třeba taková Toyota Crown ze stejné doby působí jako vesmírná loď. 

Panasonic RM šel tomuto trendu naproti a přidal bohatou porci tlačítek tam, kde většinou bývaly tak maximálně přepínače osvětlení – na strop vozu. Interiér tím získal nádech futuristického technicismu, navíc tak trochu připomínal kabinu letadla, kde je také spousta nejrůznějších přepínačů nad hlavami pilotů. Proto se také začalo systémům RM říkat na americkém trhu Panasonic Cockpit. 

Ačkoli vypadá masivní panel plný tlačítek jako ovladací segment, který by z fleku zvládnul řídit menší elektrárnu, ve skutečnosti šlo “jenom” o rádio s kazeťákem a ekvalizérem, které v zadní části doplňovalo jednoduché světýlko na dvě žárovky. Součástí byl ještě samostatný zesilovač určený k montáži pod sedadlo, nebo do zavazadlového prostoru. 

Montáž zařízení řady RM nebyla zrovna jednoduchá a navíc se tento skvost nehodil zdaleka do každého auta. Bylo nutné předělat stávající kabeláž, což dnes možná nezní složitě, ale tehdy auta zdaleka nevyužívaly jednotný standard, takže šlo o poměrně náročný proces. Cockpit se přidělával do střechy, vpředu měl připravený univerzální železný plát určený k montáži pod uchycení střešních clon a zpětného zrcátka, ale vzadu bylo nutné často improvizovat. S montáží RM došlo také k nevratnému poškození stropnice. Navíc se systém nehodil do vozů se střešním oknem, což byl v té době poměrně běžný a oblíbený prvek výbavy. 

Panasonic se ale nedržel zkrátka a do sysému RM montoval ty nejmodernější komponeny. Už jen pohled na základní desku základního RM-310 (v galerii) budí i dnes respekt. Systémy byly velice drahé – podařilo se mi dohledat dobovou reklamu nabízející RM-710 za speciální zvýhodněnou cenu 799 dolarů. Uvážíme-li inflaci, vyšlo by dnes na necelé tři tisíce. Pravda – tuto cenu jste zaplatili za vrcholnou verzi dovybavenou například stylovým joystickem. Obyčejnější RM-310 a RM-610 se musely spokojit s obyčejnějšími ovladacími prvky. V Japonsku se nabízela ještě varianta RM 555, o které se mi ale, kromě dobového prospektu, nepodařilo dohledat skoro žádné informace. 

Na fórech pro nadšence v oblasti retro autorádií se šťastlivci, kterým se systémy RM povedlo sehnat a namontovat shodují v tom, že z hlediska uživatelského komfortu vlastně nejde o moc dobrou volbu. Ovládání je složité, koukat při jízdě na strop není příliš bezpečné a u sportovnějších aut s ostře skloněným čelním sklem je navíc celý systém namontovaný dost “vzadu” a většinu knoflíků má řidič kdesi za hlavou. 

Jenže stačí se podívat, jak skvěle systém v autě vypadá a pokud jste alespoň trochu kýčaři a hračičkové, je vám stejně jako mně jasné, že byste lehce zhoršenou ergonomii s radostí akceptovali. 

Systém RM-610 se dokonce stal na několik let tovární výbavou produkčního vozu. Šlo konkrétně o Lotus Esprit, stropní konzole tu byla lehce upravená a dostala ještě další speciální segment s tlačíky ovládajícími i další funkce vozu. 

Systémy RM se dodnes pravidelně objevují v inzerci, jde o must-have doplněk retro JDM nadšenců, kromě toho si je oblíbili i majitelé osmdesátkových amerických sporťáků s targami, kam se systémy RM výborně hodí a díky zpevnění prostřední části střechy se sem i docela dobře montují. 

Pokud máte stejně jako já rádi starou elektroniku plnou tlačítek, tady najdete dobové návody a servisní manuály, které si stojí za to prostudovat: 

https://archive.org/details/manual_RM710_SM_PANASONIC/mode/2up 

https://archive.org/details/manual_RM710_OM_PANASONIC_EN_FR_DE/mode/2up 

https://archive.org/details/manual_RM310_SM_PANASONIC_EN_HQ/mode/2up 

A na závěr doplním ještě video porovnávající jednotlivé verze naživo.