Mongol Rally 2018 část 8. : O placení pokut, kazašském Grand Canyonu a ruské Le Mans

Ve vesnici Sary Tash na úpatí Pamir Highway se budíme na popud štěkajících psů brzy. Vedle nás spravují Italové své Cinquecento, teče jim chladič. Nabídku na odtah do města odmítají a tak se do Oše vydáváme sami. Ještě se naposledy pokocháme pohledem na sedmitisícovky, od teď už další takové na cestě neuvidíme. Kyrgyzstán je ve všech ohledech jemnější než Tádžikistán. Stoupáky jsou mírnější, hory oblejší a tráva zelenější. Město Oš je tři tisíce let staré, svůj význam si vydobylo ještě za dob hedvábné stezky. Pro nás je důležité tím, že zde definitivně končí Pamir Highway. Dopřejeme si drobnosti, které v horách nebyly, jako je sprcha, dobré jídlo a internet. Pak nastává čas sečíst a opravit šrámy. 

Jitčiny zadní tlumiče přestaly plnit svou funkci. Sergejovi praská karoserie na přední šavli. Další závady vyhodnotíme jako odložitelné – kape olej, Jitce z převodovky, Sergejovi motorový, hučí ložiska. Mazda vydává různé nové zvuky, zní jako bedna s nářadím valící se ze schodů.

Hlavní tahy v Kyrgyzstánu jsou ve velmi dobrém stavu. O těch vedlejších se totéž říct nedá, a tak se naše trasa různě klikatí a upravuje podle toho, kde jsou cesty. Ty jsou bedlivě hlídány místními policejními hlídkami, které neváhají zastavovat kvůli jakémukoli, i nespáchanému přestupku. Pokuty za nezapnutá světla se ještě daří pár ruskými slovy ukecat na minimum. Předjíždění v zákazu a překročení rychlosti už ne tak úplně. Peníze jdou samozřejmě příslušníkovi do kapsy. Když nás po 500 metrech znovu zastaví kvůli rychlosti, už poměrně nabroušeně odvětím, že si rychlost hlídám a pokutu jsem platil ani ne před pěti minutami. Policajt něco zabručí, ale pustí nás dál. Dále se mimo jiné dozvíme, že je nelegální mít na střeše střešní box, za to také náležítě zaplatíme. Musíme změnit taktiku, od teď neumíme rusky ani zdrastvujtě a mávání vysílačkou nebereme jako oficiální výzvu k zastavení. Funguje to překvapivě dobře.

Po krátké zastávce v Biškeku přijíždíme k jezeru Issyk-Kul. Před měsícem, kdy tu byli kamarádi, se dalo v mírně slaném jezeře koupat. Teď prší, ale aby se neřeklo, vlezeme do vody taky. Jezeru se právem přezdívá středoasijské moře, pláže jsou plné stánků a atrakcí pro děti, břeh mělký, a když vysvitne slunce, voda se rychle prohřívá.

V Mazdě se objevilo nové divné klepání, související s přidáváním a ubíráním plynu. Problém je zřejmý hned po otevření kapoty. Prasknul jeden z podomácku vyráběných držáků motoru. Stejně se divíme, že vydržel tak dlouho. Oprava je jednoduchá, svářeči naštěstí pracují i v neděli.

Z oficiálních zdrojů vyrozumíme, že hraniční přechod do Kazachstánu, který chceme použít, není průchozí pro příslušníky cizích států. Kamarádi tento přechod prošli bez problémů, ale bez aut. Markétiny znalosti ruštiny pokročily natolik, že je schopná na hranice zavolat a zeptat se, bohužel ještě nerozumí odpovědi. Zaznělo něco jako "da", takže to riskneme. Kochacím tempem objíždíme jezero po severním břehu a vnoříme se do zeleného údolí Karkara. Otevírací dobu přechodu nestíháme, a tak kempujeme na louce vonící bylinkami. Kolem nás cválají stáda koní, za nimi o trochu pomaleji táhnou krávy a ovce, nad hlavou nám létají orli, nad ledovci na skalách vychází úplněk. Přírodní ráj na zemi.

Ráno bez problémů vjíždíme do Kazachstánu. Největší offroadovou vložkou, než dojedeme do Almaty, je 10 km ke kaňonu Charyn. Kamenů a děr není moc, roleta je měkká, můžeme tedy šlápnout na plyn. Kaňon Charyn s červenými pískovcovými útvary připomíná Grand Canyon, jen mnohem menší, s méně turisty a méně zákazy. Bývalé hlavní město Almaty je stejně moderní jako evropské metropole, navíc má výhledy na zasněžené hory.

Rozmlsaní zajímavostmi nesnášíme cestu na sever zrovna nejlépe. Rovná placka do všech směrů, takové sušší Maďarsko. Místo ke spaní se na nekonečných rovinách bez stromů hledá těžko. Dál od Almat Kazachstán dostává své pověsti s kvalitou cest, objeví se díry, hrboly, výmoly, příčné i podélné, všechno drncá, houpe se a třepe. Jitce přestal dobíjet alternátor. Ve sbírce náhradních dílů objevíme i ten.

Spásným bodem, než nám z Kazachstánu nadobro přeskočí, se stane město Semey, po staru Semipalatinsk, sovětská jaderná střelnice. No nic, jinudy cesta stejně nevedla. Na policejní kontroly se osvědčil nový způsob, zastavit o 300 metrů dál, než je nutné. Policistu pak napadne, že náš přestupek vlastně nebyl tak velký, aby přišel až k nám a po chvilce, kdy o nás ztratí zájem, můžeme pokračovat. Večer věnujeme pivní psychické přípravě na ruské hranice. 

Kazašská strana hranic se ničím neliší od jiných, jen se z ní nedá jednoduše jet dál. Rusové regulují přijíždějící vozidla semaforem a závorou. Auta i kamiony se tak hromadí v blíže neurčeném množství jízdních pruhů, původně byl jen jeden. Snažíme se využít čas a nahradit ztracený šroub z držáku motoru z Jitky, už druhý. Otevřená kapota přiláká ostatní řidiče a zbytek čekací doby probíhá družný rozhovor. Ale jen do rozsvícení zelené na semaforu. To začíná ruské Le Mans. Ozve se "Davaaaaaaj!", řidiči se rozběhnou k vozům, naskočí, nastartují a vyrazí vpřed. Vyhrává ten, co neuhne a je větší, což pochopíme až na druhý pokus. Neznalí poměrů se šouráme k pasové kontrole, zatímco Rusové vyskakovali z ještě jedoucích aut. Mladičký celník nás odbavuje jako skupinu, Uzbeka, který má pocit, že byl předběhnut, uniformovanou autoritou pošle na dvě doby na konec řady. Při kontrole aut rozesmějeme celou celnici, uvnitř Sergeje máme různě natahanou prádelní šňůru a sušíme ponožky. Skladišti náhradních dílů už se nedisciplinovaně chechtají. No co, hlavně, že jsme v Rusku!