Společnost Triumph založil již v roce 1886 Siegfried Bettman. Imigrant z německého Norimberku se původně, pod názvem “Triumph Cycle Company”, věnoval výrobě bicyklů. O rok později se k němu přidal jako společník další norimberský rodák – Moritz Schulte. V roce 1902 vyrobili první motorku, tedy spíše motokolo. V těch nultých letech je vždy trochu nepořádek v přesném označení, protože hranice je vážně tenká. O rok později jich však vyrobili 500 kusů a bylo jasné, jakým směrem se bude vývoj nadále ubírat. Poté už následoval pozvolný vzestup, kromě pochopitelného temnějšího období světových válek.
První světová vlastně zase tak temná nebyla, jelikož spojencům bylo celkem dodáno na 30 000 kusů motocyklů. Po válce se chtěl Schulte věnovat raději výrobě automobilů. Šel si tak vlastní cestou a koupil zbytky továrny automobilky Hillman a zahájil výrobu vlastních vozů – Triumphů. Takže pokud vás to někdy zajímalo, ano automobilový i motocyklový Triumph spolu souvisí, ale spíše pouze názvem, samotné vlastnictví, vývoj i výroba probíhala zcela odděleně. Ve dvacátých letech se z Triumphu stal přední britský výrobce a dokázal “vychrlit” 30 000 aut a motorek nyní již ročně. Také se začal rozmáhat export do USA, který se záhy, oproti domácímu trhu, podílel na větším zisku.
Budování pověsti
Druhá světová válka již tak “růžová” nebyla, hlavně v letech 1940-1941, kdy přišlo masivní bombardování Coventry a celá původní fabrika kompletně lehla popelem. Z vybavení se zachránilo, co se dalo a v následujícím roce vyrostla nová základna, tentokrát v Meridenu, Warvickshire. Po válce šlo na vývoz do Ameriky okolo 70% celkové produkce. Jakou součást splacení válečné půjčky Lend-Lease.
Poměrně úspěšně se jim podařilo navázat na předválečný stav a staly se velmi oblíbenými. Prostě a jednoduše byly “cool”. Možná k tomu přispěla i řada herců a známých osobností, která si je velmi oblíbila. Například idol ženský srdcí – Marlon Brando ve filmu The Wild One (Divoch) v roce 1953 sedlal Thunderbird 6T. Následoval další idol, a nyní nejen ženských srdcí, Steve McQueen ve filmu The Great Escape (Velký útěk), kde řádil na Tr6R 650, který se sice měl vydávat za německé BMW, ale tak trochu nepřesvědčivě. Celá scéna navíc údajně vznikla tak, že McQueen, který byl velký automobilový i motorkový fanda, se den předtím opil a začal se dožadovat honičky, aby “si konečně užil nějakou zábavu a mohl si zajezdit”. Je vidět, že se vážně baví. Pouze na legendární skok přes plot (a hádám, že ještě na zához do ostnatého drátu) ho střídal kaskadér Bud Ekins. McQueen však sedlal Triumphy i v osobním životě, protože se mu prostě líbily, čímž se jistě zasadil o nemalou reklamu. Považte, copak byl v padesátých a šedesátých letech v Americe někdo víc cool, než McQueen a Brando? Hmm, možná Elvis? Ne, počkat, ten na něm jezdil taky.
Poměrně velkým historickým milníkem je pak rok 1959 a vznik modelu Bonneville. Řadový dvouválec o objemu 650 ccm byl (je) esencí Triumphu. Přesně odpovídal filozofii, kterou značka dlouhodobě razila a stále razí. Hodně rychlá, schopná motorka, ale také s důrazem na bezproblémové každodenní použití na silnici. Nikoliv jednoúčelový závodní speciál, jedoucí doslova přes mrtvoly.
Začátek konce
Jenže britové trochu usnuli na vavřínech a přestali inovovat. Již v sedmdesátých letech se začala rojit tvrdá japonská konkurence. S naprosto nevídanými technologickými prvky – elektrickým startérem, moderním rozvodem OHC, mnohem lépe vyváženými, nevibrujícími motory a také kontrola oleje už se prováděla měrkou, nikoliv pohledem na nohavice vašich kalhot. Navíc, díky pověstné japonské efektivní výroby, byly stroje dokonce levnější. Prodeje šly strmě dolů a navíc se přidalo nařizení v USA (hlavní trh), že všechny zahraniční stroje musí mít jednotné ovládání (řadičku vlevo a zadní brzdu vpravo) tak, jak je známe dnes, což pro Triumph znamenalo složité přepracování a další náklady v nejméně vhodnou dobu.
Triumph později vypouští Trident s tříválcem 750 ccm, který sice byl oproti konkurenční čtyřválcové Hondě CB750 rychlejší, s větší maximálkou a díky menším rozměrům motoru se dokonce také lépe ovládal. Jenže Honda byla spolehlivá, prakticky bezúdržbová a netrápily ji úniky oleje.
V roce 1972 tak musela zasáhnout vláda, protože hrozilo uzavření fabriky a propuštění dvou třetin ze 4500 zaměstnanců, kteří se ihned po oznámení “dobrých zpráv” vydali stávkovat. Po sérii několika státních půjček, odpouštění dluhu, ale také neustálému prohlubování ztráty byl konec nevyhnutelný a bylo jasné, že se už jede pouze na vypůjčený čas. Finance na vývoj nového, skutečně konkurenčně schopného modelu nebyly a zájem o starší retro kousky a neustále “inovovaný” (v jiných barvách) Bonneville postupně uvadal. Dne 23. srpna 1983 společnost Triumph Motorcycle Ltd. vyhlásila bankrot. Dokonce se kompletně zbourala i za války přestěhovaná fabrika v Meridenu. Zdálo se, že konec je definitivní a už není návratu… pokračování příště.
zdroje:
wikipedia.com
triumphmotorcycles.com
motorcyclenews.com
James
16. 1. 2025, 19:39 1 reagovatPřed pár lety jsem měl enduro Triumph Tiger 900, první z té várky "nových" tříválců v 90. letech, ještě s karburátory. Motor skvěle naladěný, tahal odspodu, ale mělo smysl ho i točit, k tomu takový zvláštní, zajímavý zvuk. Zpracování motoru vizuálně hezké, silnostěnný ingot, při pravidelné údržbě to mechanicky vydrželo nesmysl. Váha značná, cca 250kg, podvozek vcelku obyčejný, ale nechal si líbit hodně - nekroutilo se to. Brzdy takový průměr, ale dostatečné.
Zpracování kromě motoru takové průměrné japonské, to Italové vždycky měli lepší design, komponenty, materiály (podvozek, brzdy, ráfky, ...), ale zase jim moc nešla elektroinstalace, případně mechanická spolehlivost motorů.