Disco Ferrari: Poklad z podzemní garáže

Každé velké město má své legendy o zapomenutých autech a ukrytých legendách. Možná je to unikát, vzniklý jen v několika kusech. Auto po celebritě. Originální Shelby Cobra, kterou vždycky vlastnil "známý známého". A mezi torontskými automobilovými nadšenci a sběrateli se dlouhá léta vyprávěly historky o červeném Ferrari 365 GTB/4 Daytona, které stojí zapomenuté na špalcích v podzemní garáži jednoho z bytových domů. Kvůli kazetě "Disco Rock", která zůstala zasunutá v přehrávači, se mu začalo přezdívat "Disco Daytona".

V tomto případě ale nejde jen o legendu. To auto existuje. A po 25 letech, kdy stálo na stejném místě, se jeho první a jediný majitel Patrick Sinn rozhodl, že je na čase se rozloučit. Daytona bude v březnu na prodej v aukci společnosti RM Auctions na Amelia Island a očekává se, že se vydraží za zhruba 600 tisíc dolarů.

Pojďme si ale poslechnout její příběh, tak jako ho vypráví přímo Patrick Sinn. Vydáme se zpátky v čase do dob, kdy vlastnit Ferrari bylo ještě opravdu něco výjimečného a kdy bohatí ve svých GT brázdili evropské dálnice a potkávali se v nejlepších hotelích:

Bylo to v roce 1971. Byl jsem zrovna lyžovat ve francouzském Charmonix a letadlo domů mi odlétalo ze Ženevy. Mělo ale zpoždění a já měl celý den, který bych strávil nicneděláním na letišti. Zaslechl jsem něco o ženevském autosalonu a řekl jsem si, proč se tam nezajít podívat na nová auta?

Na stánku Ferrari stála tři auta. Dvě Daytony a 246 Dino. Bylo to poprvé, kdy jsem Daytonu uviděl, a hned jsem se do ní zamiloval. Posadil jsem se do ní, milionkrát jsem jí obcházel, a řekl jsem si: "Tohle auto chci koupit!". Šel jsem tedy za prodejcem a zeptal se ho, co musím udělat, abych mohl Daytonu koupit. On mi odpověděl, že stačí prostě zajít k dealerovi Ferrari a jednu si objednat. Já si ale řekl, že když už jsem v Evropě, nebudu čekat. Pojedu do továrny a objednám si auto tam. Tak je to nejrychlejší a můžu si vybrat barvu, výbavu a cokoliv dalšího.

T akže místo abych ze Ženevy letěl domů do Toronta, zrušil jsem svůj let a koupil si letenku do Milána. Když jsem na milánském letišti vystoupil, pronajal jsem si auto a vyrazil jsem do Modeny, která je sídlem Ferrari. Vešel jsem do kanceláře a řekl pánovi uvnitř, že si chci koupit Daytonu.

Představil mě panu Bonimu, který byl prodejním manažerem. Ten mi ukázal ceník, seznam výbavy, nabídku barev a čalounění. Podepsal jsem s nimi smlouvu na koupi Daytony a vybral jsem si červenou barvu Bordeaux s metalickým základem, protože se mi vážně líbila. Rozhodl jsem se také pro dvoubarevné čalounění. Řekl jsem jim, že chci přijet, až bude auto hotové a chvíli s ním jezdit po Evropě, než ho odvezu zpátky. Odpověděli, že auto bude připravené v létě a bude mít místní značky, abych s ním mohl jezdit po celé Evropě.

Dohodli jsme cenu zhruba 18 tisíc dolarů, plus něco málo na náhradní díly pro běžnou údržbu motoru a brzd, které jsem si chtěl odvézt s autem. Nechal jsem u Ferrari zálohu a odjel domů.

V červenci 1971 mi zavolali, že je auto připravené. Letěl jsem do Milána, dojel do továrny a převzal si tam zbrusu novou Daytonu.

Moje první cesta z továrny vedla do Ženevy – téměř celou cestu po autostrádě. Bydlel jsem v ženevském hotelu InterContinental a když jsem odpočíval u hotelového bazénu, byl jsem zahrnut obdivem od neznámých lidí z celé Evropy. Každý se mnou chtěl mluvit o mé nablýskané Daytoně. vypadalo to, že Evropané obecně vědí o Ferrari víc, než lidé v Severní Americe. Rychle jsem si u bazénu našel nové přátele. Svezl jsem je ve svém autě a oni mě na oplátku provedli po městě, zvali mě do restaurací a na diskotéky, a všichni jsme si naše nové kamarádství vážně užívali. Potom jsem vyrazil po dálnici do Zurichu a dočkal se skvělého přijetí v Grand Hotelu Dolder. 

Asi po měsíci ježdění po Evropě jsem vrátil auto do továrny, aby udělali první výměnu oleje, než ho pošlu domů do Severní Ameriky. Odjel jsem na jih do Marseilles, odkud odjížděla Queen Elisabeth 2 na cestě do New Yorku. Nechal jsem auto nalodit do podpalubí, abych s ním mohl vyrazit domů do Toronta, jakmile přijedeme do New Yorku. Každých pár dní jsem sešel do podpalubí i já, abych zkontroloval Ferrari a ujistil se, že ho mořská voda nijak nepoškodí. 

Ne všechno ale šlo hladce a na hranicích jsem se dozvěděl, že tohle auto do Kanady přivézt nemůžu, protože nesplňuje všechny bezpečnostní a emisní požadavky pro import. Ale stejně mě do Kanady pustili. Musel jsem složit nějakou zálohu kvůli clu a zkusil jsem je přesvědčit, že je to jedinečný kus a že zase tolik ekologických škod nezpůsobí. Po nějaké době smlouvání mě prostě nechali být. Řekl bych, že tehdy, v roce 1971, ještě nebylo importovaných aut tolik. Ne dost na to, aby se o to museli starat.

V roce 1989 zemřel otec a já musel spěchat do Hong Kongu, abych se svými dvěma bratry převzal jeho přepravní společnost. Protože jsem odjížděl ve spěchu, postavil jsem auto prostě na špalky, zakryl ho a nechal tak. Myslel jsem si, že budu za pár měsíců zpátky. Ale nevyšlo to, protože po pohřbu bylo nutné vyřešit spoustu záležitostí s dědictvím a nakonec jsem v Hong Kongu zůstal šest let. Když jsem se konečně dostal zpátky do Toronta, byl jsem naplno zaměstnaný obchodováním s realitami. Navíc jsem už měl na běžné ježdění Mercedes 280 SL a Ford, takže jsem nepotřeboval jezdit s Ferrari.

V životě jsem nebyl na automobilové aukci, ale když jsem se díval na auto, jak sedí v mé garáži, kde čtyřikrát za rok myjí podlahu, všiml jsem si, že začíná ztrácet svůj lesk. Měl jsem dvě možnosti: Mohl jsem utratit spoustu peněz za jeho renovaci, a nebo jsem mohl svou milovanou hračku prodat a nechat někoho jiného, ať si jí užívá dál. Zvolil jsem druhou možnost, protože jsem si uvědomil, že ve svých 77 letech bych z Daytony neměl takovou radost jako dřív. tak proč nenechat nějakého jiného milovníka Ferrari, ať si jí užije?

1971 Ferrari 365 GTB/4 Daytona Berlinetta

Šasi č. 14385 Karoserie č. 548 

Motor: V12 DOHC 4 390 cm3 o výkonu 352 koní, se šersti karburátory Weber. Pětistupňová manuální převodovka, nezávislé zavěšení lichoběžníkovými rameny o nestejné délce vpředu i vzadu, vinuté pružiny, teleskopické tlumiče a stabilizátory. Kotoučové brzdy na všech kolech.

Zdroj: RM Auctions