Chrysler od korunky aneb jak se jezdí s křižníkem

Konec sedmdesátých let nebylo pro americký automobilový průmysl zrovna slavné období, a pro koncern Chrysler to platilo dvojnásob. I přes všechny svoje problémy však dokázal postavit skutečně důstojnou vlajkovou loď. Vlastně možná spíš koráb.

Jak už jste si asi stačili všimnout, na Autíčkáři máme americká auta rádi. František jezdí Lincolnem Continental a mým "každodenním jezdičem" byl donedávna Chrysler LHS alias New Yorker z devadesátých let. Redakční Chrysler už se vydal na cestu k novému majiteli (a ne, nejsou jím sběrné suroviny), ale já jsem dostal příležitost vyzkoušet si jeho přímého předchůdce v pokrevní linii. I v roce 1977 patřilo jméno New Yorker největšímu ze sedanů. Jen slovo "největší" tehdy znamenalo něco trochu jiného.

Jen nedlouho předtím skončila nepříliš dlouhá a poměrně komplikovaná pouť prémiové značky Imperial, kterou chtěl koncern Chrysler konkurovat zavedeným rivalům na vrcholu hierarchií GM a Fordu – značkám Cadillac a Lincoln. Přes veškerou snahu však Imperial po celá šedesátá léta spíše paběrkoval a ropná krize na začátku let sedmdesátých byla posledním hřebíčkem do jeho rakve.

Možná to bylo absencí tradice, zmatkem, jestli je Imperial značka nebo model Chrysleru, či prostě jen tím, že Chrysler jako nejmenší z „Trojky“ neměl dostatečný tržní podíl, aby dokázal uživit skutečnou luxusní značku. Tak či tak, prodeje Imperialu začaly na konci šedesátých let slábnout a ani kompletní redesign pro modelový rok 1974 to nedokázal zastavit. Modelový ročník se tak stal pro značku Imperial tím posledním (byť jméno Imperial se později vrátilo na několika modelech Chrysleru).

S koncem Imperialu se na vrchol pyramidy koncernu Chrysler dostala stejnojmenná značka, která dosud zastávala spíše roli odpovídající Buicku u GM – tedy cosi jako „skoro-luxus“. Aby ale ti zákazníci, kterým Imperialy vyhovovali a kteří na ně byli zvyklí, neutekli ke konkurenci, bylo zapotřebí nabídnout jim něco onačejšího. A vzhledem k tomu, že špičkových Chrysler New Yorker byl s Imperialy blízce příbuzný, bylo řešení jednoduché. Stačilo na něj přenést doplňky a detaily z luxusnějšího Imperialu.

New Yorker tak dostal především zakryté světlomety a slavnou masku ve stylu vodopádu, která byla chloubou značky Imperial – i na New Yorkeru byla vyrobena z pochromovaného zinku namísto chromovaného plastu, který jste našli na Lincolnech a Cadillacích. Došlo tedy vůbec k něčemu víc než jen ke obměně znáčků a zjednodušení počtu dealerů? Víceméně ne. Jediným opravdovým rozdílem mezi '75 Imperialy a '76 New Yorkerem byl totiž fakt, že Chrysler bylo možné koupit v „očesané“ verzi, ve které absentovala velká část bohaté výbavy, typické pro Imperial. Zbytek jste si ale mohli přikoupit ve formě příplatkových položek – cena New Yorkeru tak mohla stoupnout ze základních zhruba $7,000 na více než $10,000. Tedy na úroveň původního Imperialu. A většina zákazníků to také udělala.

Ve skutečnosti tak New Yorker z let 1976 až 1978 byl v podstatě „posledním Imperialem“. Měl design a výkon Imperialu a měl dokonce i jeho gignantické rozměry. S délkou 5 911 milimetrů byl dvoudveřový hardtop, jaký vidíte na fotkách, jedním z největších dvoudveřových vozů v historii (nejen) amerického automobilového průmyslu.

Ročník 1977 byl také posledním, kdy zákazníka, který si vybral New Yorker, nemuselo zajímat něco tak podružného jako objem či výkon motoru – po vzoru Rolls-Royce a jeho „dostatečného výkonu“ byla nabídka tvořena jen jednou jedinou možností. Každý vyrobený kus měl osmiválec o objemu 7,2 litru (440 kubických palců) a výkonu, ehm, 195 koní. Inu, i definici „dostatečného“ je občas třeba rozšířit.

Útěchou vám ale mohl být velkolepý design, který v gargantuovských rozměrech skutečně vynikl. Zatímco Lincolny a Cadillaky se v těchto letech začaly zakulacovat a jejich karoserie byly čím dál plnější kýčovitých detailů a cingrlátek, Chrysler dovedl geometrický design do extrému. Otázkou je, jestli to byl vůbec ještě design. Když k New Yorkeru přijdete, začnete ho obcházet a nasávat očima jeho tvary, dojde vám, že jeho jméno vlastně nemusí být jen o tom, že New York je velký a plný stylu a přepychu, stejně jako tohle auto.

Tohle auto totiž vypadá jako New York. Ne jako „něco, co patří do New Yorku“. Tahle věc vypadá jako z masivního plechu a chromu vyrobený kus zatraceného Manhattanu. Objektivně můžete vědět, že má na délku necelých šest metrů, ale subjektivně vám to přijde jako městský blok. A designový, nebo spíš architektonický, styl připomíná typický newyorský mrakodrap z éry Art Déco. Skoro byste čekali, že na rozích blatníků budou betonové chrliče. A i když chrliče chybí, dočkáte se alespoň hood ornamentu se dvěma lvy držícími štít.

Podobný dojem vyvolává i to, když se usadíte za volant. Přední sedadla s „jemnou korintskou kůží“ (kterou později proslavil herec Ricardo Montalban v reklamách na Chrysler Cordoba), spousta prostoru, spousta výbavy, nespočet popelníků, malý a přeposilovaný volant. Zatímco většina dnešních a vlastně i tehdejších aut se snaží napodobit kokpit letadla či něco podobně akčního a nekomfortního, za volantem New Yorkeru se cítíte spíše jako v kanceláři ředitele korporace na vrcholu mrakodrapu. Jen namísto famózního výhledu z výšky tu máte působivý pohled před obrovskou přední kapotu.

A s tím také souvisí to, jak se New Yorker řídí. Pokud jste četli můj článek na webu Radia Dixie o Chevroletu Caprice a o tom, čím jsou jízdně zajímavé staré ameriky, tak si na něj vzpomeňte. Pamatujete si, jak jsme mluvili o tom, že se auto otáčí jakoby „kolem vás“ a jak kombinace toho, že sedíte někde v půlce rozvoru, velkého rejdu a spousty točivého momentu vede k naprosto nezaměnitelnému stylu jízdy?

Tak si to znásobte dvěma. Tady kapota před vámi připomíná menší náměstí nebo přinejmenším atrium kancelářské budovy. Volant je sice relativně malý, ale díky výkonnému posilovači máte pocit, že můžete obrovskou kapotou jen tak švihnout ze strany na stranu – což vyvolává úžasný pocit moci a síly. A i když je „čtyřistačtyřicítka“ pod kapotou notně udušená emisními předpisy, nabízí pořád víc než dost zátahu na to, abyste se mohli pohybovat vcelku svižně.

Takový popis by ale pořád seděl i na velké Cadillaky a Lincolny. Čím se ale Chrysler liší je to, že na něm jsou stále patrné stopy pověsti Chrysleru coby „značky inženýrů“. Podvozek je sice měkký a poddajný, ale ani při svižném tempu nemáte pocit, že byste neměli auto plně pod kontrolou. A zatímco kupříkladu takové Cadillaky téměř nevydávají klasický „osmiválcový“ zvuk a místo toho většinou spíše „klapají“ než aby bublaly, tady při každém sešlápnutí plynu cítíte vzdálený, utlumený, ale přesto nezaměnitelný řev „musclecarového“ motoru. Skoro by to člověka lákalo začíst se do katalogu některého z dodavatelů performance dílů a postavit z New Yorkeru „nenápadného zabijáka“. „Čtyřistačtyřicítka“ by se k nějakému tomu ladění propůjčila velmi ochotně a s vhodnými výfuky by většina lidí netušila, co se chystá, než byste zmizeli v oblacích kouře.

I v současném stavu je ale New Yorker ideálem fanouška toho, co si u nás typicky představíme pod pojmem „amerika“ – tedy hranatých aut se spoustou chromu, gaučíky uvnitř a měkkými podvozky. Všechno to, co vám dá ochutntat maličký Chrysler Lebaron nebo o něco větší Buick Century z 80. let a co si můžete doopravdy užít s Chevroletem Caprice či „osmdesátkovým“ Cadillakem, to všechno je tady zesílené až nadoraz, a pak ještě trochu.

A víte, co je na tom všem nejlepší? Že si to všechno můžete sami nejen vyzkoušet, ale také to dle libosti zažívat nadále. Stačí jen maličkost – dorazit tuto sobotu na Lucky Cruisers Weekend a zúčastnit se dražby, ve které se tento konkrétní exemplář bude prodávat. Užijte si to vzrušení z boje při přihazování, a potom si vychutnejte pocity amerického magnáta, až pojedete domů ve svém vlastním obýváku na kolech!

EDIT: Dražba bude samozřejmě v sobotu, v původně zmiňovanou neděli byste přijeli s křížkem po funuse. Za chybu se omlouváme!

Článek původně vyšel v magazínu Chrom&Plameny

Foto: Petr Bellinger