Alex Zanardi: Život bojovníka

Píše se rok 2003 a na okruhu v německém Lausitzringu brzy odstartuje závod na 500 mil ze série CART. Diváci ale přišli na okruh o něco dříve. Po závodní trati totiž krouží osamělý jezdec. Je na trati sám, přesto je bez nejmenších pochyb hlavní hvězdou dne. V kokpitu formule speciálně upravené pro ruční řízení totiž sedí Alex Zanardi. Vrátil se sem dokončit závod, který jej před dvěma lety téměř připravil o život a při kterém přišel o obě nohy. A jen tak mimochodem – čas, který při téhle víceméně exhibiční jízdě zajel, by jej nominoval na páté místo na startovním roštu. Tohle byl Alex Zanardi.

Ale vezměme to celé od začátku. Alessandro Zanardi se narodil 23. října 1966 v italské Bologni. Už od mladých let jej to táhlo k autům a motorsportu, začínal jako každý takový kluk na motokárách. Svou první motokáru si postavil sám, rodiče jej však podporovali. Zčásti proto, že viděli synovo nadšení, zčásti však také proto, že závodění na motokárách považovali za bezpečnější, než kdyby mladý Alex přesedl na motorku.

Na konci osmdesátých let již jeho závodní kariéra vypuká naplno. Začíná ve Formuli 3, kde se mu i přesto, že jeho tým nedisponuje tou nejlepší technikou, daří držet stabilní výsledky. Poté přichází Formule 3000 a první velká vítězství, v sezóně 1991 skončí nakonec druhý v absolutním pořadí. A to je výsledek, který mu otevírá dveře do Formule 1. Tady začíná jako testovací jezdec, oťukává si jej hned několik týmů, chvíli testuje pro Benetton, chce ale závodit, a tak nakonec pro sezónu 1993 podepisuje smlouvu s Lotusem.

A tady se do kariéry Alexe Zanardiho poprvé zakousne nepřející osud. V rámci tréninku jezdí Zanardi velké porce kilometrů na kole a při jedné z jízd se připlete do dopravní nehody. Výsledkem je několik zlomenin kůstek chodidla. Zanardi navzdory zranění dál závodí, sezóna pro něj však definitivně končí Velkou cenou Belgie, kde v tréninku havaruje a skončí s těžkým otřesem mozku v nemocnici.

Alex tak vynechá i začátek sezóny 1994, ono to ale nakonec není až tak důležité. Tým Lotus se propadá do stále větší krize a nakonec ve Formuli 1 končí definitivně, Zanardi si tak musí hledat novou práci. Zkouší závody cestovních vozů, stále jej to ale táhne k formulím. Příležitost se mu naskytne v americkém seriálu CART. Nastupuje k týmu Chip Ganassi Racing a hned ve druhém závodě získá pole position.

Na vítězství to zatím není, ale Zanardiho výsledky jsou dobré a publikum má sympatického Itala v oblibě. Alex se s každou novou sezónou zlepšuje, diváci se těší na oslavné donuty, kterými se na trati raduje po vyhraných závodech. V roce 1997 je již z devatenácti závodů patnáctkrát na stupních vítězů. Pro sérii CART bude Zanardi legendou.

Jenže vrcholnou disciplínou je a vždycky bude Formule 1. Zanardi se tak pokusil o návrat, když podepsal smlouvu s týmem Williams. Sezóna 1999 však byla přehlídkou zoufalství. Technické problémy, špatná komunikace v týmu a kopec smůly, to byl tým Williams 1999. Zanardi se tak po tomto fiasku vrací tam, kde si s ním všichni rozumí, do formule CART.

Ale potom to přijde. Rok 2001 a závod v německém Lausitzringu. Třináct kol před koncem závodu vyjíždí Zanardi po zastávce v boxech zpět na trať. Po přidání plynu se s ním však jeho formule smýkla a pilot ztratil vládu nad strojem. A potom už následovala scéna jako z hororu. Neovladatelná formule přeskočila travnatý pás na trať, kde se ocitla přímo před monopostem Alexe Tagliani. Ten jel rychlostí okolo 300 km/h a nemohl se vzniklou situací v tu chvíli udělat už vůbec nic.

Následky byly strašné. Taglianiho vůz proletěl Zanardiho formulí a roztrhl ji na dvě části. Alex Zanardi v jediném okamžiku přišel o obě nohy a jeho život visel na vlásku. Okamžitě byl transportován do nemocnice, ztratil však čtyři litry krve a ani lékaři nehýřili přílišným optimismem.

A to je ten okamžik, kdy závodní kariéra většinou končí. Motorsport je krutý a nebezpečný. Jistě, od raných dob prošla technika ohromným vývojem a snaha o maximální bezpečnost pilotů i diváků je nepopiratelná, fakta jsou ale stále stejná – nejrychlejší auta na samé hraně svých schopností bojují v těsných soubojích o každý metr trati, tohle prostě není a nikdy nebude bezpečná zábava. Stovky mladých závodníků tak končí své sny předčasně a ze světa rychlých aut si odnáší jen těžké šrámy na těle.

Ten skutečný příběh Alexe Zanardiho tady ale vlastně teprve začíná. V jednom rozhovoru později řekl: „Když jsem se probudil bez nohou, podíval jsem se na polovinu těla, která zbyla, ne na tu, která byla pryč.“ Banální věta, ve které je všechno. Zanardi v situaci, kdy by to většina z nás prostě vzdala, ukázal svou duši bojovníka. Nejen, že tvrdě dřel, cvičil a rehabilitoval, ale neztratil ani zájem o život.

Dál se zajímal o motorsport a dva roky po strašlivé havárii se na trať v Lausitzringu vrátil, aby symbolicky dokončil těch třináct kol, které mu zbývaly ze závodu přerušeného hrozivou nehodou. Mělo to být jen symbolické kroužení po trati, s formulí CART upravenou pro ruční řízení dosud nikdo ani nezkoušel jezdit. Zanardi ale vyrazil na trať a nejlepší kolo zvládl v čase 37,487 vteřiny. To by jej do závodu kvalifikovalo na páté místo na startu. A věřte nebo ne, tohle byl jen začátek.

Už v následujícím roce se Zanardi pustil do závodů cestovních aut se speciálně upraveným BMW 320si. V roce 2005 už s tímto vozem vyhrál italský šampionát Superturismo a ve světové sérii si připsal první vítězství. Těch následovalo ještě mnoho, čeští diváci mohli jeho vítězné donuty vidět na okruhu v Brně v roce 2008 i 2009.

Jenže všechno má své limity. Ovládat auto jen rukama je prostě dřina, a tak se čtyřicetiletý Zanardi začal poohlížet po něčem jiném. V autech závodil i dál, našel si ale handcycling – cyklistiku pro hendikepované bez nohou. Závodní handbike mu pomohl zkonstruovat sám Dallara a Zanardi se pustil do závodění s vervou sobě vlastní. Účastnil se maratonských soutěží v handcyclingu, mnohé z nich vyhrál a v roce 2012 získal zlatou olympijskou medaili na paralympiádě v Londýně.

Zlaté paralympijské medaile z handcyclingu nakonec Zanardi získal čtyři, k tomu přidal i dvě stříbrné. Jeho smůla však stále ještě neměla dost. V roce 2020 tak v klesání na silnici mezi Pienzou a San Quiricem v Itálii ztratil kontrolu nad svým handbikem, přejel do protisměru a srazil se s nákladním vozem.

Jenže Zanardi se nevzdává. Přestože lékaři varovali, že s největší pravděpodobností, pokud se z kómatu vůbec probere, přijde o zrak i sluch, Alex se nejen probral, ale brzy se zotavil a vrátil se mu zrak i sluch.

Všechny ty medaile a úspěchy jsou krásná věc, Alex Zanardi ale pro svět udělal mnohem víc. Stal se nadějí pro tisíce lidí, které potkalo neštěstí. Stačí jeden okamžik, jedna chyba či prostě jen osudová náhoda a život už nikdy nebude jako dřív. To jsou okamžiky, kdy se rozhoduje o životě. Zanardi svým příběhem ukázal statisícům lidí, které postihlo neštěstí, že žít se dá i dál. Že to má smysl.

Dnes už nikdo nespočítá, kolika lidem Zanardi svým odhodláním doslova zachránil život, budou to však tisíce. Inspiroval je, dal jim naději a vizi pro další bytí. A to je mnohem víc než medaile a tituly, to je odkaz Alessandra Zanardiho, muže, který to nevzdal.

Včera, 1. května 2026, přišla z Itálie smutná zpráva, Alex nás ve věku 59 let navždy opustil. Nesmutněte ale, to by si jistě nepřál. Plňte si své sny, žádná překážka není dost velká, aby se člověk nemohl radovat ze života. To je poselství Alexe Zanardiho.