Zdeňkův bloček aneb jak k veteránům přičuchnul

Automobil,

Pro někoho prostředek sloužící k přemístění z bodu A do bodu B. Pro někoho prostředek, díky kterému může zapůsobit na samice. Pro někoho prostředek, skrze který si můžou dokázat své ego a vykompenzovat si svoji maličkost. Pro někoho zase citová záležitost, a koníček.

Jedním, pro které je to srdcová záležitost jsem i já. Pořád se vidím jako malý klučina, pubertou, alkoholem a Rocknrollem nedotčený, sedící u táty na dílně. Zatím co ostatní kluci si hráli na sídlišti na pískovišti, ten malý uličník si hrál po dílně, kde dováděl s vymontovaným jednoramenným volantem z Olcitu. Jeho dovádění bylo obohaceno jeho fantazií, díky které si představoval, jak svůj imaginární čtyřválcový vzduchem chlazený boxer drtí v červených mezích. Představoval si, jak tahá do zatáčky ruční brzdu a jede bokem, a vůbec mu nevadilo že jeho auto, které ve své fantazii řídí, má v reálném životě ruční brzdu na přední kola. Taktéž měl velmi rád hraní s autíčky Matchbox.

Jak čas uplynul o 20 let později, tak neustále ten malý blonďatý uličník ve mne zůstal. S tím rozdílem, že už ví jak chutná pivo a mnohé jiné alkoholické nápoje, a že ví že Rocknroll a Punk není mrtvý. Hlavní změna ale nastala ve změně velikostí hraček, kdy se z těch malých milovaných angličáků vykloubily velká auta.

Jako první vůz se kterým se mi podařilo rozjet byl tátův Žigulík se značkou KID 1913, který odvádí službu už od roku 1972. Jako z každé své životní poprvé si člověk vryje do paměti. 

Dát sytič, našlapat plyn, nastartovat a jet. Činnosti, které mě čím dál víc zásobovali endorfiny. Psal se rok 2014 a tato závislost na endorfinech zapříčinila nákup dalšího Žigulíku, tentokrát ale za vlastní peníze. Tento nákup byla ale spíše záminkou nad záchranou operací. Kdyby nedošlo odkupu z mojí strany, tak by došlo k nejhoršímu, co pro takové auto může nastat, ekologickou likvidaci. 

O tohohle modrého krasavce jsem pečoval pouze krátkou dobu, neboť osud to tak chtěl. Osud si totiž pro mne nachystal překvapení v podoby další záchrany. Tentokrát s okřídleným šípem a mocným označením zdůrazňující 4 válce a 40 koní. Taktéž rok výroby je krásné číslo. 1957. Tentokrát se jednalo o Škodu Spartak. Autu nehrozila ekologická likvidace, jak u předchozího. Daň si ale vybírala vlhká garáž, mor v podobě rzi a neochota majitele, jakkoliv na autě pracovat. Ačkoliv prodejní debaty kolikrát obsahovali scény jak z argentinské telenovely akorát bez facek, ke kterým málo nechybělo, se Spartak podařilo dostat do mé režie. Vlastním ho už 2 šťastným rokem.

O tom, jaké mám pocity při řízení Spartaka se dočteme někdy v dalším blogu.

Autům zdar, veteránům zvlášť!