Vývoj designu nárazníku

Původní význam nárazníku je obsažen už v názvu. Jeho účelem je ochránit důležité součástky auta při nárazu. Přesto však měl odjakživa snad ještě důležitější funkci, a to ozdobnou. Zajímavostí je, že se vlastně jedná o český vynález, jelikož první automobil osazený touto vymožeností byl vůz President z Kopřivnice. Bohužel po pár metrech jízdy upadl, a tak se nárazníky dočkaly masového rozšíření až v období první světové války.

Zpočátku se jednalo o kovovou traverzu, která se později vyvinula v oblý chromový prvek různých velikostí a tvarů. V 50. letech přišel Buick se zajímavým nápadem sjednotit nárazník s maskou chladiče pomocí charakteristických „zubů“. Dlouhá léta platilo, že čím okázalejší nárazník, tím lépe. To zároveň znamenalo, že nárazníky vyčnívaly z karoserie.

V 60. letech se začínají objevovat začleněné nárazníky splývající s liniemi vozu. Další zlom představovalo využití nových materiálů. Úspěšný pokus předvedl Pontiac se svými „Endura“ nárazníky, které nejenže dokonale splývaly s karoserií, ale také byly elastické a po menším promáčknutí se opět vyrovnaly. Jako milník lze uvést i Renault 5, který v roce 1972 přišel s velkoplošnými plastovými nárazníky. Jejich design však nebyl nijak zvlášť přelomový a spočíval v tehdy již klasické koncepci „hranaté blinkry/mlhovky po stranách s mřížkou uprostřed“.

V USA bohužel jakékoli snahy o elegantnější nárazníky zhatila v 70. letech nová legislativa vyžadující jejich funkčnost při nárazu do rychlosti 5 mil. Kvůli tomu jsou auta z této doby vybavena předsazenými traverzami. Doplatily na to zejména evropské automobilky, protože co se ztratí na velké chromované limuzíně, působí na subtilním roadsteru velmi nepatřičně. Naštěstí se situace vyřešila zmírněním legislativy a novými materiály (vliv mělo i zavedení světel s kryty, která jsou odolnější).

O něco dříve lze sledovat také rozmach dalšího jevu, konkrétně jakési radlice u výkonných aut. Do té doby nikdo žádné sportovní ambice nárazníkům nepřipisoval, naopak to byla první věc, kterou každý správný tuner ze svého vozu odmontoval (tento zvyk dosud udržují snad jen drifteří a Gruzínci). S příchodem radlice se vše změnilo a stala se jasným poznávacím znamením ostrých modelů. V 80 letech se k ní přidávají ještě díry, a i zde samozřejmě platí čím větší, tím sportovnější.

Situace se v posledních letech poněkud vymkla kontrole, jelikož množství a velikost (mnohdy zaslepených) nasávacích otvorů přerostla únosnou mez. U některých modelů již nebylo kam postupovat, a tak se všechny otvory spojily v jeden i s maskou chladiče, která je dnes již nedílnou součástí nárazníku. Někdy může dosavadní maska dokonce zaniknout, jako v případě Fordu, jehož otvor v nárazníku ve stylu Aston Martin nejprve s maskou koexistoval, až ji zcela pohltil.

Na počátku automobilismu příď vozu tvořila prakticky jen světla a maska chladiče (respektive chladič samotný). Bez nárazníku tak auta působila poněkud naze. A k tomuto stavu se vlastně opět vracíme. Ještě markantnější je to u elektromobilů, kde není ani ten chladič.