Road trip Balkán 2023

Vím, v psaní o tripech jsem přeskočil z rozepsaného Rumunska přes následné tripy rovnou na tento v roce 2023. No vedou mě k tomu určité důvody, ale věřím, že se i k těm předchozím časem vrátím.

Po roce, kdy jsem nikam nejel, mě už svrběly ruce a Bawo kolečka. Jen bylo potřeba vymyslet ten správný cíl a čas. Jsem milovníkem Balkánu a vždy mě to tam táhne. S ohledem na to, že dovolená mi mizí rychleji než Z4 v serpentině, tak termín byl jasný s využitím svátků v červenci. A kam se vyvrbilo hned poté, co syn oznámil, že bude na brigádě na Chalkidiki. Takže cíl byl jasný, dojet za ním, kouknout kde dělá, dát si s ním pivko a jet zas dál. Termín a cíl mám, teď už jen najít parťáka na cestu. Stal se jím kamarád Tvarda, který toto ještě nikdy neabsolvoval a chtěl to zkusit. Prosil mě o nástřel toho, co nás čeká a kde. A tak jsem mu ho tak z plezíru nahodil, byla to trochu kombinace míst, kde jsem už byl, ale chtěl tam zažít něco dalšího, míst nových s bodem zvratu v Řecku a míst o kterých jsem věděl, že tam chce Tvarda. Plán se mu líbil, jen jeho okolí bylo zděšené, co to vše chceme stihnout. Vím, jsem v tomto směru trochu šílenec, ale vše se dá.

Jak se blížil termín odjezdu, tak jsem nachystal autíčko, no vlastně jej jen naleštil, zkontroloval. Vše na něm šlape, já se na něj spoléhám. Balení byla už taková klasika, vše se vlezlo, zbylo i místo pro věci od Tvardy a pro piva synovi a jeho kamarádům. Přišel den D, úterý 4.7, já byl v práci jak na trní, nemohl se dočkat fajrontu a momentu kdy vyrazím směr Brno. Tam jsem nabral Tvardu, náš dnešní cíl byl v kempu u Balatonu.

Ach jo, Maďarsko. Promiň, ale pro mě jsi zatím pořád zbytečnou zemí na cestě za zážitky na Balkáně. Fakt se mi tam zatím nepovedlo najít pro mě nic zajímavého, a to ani zajímavé cesty. Zkoušel jsem města, Pustu se ZOO, prostě nic, nuda. Tak mě napadnul Balaton. No řeknu to rovnou, Maďarsko opět nezklamalo. Ale jo, něco málo hezkého jsme zažili. Trochu serpentin před Balatonem a v nich honičku s motorkou, večerní maďarské moře s hledáním hospody, dost marným. Nakonec jsme skončili v nějakém pseudo havajském baru s lahváčem v ruce. Ale byli jsme hlavně na cestě, rychle pryč od strastí domova, práce. Prostě na tripu, intenzivním. První noc máme ve stanu. Taková vsuvka, přijde mi, že každá země má svá typická auta. U nás to jsou Škodovky. V Maďarsku bych řekl, že Suzuki.

Ráno dáváme koupel v Balatonu, to musí být a pak snídaní po trampsku u stanu. Poté jdeme navštívit poloostrov Tihany. Ze zamyšlené krátké koupele na něm sešlo, vše placené vstupy. Proto jsme se vydali nahoru ke klášteru a k historickým budovám s typickými rákosovými střechami. Jo bylo to zajímavé. Nevím, co nás to napadlo, vešli jsme do nádherné nóbl cukrárny s výhledem na Balaton. Ten byl supr, a i zmrzlina, kterou jsme si dali, stála za to. A to doslova, byla nejdražší v našem životě. Byla ovšem tak výrazná, že po zbytek tripu jsme už na další neměli chuť. Zhruba v poledne jsme se trajektem vydali dál. Čekala nás dlouhá cesta směr Chorvatsko, Bosna a Hercegovina. Přiznávám, tento trip jsem s ohledem na nabitý program na přesuny využíval dálnice, dost to ušetři čas. Dálnice nám skončila v Bosně, krom krátkého úseku od Zenice k Sarajevu. U Zenice se musím zastavit. K ní vede cesta krásným údolím. Ale ten smrad, který se jím táhne z ocelárny v Zenici. Tam si člověk uvědomí, jak je rád za přísné předpisy v ochraně životního prostředí v EU, fakt to je hnus. Správný zážitek nás čekal až za Sarajevem směrem k hranicím s Černou Horou. Tam jsme jeli silnicí E 762, hlavně údolím řeky Bistrica. Byl to parádní kaňon, vlevo skála, řeka, pak silnice a vpravo zas skála. Zatáčky, tunely a my tím letěli. Tvarda byl prvně překvapen, co se to stalo, když ve mně „bouchly saze“. To se stalo snadno, na Balkáně totiž člověk najde vždy někoho pro „závod“ Na začátku jsme dojeli kolonu aut za dodávkou, Golf, Mercedes, BMW 1 a my. V prvních zatáčkách jsem dal BMW 1, a pak jsme všichni dali dodávku, tím to začalo. Po nějakém čase se mi povedlo dostat před medvěda a uháněli jsme spolu s Golfem, paráda. Ten pak odbočil, já si užíval volnou cestu. Po krátké chvíli jsme dojeli Gumbalkánisty, ti nás pěkně pouštěli, zdravili jsme se. Byl to celkově fajn zážitek.

Náš večerní cíl byl v kempu u řeky Driny. K Drině jsme dorazili až se stmíváním, ale i tak jsme se stihli kochat jejím krásným kaňonem. Z vody stoupala pára a my přemítali, zda je to tím, že je tak teplá? Po celém dni v autě na slunci jsme měli první plán jasný, skočit do ní a opláchnout se. Voda nebyla teplá, ale naopak studená a to fest. Proč se z ní kouřilo? Nejspíš to bylo tím, že Drina vzniká spojením řeky Tara, studené a pak ještě studenější řeky Piva. Po koupeli jsme poseděli v barovém kempu, kde byla jen sympatická servírka a chlapi z kempu u lahve Rakije. Typické balkánské, na jednu nás pozvali. Ráno nás čekala výborná a sytá snídaně, slanina, vajíčka, sýry, marmelády, prostě paráda. A po ní jeden z velkých zážitků a důvod proč jsem sem jel už potřetí. Byl to rafting kaňonem řeky Tary. V kempu nám vše zařídili, půjčili neopreny a vše potřebné. Dojel pro nás borec s dodávkou, zde je typickou dodávkou VW Transporter, osobním autem pak Golf, zejména 3 generace. Cesta dodávkou byl zážitek sám o sobě.

Posádku tvořili chlapi, co seděli večer, ale i ráno u Rakije, a pak my dva, spolu s dalšími dvěma Čechy, chlapem z Bosny a otcem se synem ze Srbska. Ti všichni byli s námi na raftu. Ale zpět k cestě na start. Ta vedla po úbočí hor úzkými lesními cestami, často přes potůčky. Srázy byly dost hluboké. Zajímavým momentem bylo setkání s chlapem v Land Cruiser, který už jel zpět a vypadal dost „použitě“. Následně jsme z hovoru řidiče pochopili, že se mu tam povedlo i skutálet. No byli jsme rádi, když cesta skončila a my šli na raft. Zdál se nám bezpečnější než dodávka. A byl, hlavně parádní. Nádherný kaňon řeky Tary ani nejde popsat slovy, posádka raftu byla supr, chlap z Bosny měl sebou česká piva a náš průvodce byl hodně zkušený. V jednom úseku mě a Tvardu pokynul ke skočení do vody a následnému plutí na vestách. V jednom místě jsme pak šli k bočnímu vodopádu, pod kterým jsem se i koupali. No fakt to stálo za to. Pokud se ptáte na cenu, tak to vše, večer v kempu, ráno snídaně, raft a po něm skvělý oběd vyšlo na 100 Euro na osobu. Oběd byl pozdní, až kolem 4 a z kempu dál jsme vyráželi až kolem páté odpoledne. To byl škrt přes náš plán, ale to vše stálo za to.

Naše další kroky vedly údolím řeky Piva a následně nad přehradou do pohoří Durmitor. Ta cesta opravdu stojí za to. Tunely vysekané do skály, výhledy dolů do kaňonu. Najednou jsme byli uprostřed hor Durmitoru, plném pastvin, skal, s nádherným sluncem po dešti. Škoda, že nám nezbyl čas na nějaký ten výšlap na kopec, který jsme taky chtěli. Už se blížil večer, dali jsme jen kochačku u auta a už pádili dál Černou Horou přes Durmitor směrem k hranicím s Albánii. Byl to zajímavý úsek, na kterém nás dlouho provázela duha. Po setmění si z nás udělala trochu srandu navigace mapy.cz, která nás dovedla do lesa, kde cesta končila. To už začínalo byt trochu náročné, v neznámých horách v mlze ve tmě a dešti. Nakonec jsme dojeli na ubotko, to jsme zamlouvali cestou, dali si pivko, klobásu a šli znavení spát.

Ráno (pro orientaci, je to páteční ráno) jsme vstávali brzo, čekal nás dlouhý přesun z Černé Hory přes Albánii až do Řecka na Chalkidiky, kdy nám cestou ještě ukrade hodinu posun času. Snídani dáváme v městečku Plav, typicky balkánskou, tzn. burek s kefírem a jako tečku sladké pečivo. Jedeme dál do Albánie, na silnici SH 20, na kterou se chci vrátit, ale projet jí směrem na Skadar. Za mě je to jedna z nejhezčích cest. Vede horami Prokletje s úžasnými scenériemi a se závěrečnými serpentinami před Skadarem. Hned za hranici nás předjel Albánec s Audinou, já se za něj pověsil a opět jsme typicky letěli silnici. V Tamarë nás zlákala atmosféra centra, my si sedli na výborné kafe a užívali atmosféru těchto hor. Škoda, že nebylo více času. Zas je o důvod víc se sem vrátit a tuto oblast poznat blíž, láká mě to. Po kafíčku nás čekají ty úžasné serpentiny, na jejich konci se zastavíme nahoře, kocháme se. Pak už jedeme dolů směr Skadar. To nás čeká další tvář Albánie. Zemědělská s pravým dopravním chaosem. Ten se nedá popsat, ten se musí zažít. Stručně řečeno pravidla skoro neexistují, bystřejší a rychlejší jede. Chodci, cyklisti si můžou dělat cokoliv. Skadar byl takovou přípravou na ten pravý humbuk v Tiraně. Tiranu jsme jen projeli, spěchali jsme dál. Ale nevím, zda by se mi chtělo po ní bloudit, v té dopravě a v tom horku. Za Tiranou se doprava zklidnila. My mířili k jezeru Ohrid. Vybrali jsme si jednu restauraci, kde jsme chtěli ochutnat místní ryby. Nakonec jsme náhodně skončili v té, kde točil i Bartoška s Donutilem. Menu bylo výborné, po něm jsme se smočili v Ohridu a už pádili dál. Hranice s Řeckem byly v pohodě, před nimi jsme natankovali plnou, rozdíl v ceně je přes 10 Kč/litr. Dál už poloprázdné Řecké dálnice, příjezd do Soluně, kde to byl opět dopravní chaos velkoměsta, s Tiranou se ovšem srovnat nedal. Je páteční večer, přijíždíme do Nea Potidea, shledáváme se se synem, ubytováváme se a jdeme na zasloužené pivko na pláž.