reklama
načítám data...

Osudové "zahrábnutí"

07. srpna 2018, 07:00 3 komentářů Perunwit

Náš život s auty

zobrazit celou galeriiMark Twain: Osudové "zahrábnutí"

Zdravím fanoušky motorismu. Vzpomínky na důležité milníky v motorovém životě (motörlife) mě posedly chutí, procítit si ten čas v hlavně ještě jednou a vycucnout ze svého memoárového dortíku další možné kalorie.

Tato vzpomínka mě vrací někdy do roku 2011. S partnerkou jsme pečovali o vlastního, 4-letého metalheada (něco jako petrolhead, akorát tvrdohlavější). Tou dobou jsem byl členem Opel clubu Renbau; v rámci naší otčiny asi nejorganizovanější klub vozidel Opel. Tady se na okamžik zastavím a zavzpomínám na toho najzásadnějšího blitze, co jsme měli. Skočíme ještě kus zpět, píše se asi rok 2003.

Prvním v řadě byl Kadett E 1,6i Caravan aka “POPPÍK”.Tento vůz si pořídila přítelkyně ještě když jsme se neznali. Po přesednutí ze Š120 (šadillak) to byl celkem kosmický koráb. Moderními kurvítky nezatížený motůrek uměl s Poppíkem celkem slušně zahýbat a my s ním sjezdili nejen spoustu metalových fesťáků. Během jednoho bohulibého kavárenského setkání Kadettu na víko kufru přibyla samolepka pražské taneční kapely Poppy Seed Grinder. Netrvalo dlouho a mnohokrát proživané vykládání kytar a další bagáže, následné postávání s cigárkem před rozpuštěním posádky, vetknulo Poppíkovi mezi svody jméno, dle hrdinů ze samolepky.

Poppík byl hrdina a nakonec padl v boji. Krvácel z mnoha ran oxidujícího kovu a naše finanční situace mu nedokázala zajistit odpovídající léčbu. Poslední loupežná výprava se odehrála do vojenské pevnosti Svojšice u Přelouče. Zde, cestou na dnes už v celoevropském měřítku uznávaný festival Brutal Assault na nás v dálničním provozu po několik kilometrů dost zuřivě gestikulovali předjíždějící řidiči. Byl jsem samozřejmě hrdý, že oceňují hrdinné tempo našeho přetíženého hřebce a zřejmě jsou i na stejné hudební vlně, dle naléhavosti gest. Tedy jsem se jim jal hrdinná gesta s vlajícím vlasem a upřeným pohledem ochotně vracet… 

reklama

Po nějaké době jsem ale pojal podezření, že tolik fans kovové hudby a Opelu Kadett E se asi na dálnici nenachází náhodou. Zajel jsem tedy na pumpu a vystoupil. Při pohledu na přední blatník mě dost překvapilo, že auto s kolem, nakloněným do podběhu pod úhlem skoro 45°, do té doby vůbec jelo. Rázem jsem pochopil, proč se mi volant stáčí doprava, i když jedu rovně.

Po krátké přestávce jsme rozhodli, že kulturní prožitek v kruhu 5.000 mániček a moje vystoupení na těchto prknech v Sobotu ráno mají přednost před prchavým pojmem “bezpečnost”. Jelo se dál. U Oseka tehdá končila myslím dálnice. Tam si volant po dalších 15 km poskočil doprava o něco víc a motor definitivně ztichl. To bylo naposledy, co jsme ho slyšeli běžet. Auto splachtilo výjezdem z dálnice a my ho dostrkali do Oseka. Na pumpě se vyptali na místního specialistu opraváře. Pán obětavě po srdceryvném telefonátu dorazil. Zakrátko byl plán jasný. Vyložíme bagáž, auto zanecháme v neznámých, jistě schopných rukou a na fesťák se dostaneme, coby nákladní mezci, kombinací vlak a autobus. Za dva dny mi pak volal pán do stanu. Já zrovna řešil kulturní únavu ležingem byl celkem pozitivně naladěn. Informace ale hovořily o tom, že auto je dole komplet shnilé, upadla poloosa a jak šla, rozsekala vše okolo. Zvládla poškodit převodovku, přivařit se už není k čemu a auto musí být do Plzně odvezeno.

Poslední zážitek s Poppíkem? Ještě byl jeden. Cesta na podvalu do zPlzně ( jó, vážně tam to “” říkáme, ale jen když máme srandu ze zbytku republiky). Tedy: Já a paní čekáme v Oseku. Po 5ti denní akci na slunci s hygienou na úrovni pozdního středověku se před námi zjevil v otevřených dveřích odtahového marcedesu jednooký řidič. Promnul jsem si svoje oči a uvěřil. Krátkou spektrální i čichovou analýzou jsme odhalili, že musel cestou vykouřit igelitku marjány, nebo smlsat platíčko rohypnolu s malým pivkem. Tenhle chlápek si nás posadil do kabiny vedle sebe, Poppíka za nás a jelo se. Jeho největším čelendžem bylo, děsit nás při maximální povolené rychlosti na hájveji. Týpek se předklonil, aby lépe viděl na display neoriginálního rádia. Jediné oko zíralo střídavě na ruku, ladící frekvence a na mě, jestli se mi muzika líbí. Jistá ruka mezitím hlídala přímý směr, kteým koukal nevidoucí důlek. Tenkrát jsem se 3 hodiny potil víc, než o pár let později v indickém státě Gujarát, během monzunového období. John Silver nás nakonec dopravil před dům, dostal 3,000Kč + promo CD a zmizel. Auto se odvezlo do servisu v Černicích…. jenomže další zjištění nás donutila ho přetlačit přes silnici cestou poslední…. na vrakáč.

----

Tento stroj žil několik let s námi, dělal nám společnost, povoz i hotel. Nebyl to Kadett vajíčko GSi, který byl spolu s Hondou CRX mým puberťáckým snem, ale i tak – fantastický vůz. Předznamenal naši následující “oplí” sérii, kterou pak vystřídala mnichovská vrtule. Díky Rüsselsheime!

 


Nový komentář

Komentář úspěšně přidán.

Komentáře

Skipper
07. srpna 2018, 19:21
0

Ty Kadetty snad hnili před očima... Jsem zvědavý, co přišlo po něm.

reagovat
Perníček
07. srpna 2018, 22:59
0

Krásně napsáno, těším se na pokračování.

reagovat
Perunwit
08. srpna 2018, 06:35
0

Koroze byla nejvetsi mor tehle aut...pokracovani se chystá :), dekuji.

reagovat