Mezisváteční trip

Každý se snaží čas mezi svátky a Silvestrem využít jinak. Protože já a Zelí jsme autíčkáři, tak proč to neprožít za volantem?

„Jo to by bylo super, uděláme trip po čr a budeme spát v autech, alespoň uvidíme, co naše ojetiny zvládnou“. Teď bylo na čase vytyčit si něco, kam jet a co navštívit aby se vyplatilo jet a nebyla to prázdná cesta. „Super by bylo navštívit krajní body v čechách.“ bylo rozhodnuto a vyrazíme v 7 ráno hned 27. Prosince, navštívíme krajní body, kam až se bude možné dostat, včetně vrcholu Sněžky a nejnižšího bodu Labe v Hřensku, spát se bude v autech a musíme to stihnout do 28. Do půlnoci.

A nyní k našim autům, protože to je to, co tu bude všechny zajímat hlavně.

Já sebevědomě vyrazil s temperamentní naftovou italkou v ceně jedné výplaty a všichni kdo o tom věděli, nevkládali ani trochu důvěry do toho, že má čerstvě ještědskýma svodidlama políbená alfa 166 něco takového doopravdy zvládne.

O tom, že dojede Zelí ve svém švédském benzinovém tanku Volvo V70 v ceně dvou výplat nikdo nepochyboval a popravdě i já ho sebou měl jako pojistku toho, že by mě zpátky domu dotáhl na laně :D

Konečně odjíždíme

Je 27. Prosince půl osmé ráno a naše pětiválcová kolona pod vedením Alfy (které se přes noc propadl o polovinu spojkový pedál) vyrazila směrem do Pece pod Sněžkou. Za necelé dvě hodinky jsme byli na místě, byl trochu problém s parkováním, ale trochu přidrzle jsme se rozhodli zaparkovat přímo pod lanovkou a tou vyrazit na Růžovou horu, protože ten den to až na sněžku nejelo kvůli silnému větru přes 60km/h. Z růžové hory nás pak čekal 2,5 km dlouhý výšlap na vrchol Sněžky – našeho prvního bodu na cestě. Po zhruba 3hodinách, když jsme jeli lanovkou do stanice Pec pod Sněžkou, přišel první opravdový příval adrenalinu. Už z kabinky lanovky bylo vidět majáky městské policie a byla otázka pár minut, kdy budou i naše auta obdařená novou obuví. Šílený běh z lanovky k našim milovaným ojetinkám plno lidí, čekajících na odjezd dost zaskočil. Náš úprk a následných několik pádů na zledovatělém chodníku se nakonec vyplatil a na rozdíl od pána v modrém rapidu jsme mohli pokračovat směr Bukovec na nejvýchodnějším cípu naší republiky (kde jsme mimo jiné navštívili i náš nejvýchodnější a zároveň tuším, že i nejjižnější hraniční přechod s Polskem).

Kilometry se krátily a čas se najednou nezdál ani tak moc relevantní, po projetí Moravy a krátkém zabloudění na bývalý hraniční přechod s Rakouskem za Olomoucem jsme nakonec po nádherné klikaté silnici uprostřed polí, kde některé zatáčky byly dokonce i klopené dojeli až do Lásenic u Jindřichova Hradce. Zde jsem rozhodl ukončit pro dnešek naši cestu a vzhledem k tomu, že jsme za sebou měli přes 850Km a 12h za volantem a neméně také kvůli tomu, že Alfa svítí jak bludička a navigace mi naopak vypalovala oči. Zaparkovali jsme tedy auta na náměstíčko za vánoční stromeček a šli se prospat. To se během noci ukázalo jako dost problematické, protože místo slibovaných 9stupňů byla teplota -2 stupně a začalo chumelit.

Den druhý – už ať jsme doma

Protože jsem se ráno (6:20) ne zcela dobrovolně probudil první, využil jsem zdejšího coopu k ohřátí se a pak jsem si nutně potřeboval odskočit k jednomu blízkému křovíčku, to bylo druhé bližší setkání s policií, která nás tam potom asi hodinu hlídala. :D K nejjižnějšímu cípu republiky u Vyššího Brodu nám chybělo necelých 100 km a tak jsme brzy vyrazily a za necelou hodinku a půl jsme zastavovali na nejjižnějším česko-rakouském přechodu. Zde se taky odehrála první oprava a to bylo odvzdušnění pedálu spojky na Alfě, který se propadl úplně. Po asi 10ti minutách obě auta odjížděla směr České Bodějovice/Plzeň do Aše a hlavně do západnější obce Krásná, kde je tedy pravda, že bylo možné jet autem ještě skoro o 3 km západněji, ale vzhledem k neprotažené cestě, stavu našich aut a vidině toho, že dnes už budeme spát doma jsme to vyhlásili za úspěch,náš nejzápadnější dosažený cíl a vyrazili do Hřenska kde je hladina Labe 115m.n.m. a je to nejnižší bod u nás. Do Hřenska jsme přijeli už za tmy, že nebýt řeky slyšet, ani bychom nevěděli, že tam je a odtud se rozhodly pokračovat do obce Lobendava k nejsevernějšímu bodu ČR a vzhledem k pokročilé večerní hodině jsem se se Zelim domluvil, že zašvindlujeme, pojedeme 15 km přes Německo a ušetříme si tak 100 km objížděním. 15minut cesty přes Německo bylo snad největším adrenalinovým zážitkem za celou cestu. :D Volvo s prasklýma svodama a alfa s rourou místo výfuku nasadily extra tichý režim a velmi zoufalou rychlostí 30km/h jsme se hnali vstříc našemu poslednímu bodu na trase. Po 6,5 km lesní cestou z Lobendavy bylo vyhráno a naše auta stála nejseverněji v ČR, kde jen stát mohla. Odtud naše cesta vedla přes Šluknov, Rumburk, Českou Lípu až domu do Boleslavy.

A kolik toho vlastně bylo?

1680Km, 24hodin čistého času za volantem, celá cesta trvala 37hodin, Alfa si řekla o 102,5 l nafty a Volvo si pošmáklo na 130 l benzinu. Navštívili jsme krom Prahy i všechny kraje a co je opravdu důležité, naše ojetinky dojely domu po svých. :)