Mazda MX-5 - Auto, které nezapomnělo, k čemu auta jsou.

Přišel jsem na nádherné měřítko toho, jak moc někdo opravdu miluje řízení. Není to posedlost časem z 0 na 100. Není to důkladný student tabulky poměru výkonu na kilogram, ani maximálky, ani ceny za koníka. Je to jednodušší a zároveň záludnější, než si většina lidí připustí. Stačí se zeptat, co si dotyčný myslí o Mazdě MX-5. Kdo ji chápe - opravdu chápe - ten rozumí kráse řízení. Kdo ji odmítne s poznámkou, že je pomalá… no, ten prostě ještě nepřišel na to, o co v tom celém jde. A možná nikdy nepřijde.

Svět, který ji stvořil

Je rok 1989. Japonská bublinová ekonomika je na vrcholu své okázalé, trochu komické sebejistoty. Mazda, společnost, která jednou vsadila celou svou existenci na rotující trojúhelník a málem přišla o všechno, pošle malý tým do Kalifornie s jediným zadáním: Vzpomínáte si, co dělalo staré britské roadstery krásnými? Tak postavte něco, co konečně opravdu funguje. Lotusy Elany a Austin-Healey, které studovali, byly nádherné stroje. Byly taky nespolehlivé, průvanové a elektronicky tak nevyzpytatelné, že vlastnit jeden byl v podstatě zkrácený úvazek v oboru automobilového krizového poradenství. Mazda si nechala duši a opravila zbytek.

Malá mažoretka

Mazda MX-5 je jako šestiletá mažoretka. Nepolíbená starostmi světa, nakažlivě veselá, sportovně nadaná, hodná, laskavá, a v tom nejlepším slova smyslu vám celý den nedá pokoj. Chodí na kroužek. O mistrovství světa nemá ani ponětí, není jí ambicí ani měřítkem. Chce být šikovná jenom proto, že jí to dělá upřímnou radost, a protože si přeje, abyste na ní byli pyšní. Celou dobu si říkáte, že je to přece jen malá, roztomilá holčička. Ale když se jednoho dne rozhodnete jít se podívat na soutěž, nestačíte zírat. S otevřenou pusou si tiše říkáte… jak tohle jen dokáže? Přesně taková Miata je. Roztomilé dojmy se nádherně mísí s pýchou, úžasem a nevírou v její schopnosti.

Ještě, než otočíte klíčkem

Mazda ve vás nebudí emoce až ve chvíli, kdy nastartujete. Ona s tím mrška začíná mnohem dřív. Vyjdete zpoza rohu, uvidíte ji stát poslušně na místě, a okamžitě vás zaplaví přesvědčení, že vás o projížďku přímo prosí, že s vámi touží vidět kus světa, že starosti záhadně zmizí dřív, než vůbec usednete za volant.

Vsunete klíč, ještě ten starý, bez imobilizéru, přímo do zámku dveří, a pak vás obejme. Doslova. Posadíte se, auto vás obklopí, a pod nos vám tiše pošle její vůni. Specificky Miatí, neopakovatelnou, navždy jen její. Je to vůně všech kilometrů, které jste spolu projeli, všech rán kdy jste ji nastartovali jen proto, abyste se cítili líp, všech večerů kdy jste ji nechali stát venku a přesto věděli, že na vás čeká. Je to vůně, která nepatří žádnému jinému autu na světě. Nepochybně jsem nebyl první koho jen vůní přiměla víc než jednou k tiché, trochu romantické slzičce v záchvatu nostalgie za kilometry, které jsme spolu nechali za sebou. Protože tu vůni sdílí opravdu každá MX-5, každá ve svém vlastním, neopakovatelném vydání.

Interiér a krabice od bot jako věc charakteru

Usednutím zjistíte, jak dokonale prťavé to auto je, a přesto proporčně skvěle vylazené, ergonomicky na absolutní špičce. Nastartujete, rozsvítíte, a v zorném poli se vám objeví až komické dvě krabice od bot velikosti 49, které autu vdechují život i další nezaměnitelnou dávku osobnosti. Nevěřili byste, jak rychle si na ně zvyknete. Vyklápěcí světlomety jsou, objektivně vzato, jedna z nejzbytečnějších věcí, které kdy někdo na auto dal. Přidávají hmotnost, složitost, a aerodynamický profil zhruba srovnatelný se zmateneným labradorem, který vystrčí hlavu z okna jedoucího auta. Přesto… když se za soumraku pomalu otevřou a Mazda se zadívá na silnici před sebou s něčím, co připomíná dětské nadšení, pocítíte k sadě světel věci, které jste pravděpodobně naposledy cítili někdy v první třídě základní školy. A jak rychle zjistíte, že je aktivně využíváte? Každé pouštění chodců na přechodu najednou dostává nový rozměr, děti reagují s nadšením, které vám vydrží ještě u rodinné večeře, o mrknutí vás gestami opravdu všeho druhu prosí, a vy najednou chodce pouštět vyloženě chcete. Zkrátka rohlík na xichtě. Od nastartování do vypnutí motoru, ba dokonce od vstávání do uléhání.

Volant má nádherně tenký věnec, usazení je téměř kolmé, sedačky měkounké, a přitom s překvapivě dobrým bočním vedením. A pak je tu řazení, a řazení si zaslouží chvilku pozornosti, protože tohle není jen mechanická nutnost. Každý kvalt zacvakne s takovou přesností a haptickou krásou, s takovým krátkým, jasným a naprosto uspokojivým cvaknutím, že vám v mžiku dojde… Tohle není jen přehazování rychlostí. Tohle je plnohodnotná konverzace! Dojde vám, že přehazujete rychlosti ne proto, že musíte, ale proto, že prostě chcete. Začnete řadit zbytečně. Budete řadit dolů jen proto, abyste pak mohli řadit nahoru. Otáčky se objeví přesně tam, kde je zkušený motorista čekal a chtěl, meziplyny jsou sametově jednoduché, přesné a odměňující. Váš spolujezdec se na vás bude dívat s výrazem mírného klinického znepokojení. Nechte ho. On to nepochopí.

Motor: malý chcípáček s duší básníka

Motor? Malý. Slabý. Výkon z něj musíte opravdu dolovat, a místo drahokamů najdete tak maximálně viktoriánský porcelán. Porcelán s duší a s charakterem, který moderní turbomotory za třikrát víc peněz kupují jako doplněk a většinou marně. Okamžitě z něj cítíte, jak vás vybízí ke hře. Slabounký, vysokootáčkový, s lineárním tahem, který vás nutí přemýšlet, plánovat, předvídat, přesně to, co Miata zasloužila a co jí sluší. Slabý motor vám navíc umožňuje jet naplno, aniž byste riskovali, že vám seberou s řidičákem i svéprávnost, a to je svoboda, za kterou se platí víc než výkonem. Někde za třetí zatáčkou přestanete o autě přemýšlet úplně, ne proto, že by bylo nudné, ale proto, že zmizelo. Volant, řadicí páka, plátěná střecha někde za ušima, všechno se rozpustí, a zbyde jen stuha silnice, vy, a ten záhadný, dětsky lehký pocit, že možná… možná… se vám právě něco daří. Vždy si můžete vybrat, jestli s autem dokonale splynete v jedno, nebo jestli si budete každý okamžik jízdy vědomě užívat.

Krut, náklon a prokrastinující zadek

Auto se v tandemu s vašimi rty kroutí taky. Velmi. Jízda s první generací MX-5 vás přiměje ocenit, jak tuhé dnešní auta jsou, čumák zatočí opravdu ihned po sebemenším pokynu, ale zadek jej následuje skrz krut karoserie záhadným způsobem asi až za dva nebo tři pracovní dny. Zvláštní přitom je, že místo nejistoty krut i náklon vyvolává spíše pocit veselé absurdity. Auto je stále naprosto čitelné, jen záhadně flexibilní, jako by mělo vlastní názor na to, kdy přesně hodlá dorazit do zatáčky. A co se zpočátku tváří jako slabost - krut, náklon, úzké gumy, slabý motor - se záhy ukáže jako sada nástrojů. Krásně jednoduchý, čitelný, hrnoucí a voditelný přetáčivý smyk, ke kterému stačí minimum, a který vás nepotrestá, ale odmění. Tohle je dokonalá pedagogika! Dechberoucí náčiní pro nefalšovanou školu hrou.

Praktická a levná. Vážně.

Na údržbu není náročná skoro vůbec, díly seženete za třináct korun a basu piv, ve městě jezdím kolem 4,5 litrů na sto, a to proto, že není důvod brzdit, ne proto, že bych šetřil. Když se opravdu projet chci, a vybízí mě k tomu pokaždé, přes deset litrů se nepřehoupnu nikdy. A praktičnost? Překvapí vás. Kufr, skulinka za sedačkou spolujezdce, prostor pod střechou, roadster je nejlepší stěhováček, protože bez střechy je vám přece limitem celé nebe.

Polidšťující chyby

Starší auta mají paradoxně krásnou vlastnost. Jsou věci, které jim prostě zatraceně nejdou. Možná proto starší vozy dávají svou osobnost tak okázale najevo prvním usednutím. Neberte mě zle, v nových autech osobnost najdete také, jen si názor neutvoříte ihned po prvním „podání pravice". Přesto, že vás chyby Mazdy budou nepochybně mrzet, důvěrným způsobem auto chyby polidšťují. „Nakonec jsou chyby to, co z lidí dělá lidi.“ Autům vdechnou život. Přirozeně vás nutí si je zamilovat.

MX-5 totiž usilovně touží přestat existovat. Kamarádka se sebepoškozujícími sklony. Koroze je všudypřítomná. Chvíli nedáváte pozor, a Mazda už si v koupelně „řeže žíly"… Je to nekonečný boj s vaší touhou věnovat autu pozornost a patřičnou péči. Plátěná střecha je skvělá! Je ale také plátěná. Zima, hluk, kondenzace, a po pár letech začne prosakovat s kreativitou, kterou byste nečekali ani od Gustava Klimta. Výměna není tragédie, ale je to položka do rozpočtu. O bezpečnosti také nelze debatovat… Airbag? Na raných kusech zapomeňte. Boční ochranu při nárazu taky moc nečekejte. Je to auto z roku 1994, a v roce 1994 nikdo moc neřešil, co se stane když přijede dvoutunové Volvo zepředu, ani to, jestli byste cokoliv v úrovni nad vlastním krkem čirou náhodou nechtěli nechat sestrouhané na asfaltu po případném převrácení. Hluk a komfort na dálnici? Při 130 km/h budete mít pocit, že sedíte uvnitř pracujícího mixéru. Konverzace se spolujezdcem se promění v pantomimu. Když je o spolujezdcích řeč, jejich místa je na dlouhé trasy také poskromnu, a pokud vám z důvodu výšky nebo dlouhých nohou nesedí posez, Mazda vám zkrátka pro absenci nastavení volantu nebude souzena.

A přesto. Přes všechny tyhle věci, přes korozi, plátěnou střechu, hluk a bezpečnost z jiné éry… Nikdo kdo Miatu opravdu miluje, ji neprodá pro její nedostatky.

Pro ty, kteří chtějí čísla

Dobře. Pro ty z vás, kteří si při čtení říkali "hezky napsané, ale co tam vlastně je pod kapotou", tady to máte, a slibuji, že to bude rychlé. Testovaná první generace, NA, ročník 1994. Pod kapotou 1,6 litrový čtyřválec, 115 koní, točivý moment 135 Nm při 5 500 otáčkách. Pohon zadních kol, manuální pětistupňová převodovka, viskozní diferenciál s omezenou svorností jako příjemný bonus. Hmotnost něco přes 950 kg, rozložení váhy přední/zadní náprava 50,5/49,5, to poslední číslo si přečtěte ještě jednou, a pak si uvědomte, že ho většina aut, která stojí třikrát tolik, nikdy nedosáhne. Zavěšení vpředu i vzadu tvoří dvojitý lichoběžník, což je konfigurace, za kterou sportovní vozy platí jako za velkou výhodu. Miata ji má v základu a bere ji jako samozřejmost. Brzdí kotoučovými brzdami na všech čtyřech kolech, pneumatiky mají rozměr 185/60 R14. Ano, je to úzké. Ano, je to záměr. Výsledkem je auto, které dělá přesně to, co byste od dokonalého sportovního vozu chtěli, jen v měřítku, kde vás chyby nestojí řidičák ani život, ale naopak můžou pobavit, a současně něco hezkého naučit.

Pro koho Miata není, a pro koho je 

Miata není pro lidi, kteří říkají, že "mají auta rádi" a myslí tím hlavně tabulky, maximálky a dělání dojmu na ostatní. Není pro toho, kdo věří, že na vrcholu pedestalu automobilového nadšenectví trůní Octavia RS 2.0 TDI s chipem, ani pro lidi, kterým záleží jen na tom, jak "macho" dojmem jejich bourák působí na souseda. A to není odsudek, je to jen popis, klidný a bez zlosti.

Je pro lidi, kteří milují nefalšovanou radost z jízdy. Pro lidi, kteří, když potřebují řvát, dají místo plic prostor motoru. Pro lidi, kteří s pocitem ztracení objevují neznámé silnice a nechtějí je hledat na mapě, kteří, když se svět zdá být chladný, zapnou topení, když se cítí sami, nechají se obejmout sedačkou a jedou. Kteří své auto rádi pojmenují, kteří hledají, v čem se ještě mohou řidičsky zlepšovat, a kteří ví, že nejlepší projížďky nejsou ty nejrychlejší, ale ty, po kterých se ještě hodinu nemůžete přestat usmívat. Je dokonalým způsobem jak dát formu vlastním emocím a touhám. Auto jako mluvčí. Jako únik. Jako parťák.

Miata existuje nepřetržitě přes třicet pět let. Čtyři generace, každá o něco těžší než předchozí, každá technicky lepší, každá trochu dál od tohohle, od té původní, nezředěné myšlenky, která se zrodila v kalifornském slunci a japonské odvaze vsadit znovu na něco malého a upřímného. Tento konkrétní kus historie z roku 1994 je nejčistší argument. Nepotřebuje obhajobu, nepotřebuje omluvu, nepotřebuje srovnání. Mluví sám za sebe, tichým, jistým, lehce samolibým hlasem člověka, který ví, že má pravdu, a klidně počká, až na to přijdete sami.

Přesně proto je Miata tím měřítkem. Ne proto, že je nejrychlejší, nejsilnější nebo nejdražší, ale proto, že pokud v ní pochopíte, co vám nabízí, a hlavně proč, pochopíte, o co v řízení celou tu dobu šlo.

115 koní. 950 kilogramů. Žádné turbo. Žádné obrazovky. Žádné výmluvy. Žádné asistenty. Jen stuha silnice, a pomalu přicházející poznání… že tohle bylo přesně to, co jste potřebovali. A to je vzácnější než jakýkoliv koník navíc.

foto: @eeja_photos