Volvo a rallycross

A začneme trošku podivně, u DAFu. Kdo si vzpomene, že DAF dělal osobní automobily? Někdy v polovině 50. let DAF začal koketovat s myšlenkou přidružit k dosavadní výrobě převážně nákladních a vojenských vozů i segment malých osobáků. Výsledkem bylo v roce 1959 poměrně zajímavé vozítko jménem DAF 600. Tento 3,6 metru dlouhý vůz měl vpředu uložený vzduchem chlazený dvouválec o obsahu 590 ccm, ale měl pohon zadních kol (na rozdíl od stejného roku uvedeného miníka) a hlavně Variomatic. Variomatic je řemeny poháněný variátor, který byl uložený u zadní nápravy, tudíž šlo o transaxle koncepci. Autíčku se poměrně vedlo, dočkalo se několika nástupců, roku 1967 vyrostla dokonce fabrika v Bornu přímo jen na osobní auta DAF. Od modelu DAF 55 byly použity místo dvouválců čtyřválce Renault. Poslední z osobních DAFů byl model 66 vyráběný od podzimu 1972, který dostal mnohá vylepšení, například nápravu De Dion, robustnější Variomatic a podobně. Ve stejném roce došlo k rozdělování společnosti, 33% koupila International Harvester, 25% patřilo Nizozemské vládě a zbývajících 42% zakladatelům.  A tak se stalo, že roku 1975 DAF prodal svou divizi osobáků Volvu včetně továrny v Bornu a to pokračovalo v zajetých kolejích prakticky stejným Volvem 66.

Volvo 66 se vyrábělo až do roku 1980, ale už roku 1976 přibyla větší modelová řada – 300. Její vývoj začal už v roce 1970, rok na to bylo zaměstnancům představeno čtvero designových studií, jedno od Bertoneho, druhé od Michelottiho a zbylé dva od designerů bývalého DAFu. Vyhrál návrh Johna de Vriese, který se trošku víc proslavil designem Volva 480. No nic, co je ale důležité, koncepce byla zachována. Vpředu motory od Renaultu (340 – B13 o objemu 1289 ccm s rozvodem OHV, B14 1397ccm OHV a od roku 1985 i B172 1721ccm OHC) a v modelech 360 B19 a později B200 Redblock od Volva, vzadu Variomatic. V nabídce byl sedan a 3 nebo 5 dveřový hatchback. Hmotnost se držela kolem tuny, dle verze karoserie, motoru a výbavy.

Aby automobilka trošku pomohla prodejům, rozhodla se zúčastnit tehdy ve Švédsku velmi populárnímu rallycrossu. Do sezóny 1977 tedy připravila 343 s motorem Renault B14 převrtaným na 1770 ccm (méně často se uvádí 1628 ccm), hlavou od Gordini (někde píšou Alpine) a turbem Garett. Výkon byl 245 koní při 6000 ot./min, ale prý z něho uměli vymáčknout až 365 koní. To vedlo spolu s výborným jezdcem Per-Inge Walfridssonem k celkovému vítězství Švédského poháru. K dalšímu celkovému vítězství ve Švédsku došlo o dva roky později.

Rok 1980 přinesl značné změny. Motor B14 byl upraven na 1709 ccm, dostal turbodmychadlo KKK a o přípravu směsi se staral Bosch K-Jetronic. Výsledkem bylo 276 koní. Mezi zadními koly se objevila převodovka od Alfy Romeo místo doposavaď používaného Variomaticu. Za maskou se skrýval pouze intercooler, chladiče motoru a oleje (motor měl mazání se suchou skříní) byly umístěné vzadu a o jejich chlazení se staraly obrovské trubky vedoucí od nasávacích otvorů za dveřmi. Vzadu se také nacházela baterka a 20 litrová palivová nádrž. Velmi překvapí klapka vzduchu s rozdělovačem pro osmiválec (pokud se někdo nechytá, nechť mrkne na závodní Volvo 242) pod palubkou v interiéru na pravé straně. Hmotnost byla ne úplně zanedbatelných 960 kilo (tolik prakticky vážila sériová 343). I díky těmto změnám vyhrál PI Walfridsson celkově nejvyšší rallycrossovou soutěž ve své třídě, mistrovství Evropy. Tehdy se 343 umístila krom prvního místa i na třetím, čtvrtém, pátém a čtrnáctém místě (tento jezdec ale nebyl tovární jezdec Volva), obrovský úspěch pro Volvo. Nyní se nachází vítězný vůz v muzeu Volva v ‎Göteborgu.

A tím Volvo skončilo v rallycrossu. Gunnar Andersson, který měl na starosti závodní divizi, došel k přesvědčení, že dosáhl všeho, čeho chtěl, a budou dále dodávat závodní díly jen soukromníkům. To vedlo k dalším mnoha úpravám a modifikacím 343 na tratích rallycrossu, převážně tedy na skandinávském poloostrově. Vznikla tak třeba šílená zběsilost v roce 1982. 343 s pohonem všech kol, převrtaným Redblockem B23 na objem 2878ccm, 16v hlavou od R-sport a dvouma dvojitýma 50 mm Webrama. Výkon byl 380 koní v 8000 otáčkách, zrychlení z nuly na sto za 3,6 vteřiny a z nuly na 178 km/h, kde ležela maximálka, za 7,6 vteřiny! Prostě 887 kilo vážící šílenost.

Dovolím si lehkou vsuvku k těm podílům DAFu. Někde se dá dočíst, že Volvo koupilo už v roce 1972 1/3 podíl osobní divize a až v roce 1975 koupilo i zbytek a podobně. Kde je pravda jsem se nesnažil zas až tak moc hledat, proto se omlouvám za případnou nepřesnost.