Krab kadeřníkem!

Ale abych nepředbíhal. V životě autíčkářově je velmi fajn když se vyskytne nějaké to auto které je natolik nekompletní, že do něj fouká. Zkrátka auto kterému chybí střecha.

Z nějakého důvodu mě nikdy nechytala představa pořízení kabrioletu. Pokud má být auto bez střechy, ať je to tedy roadster. Automobil, který se už konstruoval jako otevřený vůz a který nemá svojí běžnou uzavřenou variantu.  Což ovšem některé mají a pravděpodobně jste si někteří už mohli všimnout mé poněkud nápadné náklonosti k uzavřeným karoseriím vytvořených původně na bázi roadsterů.

V době, kdy jsem již měl uzavřenou verzi legendárního roadsteru MGB, jsem usilovně přemýšlel jaké bude naše další auto a tentokrát takové co čechrá vlasy ve větru.

Klasicky s omezeným rozpočtem člověk vymyslí leda tak kadeřnický supersport, Mazdu experiment číslo pět!

Zatím ovšem vyčkejte, vymyslel jsem něco jiného a do konce koupil za podobný peníz co by mě bývala ta Mazda v dobrém stavu stála. A tak se stalo, že jsme letěli někdy v roce 2009 do Británie koupit na jižním kraji Londýna od jednoho usměvavého Anglického chlapíka s evidentně Pákistánskými kořeny (ne hádáte špatně, Chris Harris to nebyl…) automobil s názvem Jensen-Heley. 

Auto, které jsem předtím na živo v životě neviděl a kromě toho inzerátu o něm měl jen velmi chabé povědomí. Myslím, že se kdysi dostalo do knihy „100 největších automobilových průšvihů“ nebo konstručních zmetků, chcete-li.  A s tímto vozem, s Jensenem-Healey z roku 1972 jsme s partnerkou hrdině přepluli Kanál a vydali se napříč západní Evropou k domovu.  Přes počáteční snad ani ne nedůvěru, ale pocit absolutní jistoty, že ta šunka co jsem před chvílí koupil nedojede ani do Doveru, natož pak do Čech se Jensen-Healey v reálu zařadil hrdě do sbírky mých starých aut která jsem kdy měl a byla opravdu velmi, velmi spolehlivá. 

Historie toho auta je celkem zajímavá, ale to se dá snadno vygooglit. Co chci říct je, že se tedy nakonec alternativa k otázce co jiného než MX5 dá najít. Stále vzpomínám na točivý motor, který pro tento vůz vyvinul Colin Chapman na bázi dvoulitrového bloku čtyřválce Vauxhall. Měl dvě vačky a čtyři ventily na válec a pyšnil se plaketkou Lotus. A točil 6700 otáček za minutu!  A bylo to roce 1972 v sériovém autě, které nebylo supersport a ještě před pár lety se dalo a nakonec možná i dneska při troše štěstí a hledání dá pořídit za cenu staré zachovalé MX5tky! Bohužel motor byl zdaleka to nejlepší čím se vůz pyšnil, jízdní vlastnosti trochu pokulhávaly, ale pořád bylo každé svezení moc atraktivním zážitkem.

Po zhruba třech sezonách s tímto autem jsem toužil opět po nějaké změně a poté co jsem ho prodal jednomu prazvláštnímu sběrateli Britských vozů jsem se zkrátka nákupu kadeřnického expresu neubránil.  Jeden takový už v té době taky v rodině byl. Otec měl poslední, tehdy třetí generaci a já si ji občas půjčoval. A musím uznat, v těch dobách jsem prožil období totální zamilovanosti s tímto roztomilým stroječkem. MX5 byla zkrátka dokonalá a v mých očích nejlepší a nejkomunikativnější sportovní auto co jen si člověk může kdy pořídit. A mohl bych v obdivných a oslavných kecech pokračovat dál a dál…

Půjčováním třetí generace moje vášeň pro Mazdy MX5 nekončila. Postupně jsem potkal pár dalších lidí co tento nejlepší sportovní vůz na světě měli taky a nebo si ho v té době pořídili. Jeden dokonce dvakrát, naštěstí alespoň pokaždé v jiné barvě.

A já moc dobře věděl, že musím okusit tu ryzí a puristickou první generaci s vyklápěcími světlomety, protože jestli je MX5 nejlepší sportovní auto na světě, pak první generace zvaná „eNáčko“ je pravým Svatým grálem!

A tak se stalo, že se doma objevila stříbrná mrkačka NA ve vůbec nejslabším provedení šestnáctistovky a bez svoru, zato ve vynikajícím stavu koupena po pravém fanatikovi do MX5tek.

S menším odstupem času vidím, že tohle auto pořád a bez nadsázky mělo něco do sebe. Bylo moc příjemné po všech stránkách. Foukalo do něj, interiér se nerozpadal jako u Jensena-Healey a pokud jsem netlačil nijak zvlášť na pilu moc hezky zatáčelo a působilo jako fakt milý malý sporťák.

Pokud jsem trochu přeci jen zrychlil, tak i přes můj až vyloženě citlivý a pomalý jízdní styl ( Ne, pravděpodobně bych Jamese Maye neporazil v časech na kolo na libovolném okruhu..) začaly se dít trošku nepříjemné věci. Karoserie pocitově přestala být tak nějak pevná a jistá a řízení tak trochu zgumovatělo a vyměklo. Takže proto ty vtípky o holičích a kadeřnících?  Hmm, něco na tom fakt asi bude! Já už si to dneska klidně veřejně přiznám.

Roadster bych si opět dokázal v garáži představit na novou letní sezonu.

Držte mi tedy palce ať je to tentokrát něco jiného než opětovné podlehnutí svodů pořídit další exemplář MX5tky.