Když se řekne sporťák

Sporťák. Zhmotnění všech dět(in)ských snů automobilového nadšence. Skoro každý by se jím chtěl svézt, skoro každý by jej chtěl řídit a skoro každý se za ním otočí. Jenže co to vlastně ten sporťák je? Tento filosofický evergreen nebyl nikdy aktuálnější.

Sport je zkrátka fenomén. Všude samí běžci, cyklisti v podivných oblečcích, kluci a holky s taškou přes rameno vracející se z fitka, dokonce i důchodci vyměnili berle za trekingové hole ve snaze povýšit svou nedělní procházku na sport. Jde o pomyslný zdvižený prostředníček statistikám o tom, kterak tloustneme, špatně se stravujeme a máme stále vyšší riziko infarktu. No a s auty to není jiné. Že jsou stále pohodlnější, bezpečnější, blbuvzdornější, avšak také nudnější? Ale kdepak. Výrobci aut si jsou posedlostí sportem dobře vědomi a tak dnes neprodávají kombíky, nýbrž sportstourery, místo MPVček máme sportsvany, teréňákům říkáme sportovně-užitková vozidla a věhlasné značky M, RS, nebo AMG (byť je v pravém dolním rohu napsáno drobným písmem paket nebo line) zdobí nejeden zploštělý volant v rodinném dostavníku. A většina lidí je spokojena. Splnili si svůj sen o sporťáku. 

Jenže jak praví jeden slovenský básník – nikdy sa nezavďačíš všetkým.  A právě tito nevděčníci nechtějí žádné pakety ani liny. Sportovně-užitkové vozidlo je pro ně oxymorón a i hothatche považují za pouhý kompromis. Všechny ty kombíky, vany a SUVčka totiž nikdy nenahradí ta skutečně sportovní auta. Ta dvoudveřová, placatá, rychlá a hlučná. Jistě, pokud jste ropný šejk, tak si v současné nabídce vyberete, nicméně pohledem střední příjmové třídy žijeme v období temna. Vím, BRZ a MX-5. Ale není to trochu málo?

A teď střih a zpět k úvodní otázce. Co když nelze takto jednoduše prohlásit, že MX-5 je nejblíže ideálu dostupného sportovního auta? Klišovitý popis sporťáku, kterému nejlépe odpovídají japonské roadstery totiž vyhoví především při řádění na vyžehlených okreskách nebo zatáčkovitých okruzích, nicméně na rally Paříž-Dakar by si jej vzal málokdo. Tam nejlépe poslouží náklaďák. Stejně tak si většina lidí představí sportovce jako někoho s atletickou postavou, v zápasech sumo by si na něj ale nejspíše nevsadili. Různé disciplíny si zkrátka žádají různé vlastnosti. Ale co je to tedy ten sporťák? Ve všelijakých diskuzích na toto téma, se kterými se v současné době roztrhl pytel, se lze dočíst, že sporťák může mít mnoho podob, ale rozhodně to není závoďák. Koneckonců, ke stejnému závěru došel i článek tady na autíčkaři.

Já naopak zastávám názor, že je to v podstatě civilizovaný závoďák. Vlastně lze říct, že čím sportovnější auto, tím blíže má k tomu závodnímu a naopak. U sportovního auta více než o setiny na okruhu, jde o požitek z jízdy, nicméně z určité části se jedná o vedlejší produkt právě oné civilizovanosti. Závodník je přece taky sportovec. Samozřejmě, jedna věc je sportovat na vrcholové úrovni, tam jde právě a především o ty setiny a něco jiného je sportovat rekreačně. Třeba si párkrát do roka vyjet na kole. To se člověk spíše kochá okolím, nicméně i takového cyklistu požitkáře potěší, když ujede o nějaký ten kilák více, nebo když zvládne prudký kopec suverénněji než minule. Některé sporty lze brát vážně pouze tehdy, pokud se dělají profesionálně, jelikož soutěžit můžeme v ledasčem a stejně, jako nepovažujeme hráče počítačových her za sportovce jenom proto, že i to se dnes dá dělat závodně, tak málokdo označí Prius za sporťák kvůli všemožným soutěžím v hypermilingu.

Ačkoli se tedy někomu při zmínce X5M, nebo třeba i Kodiaqu RS, můžou ježit chlupy hrůzou, tak vzhledem ke stavu našich silnic se zdají být různá sportovní SUV vhodnějším náčiním než kupátko. Rekreační sportovci totiž chtějí, aby daná aktivita šla provozovat co možná nejpohodlněji. Normální sedan či kombík se silným motorem (třeba BMW 550i vs. zmíněné X5M) dost možná poslouží lépe jak z hlediska použitelnosti, tak jízdních výkonů, ale do sporťáku mu chybí ten správný znáček…