Alfa Romeo 145 QV

Nevím jak se u vás doma přezdívá malým hatchbackům, ale u nás se vžil pojem “nákupní taška” či “kabelka”. Můj táta jezdí také nákupní taškou, ovšem trochu splašenou. Vozítko s červeným a sluncem zmoženým lakem si na první pohled zamilujete, nebo se s jeho vzhledem nikdy nesmíříte. To ale není moc podstatné, stejně jako nějaké ťukance či nestejně barevné blatníky a to z jednoduchého důvodu. Není to vůbec vidět, když se dostanete na to nejdůležitější místo… za volant.

Hned po usednutí na místo řidiče je jasné, že je zde něco trochu jinak. Sedačka je poměrně pohodlná, ale zároveň ne měkká a hezky vás obejme. Každý pedál se chlubí hadem a křížem, řadící páka a volant jsou zabaleny do kůže prošívané červenou nití a před vámi je trojice budíků, znichž jeden končí číslovkou 260 a druhý číslovkou 8. Poté otočíte klíčkem v zapalování. Chvilku má motor trochu hrubší zvuk, ale pak se dostane olej (Selenia 10w60 racing!!) všude kam má a vše se srovná do sametového hučení čtyř válců o objemu dvou litrů, dvou vačkových hřídelí, dvou vyvažovacích hřídelí, šestnácti ventilů s proměnným časováním a osmi zapalovacích svíček.

S prvními pár metry zjistíte, že spojka jde opravdu ztuha, řízení je všechno možné, jen ne přeposilované a odezva na plynový pedál je velice hyperaktivní. Nedokážu posoudit, jak jsem řidičsky nadán, ale pár prvních kilometrů jsem projel různě dlouhými skoky a přískoky. Dráhy řazení nejsou z nejkratších, ale jsou krásně jednoznačné a řadící páka klade lehký odpor, který vás vždy ujistí, že řadíte správný převodový stupeň. Volant otočíte mezi kraními polohami zhruba 2,5 krát a cítite v něm i větší zrnka prachu pod koly, což krom pozitiv přináší i lehké negativum v podobě poloměru otáčení, který se podobá spíše parníku, než kabelce. Všechny tyto vlastnosti se zdají být trochu otravné v pražské zácpě, ale při menším provozu či volné okresce a trochu hrubším zacházení začíná celé auto fungovat skvěle.

Motor jsem schválně nezmiňoval. Ten je kapitola sama pro sebe. Něco, co dělá tuhle Alfu tak zvláštní. Už jen to že disponuje 150, případně 156 atmosferickými koňskými silami v autě této velikosti, zní zajímavě. Příjemný zátah projevuje už okolo dvou tisíc otáček za minutu, do čtyř je krásně pružný a vypořádá se se všemi nástrahami provozu s hezky znělým zvukovým doprovodem. Pokud však nástraha provozu nabude podoby BMW 320i s křídlem, otáčky pravděpodobně přesáhnou čtyři tisíce. V tu chvíli se cosi změní (když řeknu nastavení vaček a délka sání, nebude to znít tak poeticky) a ručička otáčkoměru začne sprintovat jako o život a vy víte, že pro co nejlepší výkon je třeba ji zastavi těsně před sedmičkou, ale to buď nestihnete, nebo jednoduše nebudete chtít. Takové honění ručičky po otáčkoměru totiž má naprosto ďábelskou zvukovou kulisu, kterou popisovat nebudu, protože to nejde.

Teď si určitě říkáte, že je to super auto na prázdnou okresku. Je, ale….. je trochu jako prkno. Je tuhé a krátké. Na zakroucené okresce s dobrým povrchem skvělé, v rychlejších zatáčkách ne tak jisté a na nerovnostech taktéž. Nápravy jsou jednoduché a i když je celý podvozek dobře naladěný, sofistikovanosti například AR 156 se prostě nevyrovná.

Přijde vám to na škodu? Mně vůbec.

Občas přemýšlím, jak by jistá auta vypadala, nebo se chovala, kdyby je měli představovat lidé. Manažeři v různě drahých oblecích jako Mercedesy, Passaty, nebo Octavie. Kulturisti jako Mustang, Challenger, nebo Corvette. Nebo atleti a sportovci jako Miata, GT86, nebo Boxter. Tohle auto je chuligán. Je jako opilej punkáč s pořádným natupírovaným čírem, kterej právě jednu vrazli někomu kdo zvedal pravici. Je v zásadě k ničemu, ale nemůžete se ubránit pocitu, že to tak má být. Po usednutí za volant tohle auto  za 17 000 rozsvítilo oči mému otci který skoro třicet let opravuje auta a svezl se kde čím.

A to je myslím dost slušnej výkon.