Sobota 6.12. 15:00, u prodejce doma
Přijíždím k prodejci domů a nemůžu najít místo k zaparkování. Tak prostě jedu k němu před barák, auto nechávám u vjezdu na chodníku, vždyť je to přece jedno. Řeknu mu, že na to asi kašlem, nebo já vlastně nevím… Stojí mi za to ty potenciální problémy, mám to zapotřebí pro tenhle vrak? Chvíli stojím před autem a přemýšlím co teď – koupit, nebo nekoupit?
Prodejce vychází z domu a dívá se udiveně na Pežota – „tohle sis půjčil?“ – říkám jo. „A letěl jsi tady naslepo, zarezervoval sis hotel, půjčil si tohle nové auto a přijel jsi až sem za mnou?“ – evidentně tomu nějak pořád nedokázal uvěřit. Říkám, že jo. „Pojď dovnitř, uděláme teda ten permanent export“.
Nevěřím vlastním uším – takže on to nějak pochopil a svolil teda k tomu, čeho se bál a co nikdy nedělal? No super! Takže to možná vyjde. Teda jestli vyjde ta pojistka, protože pořád je tady možný problém s tou daní. Jdeme k němu domů, zkoušíme převést Revolutem jednu libru, prošlo to. Píšu Tomshonovi aby doposlal i zbytek peněz, peníze hned dorazily. „Super, můžeme to podepsat, zaplatíš daň, pořešíme ten export a můžeš jet“. Zahlídl jsem, že na telefonu měl zaplý ChatGPT, který mu tenhle postup poradil. (Taky jste si všimli, že ty AI chatboty lidi využívají docela často, nejen v tomhle příběhu?)
Otevírám noťas, státní webovky, vyplňuju SPZ, číslo karty, klikám na Zaplatit – a je to. Úspěšně zaplaceno, silniční daň byla uhrazena. Takže pojistka platí, proto šla zaplatit silniční daň. Super!
Doslova mi spadl kámen ze srdce. Prodejce je v naprostém klidu – „Však co, prostě to šlo, nevím proč ses tak stresoval“ – nějak jsem se nezmohl ani na slovo – došlo mi totiž, že bych mu musel vylíčit naprosto celý příběh tak, jak jsem doteď psal, aby to celé pochopil.
Podepisujeme vytržený řádkovaný list z nějakého bloku, kde je ručně napsáno něco jako „Smlouva – Já: – prodávám Toyotu se SPZ tou a tou – Jemu: – a dvě kolonky na podpis. No dobrý. Dořešujeme papírování a řešíme co dál. Tak že mi teda ukáže dokumentaci co k autu má.
Předává mi kabelu s papírama. Namátkově koukám – protokoly STK, faktury za práci na autě – nechával to servisovat přímo v Toyotě, vytištěný původní inzerát když auto kupoval, papíry od přepravy auta z Japonska, původní japonské STK protokoly, návody v japonštině, nějaké servisní postupy a poznámky.
No boží. Pak už se víceméně jenom bavíme, vypráví mi něco o autě, o srazech v UK, dozvídám se, proč mě ze začátku ignoroval a moc se na ten prodej netvářil. „Víš, napsaly mi stovky lidí. Někteří se jenom zeptají, jestli je to dostupné a pak už se neozvou. A nebo se chcou jenom podívat. Někteří pak že by teda přijeli a mají vážný zájem, ale pak zase nic. Jednou mi napsal zájemce, domluvili jsme si schůzku, já si vzal volno z práce, čekal na něj doma, a on nepřijel, prostě přestal komunikovat. A pak mi napíšeš ty, že jsi 2000km daleko a že o tom přemýšlíš, tak promiň, fakt jsem nevěřil, že bys přijel“.
Domlouváme detaily – kdy si teda auto odvezeš? Tak počítám – dneska pojedu zpátky na hotel, zítra bych ráno zajel vrátit půjčené auto na letiště a jel autobusem zpátky sem, sedl do auta a jel na trajekt – i když lístek zatím ještě nemám. Když vyjedu v 7, auto vrátím v 8, pak metro, autobus, přestup na druhý autobus a v 11 bych mohl být tady. „To nepůjde, v 10 vezu ženu k lékaři a vracíme se ve dvě“. – No a trajekt vyplouvá v 5, takže bych měl tak dvě hodinky dostat se do přístavu, z toho hodina je cca cesta. No, docela časově napjaté. Problém.
„Přemýšlím, že bych mohl auto vrátit už dneska, když teď vyjedu, večer bych to měl vrácené a před půlnocí bych mohl být zpátky v hotelu. A zítra ráno přijedu taxíkem a ještě dopoledne vyjedu směr přístav“ – Prodejce žasne a že teda souhlasí.
Ještě naposled obcházíme auto, doptávám se na různé detaily a historii, vysvětluju mu, že u nás to budu muset přihlásit na veteránské značky, protože zkušebna a výjimky do papírů na tohohle exotického japonce mě vyjdou na nesmysl. „Takže ty černé tuningové blinkry, co jsi tady dal, jsou sice docela hezké, ale já budu potřebovat aby to auto bylo v původním historickém stavu a bez takových úprav, takže budu muset asi sehnat původní originální blinkry“. – „Ale to není problém, já je mám v garáži, a ještě spoustu věcí k autu, ty bys o to měl zájem?“
Rozsvítily se mi oči – jasně! Beru vše, díly a věci k tomuhle jsou fakt vzácnost. Domlouváme se, že prohrabe garáž a druhý den ráno v 9 se sejdeme, on mi tady ukáže co všechno má a já si vyberu, co by se mi hodilo. Pak to nahážu do auta, potřeseme si rukou a můžu vyrazit. Tak jo, loučíme se a odcházím.
Jo, a vidíš – tohle jsem ještě zapomněl – prodejce se otáčí zpátky, jde ke mě a vytahuje z kapsy sáček s něčím bronzové barvy. Opatrně mi to podává, jako by to byla největší vzácnost v baráku. „Tohle je originální klíč s emblémem Sera, je přímo od tohohle auta, dá se s ním normálně nastartovat. Je to vzácnost, važ si toho“.
Sobota 6.12. 20:15, Newcastle Airport – car hire park
Unavenej z celého dne přijíždím na parkoviště půjčovny, zase je tma a prší. Každý den má půjčovna otevřené minimálně do 22:00, z nějakého důvodu v sobotu, kdy vracím auto já, mají do 16:00. Znamená to tedy, že házím klíčky do schránky a kontrola auta Indem proběhne beze mě. Uvidíme, jestli na tom autě, které jsem papírově přebíral ve stavu nového (a podpisem stvrdil že je naprosto v pořádku a bez poškození) najdou všechny ty šrámy, co jsem tam průběžně našel já. Achjo. (nenašli)
Cestou z půjčovny jsem se stavil v letištní sámošce pro redukci na anglické zásuvky. Sice jsem s sebou měl 12V-230V měnič do auta, ale bez auta z půjčovny jsem byl vlastně bez elektřiny. Poslední zbytky baterky v noťasu totiž padly na objednání trajektu na druhý den.
Za asi 300 Kč jsem koupil jedinou dostupnou redukci „The world travels to the UK“ a těšil se, až ji pak doma v česku hodím do šuplíku k dalším šesti zásuvkovým redukcím, které jsem v minulosti koupil při mých cestách do Anglie a zapomněl si je pak znovu vzít, jako třeba teď.
Z letiště byly zpátky do Middlesbrough dvě možnosti cesty – autobusem s přestupem v nějaké prdeli, nebo metrem do centra Newcastle a pak přímým vlakem. Autobusy moc nevycházely a tak volba padla na možnost B, sedl jsem na metro a těšil se na ty moderní příměstské vlaky, které jsem znal z fotek.
Sobota 6.12. 20:45, Newcastle main train station
Z metra jsem vyšel rovnou na vlakovou stanici. Vlak jel až za patnáct minut, lístek jsem měl, tak jsem si řekl, že aspoň vylezu na ulici a podívám se, jak to venku vypadá. Samozřejmě byla tma a pršelo. A všude spousta opilých lidí.
Nevím, jestli mělo celé město nějakou mikulášskou párty, nebo tam byla nějaká jiná akce, ale tohle byly opravdu davy bavících se lidí na cestě domů. Asi jim bylo fajn, já klepal kosu v zimní bundě a kolem mě se jakoby nic promenádovaly holky v minisukních a některé klidně i v tílku. Jo, tady jsou na takové počasí asi zvyklí.
Postupně jsem si to mířil na správné nástupiště a lidí přibývalo. Naprosto plné nástupiště, kam měl přijet vlak do Middlesbrough. Na místě byli nějací asistenti přepravy nebo co, usměrňovali davy lidí, napomínali opilce a působili jako takové mobilní informační kiosky, někdo se jich pořád na něco ptal a oni pořád někomu něco říkali. Na odjezdové tabuli svítilo, že za minutu má přijet vlak, ale furt nic.
Po asi patnácti minutách dav zašuměl a v zatáčce se objevil vlak. Nečekal jsem sice Pendolino ani TGV, ale tohle bylo jak z dokumentu o Indii. Dvouvagonový starý kouřící motorák, naštěstí prázdný. Něco mi ale říkalo, že nás asi 150 lidí na nástupišti se tam rozhodně nemůže vlézt.
Vlak zastavil u peronu a tentokrát jsem si připadal jako v Tokijském metru. Do vozů se začali okamžitě cpát opilí Angličani, já stál poslušně vzadu a čekal, až na mě přijde řada.
Řada nakonec nepřišla. Dva vagony se během okamžiku naplnily a na nástupišti zůstala ještě spousta cestychtivých opilců a já. Opilci se začali s asistentama hádat, přetahovat a mlátit. Po chvíli, když se situace uklidnila, jsem se zeptal, co se teď bude dít. Asistent přepravy se mi omlouval, odrážejíc útoky nějaké opilé Angličanky. Prostě to nevyšlo a budu muset počkat na další spoj. Jízdenka koupená na tenhle spoj mi naštěstí prý bude platit, tak jsem poslušně sedl na studenou lavičku a sledoval pokračující souboje.
Sobota 6.12. 23:30, Middlesbrough main train station
Druhý spoj, který dojel asi s dvacetiminutovým zpoždením, byl naštěstí o něco modernější a poskytoval kupodivu více místa k sezení, než zbývalo lidí. Cesta příjemně utekla a já unavený vystoupil na nádraží v centru a začal shánět Uber, co by mě hodil na hotel.
Jdu si tak z nádraží a koukám na nabídky odvozů, všechny byly ale příšerně drahé. Heh? Obejdu dva bloky a začalo mi to docházet – na ulici to vypadalo jako na Stodolní v době její největší slávy. Tady se asi prostě všude paří. Plné chodníky opilců migrujících z hospody do hospody a nahlas hrající vánoční odrhovačka „All I want for christmas is you“. No, takže jsem vychytal jakousi špičku, teď bude odvoz drahej. No nic, koukám do mapy že na hotel je to přes benzinku zhruba půlhodinku cesty, nasazuju sluchátka a kráčím směr benzinka pro večeři a pak na hotel.
Totálně utahaný padám na postel, do zásuvky zasouvám anglickou redukci, že si nabiju telefon a pustím nějaký seroš na spaní. Po několika marných pokusech o zasunutí nabíječky k noťasu do adaptéru zjišťuju, že s tím „The world travels to the UK“ to nebude jen tak. Problém. „The world“ tady znamená celý svět, ale teda kromě toho koutu světa, kde se používají naše Schuko zástrčky. Otáčím krabičku na druhou stranu a tam vidím vyobrazené všechny možné zástrčky celého světa a jedinou zástrčkou přeškrtnutou, byla to ta naše. Achjo.
Takový detail už mě ale nemůže po tom všem vytočit, ne nadarmo mi spolužák na průmyslovce říkal „mistr improvizace“. Vytahuju příborový nůž a za chvilku je redukce na několik částí. Do exponované plechové změti plíšků zručně vtlačím nabíječku na noťas a opatrně tenhle instrument zasouvám do zdi. Noťas začne svítit – hurá. Připojuju telefon, pouštím simpsny a jdu spát.
Yes! Je to moje, teď už jenom pohodová a klidná cesta domů, žejo?
