Espatrip 2016 - část třetí: Opuštěni

Žij s námi, zemři sám

Astra mizela v dáli, jeden člen naší posádky k nim dezertoval a zbyli jsme jen sami dva a nepojízdným autem ve městě, které ani jeden z nás neznal. Možnost potupného odtahu zpět domů tu byla vždy, ale člověk by se neměl vzdávat, rozhodně ne bez boje. Proběhla tedy další fáze diagnostiky a zjišťování, proč motor nejede. Jiskra tam je, benzín teď už taky… ale sakra práce, ty hadice jsou nějak moc měkké. Při bližším prozkoumání krabice a příbalového letáku pumpy začala být příčina problému stále jasnější. Pumpa možná je z velkého, výkonného auta, ale bohužel jako na truc naftového, což prodavač nějak opomenul a bohužel nedodávala požadovaný tlak nutný ke startu a provozu benzínového motoru. Naštěstí velmi prozíravě jsme ještě předtím, než Astra stihla odjet, objednali v druhém krámu tu správnou pumpu, ale kdy ji naskladní nikdo pořádně nevěděl. Španělé prostě žijí svým ležérním tempem a nikam se neženou, však nejde o život, že? 

Plán B 

Po odhalení, že za nepojízdnost vozu stále může ona proklatá palivová pumpa, stres trochu polevil. Bylo nám jasné, že dneska už se nikam nejede, tak jsme si začali shánět nocleh a zašli na pivo a další mořské potvory s příchutí kuřete. U něj jsme pak museli vymyslet strategii dalšího dne, protože obchod, kde měli pumpu mít, byl na úplně opačné straně města v industriální čtvrti, kam noha turistova nevkročí a bez auta se tam dostává špatně. Varianta pěší byla zavrhnuta hned na začátku, dálnici prostě nepřebíháme a pěší podchod či nadchod jsme nikde na mapě neobjevili. Zbyly nám tedy jen dvě možnosti, taxi anebo veřejná doprava. Stav našich úspor a případná potřeba dalších financí rozhodla o tom, že budeme škudlit a vyzkoušíme si španělskou „socku“. Zastávka je sice tři kilometry od obchodu vzdálena, ale zato je to z prudkého svahu dolů. Hořkou pachuť neúspěchu v nás zanechávala jen ta předražená pumpa z prehistorického nafťáku a ztráta 150 eur, ale rozhodl jsem se jim to nedát jen tak bez boje. Přeci když jdou vrátit díly u nás v kelly, tak musí jít něco takového i v autodílech Beral a skutečně pohled na účtenku dával jistou naději na vrácení nepoužitého a nepoškozeného zboží do čtrnácti dnů. Tak už jen zbývalo uvést pumpu z nepoužitelného do nepoužitého stavu a jít se vyspat na náročný den.

Španělská hromadná doprava

Následujícího dne ráno jsme vyrazili na autobus. Ten jezdí v pravidelných čtvrthodinových intervalech a přijel skoro na čas. Měl jen desetiminutové zpoždění a po zakoupení lístků u řidiče nás čekala půlhodinová cesta z města. Vždycky mám rád, když člověk vypadne z turistické zóny a dostane se do částí města, kam turisté běžně nechodí. Tady v autobuse člověk potká běžné lidi, kteří cestují do práce, důchodce ženoucí se za slevami a může sledovat běh života. Vlastně se to od našich končin zase tak neliší. Po půlhodině přijíždíme na cílovou stanici a vystupujeme u něčeho, co vypadá jako zahrádkářská kolonie. A ona to opravdu je. Lidé z města, stejně jako u nás, kupují malé pozemky půdy za městem, aby měli po práci a o víkendech kam vypadnout. Celkem mě to překvapilo, ale vlastně to naprosto dává smysl, jen mě nikdy nenapadlo nad tím přemýšlet. Po další půlhodince chůze jsme došli k obchodu, kde jsme den předtím koupili pumpu. První zkouška dne je před námi.

Non comprendo

Bohužel ani jeden z nás neuměl španělsky, všichni naši španělštináři odjeli Astrou. Lámanou italštinou se tedy snažím vysvětlit, že „ritorno“. Prodavač bere pumpu, fakturu a vyráží se poradit s druhým. Rozbalují krabici, vše detailně zkoumají, očichávají a kontrolují. V tu chvíli nám už bylo jasné, že máme smůlu a pumpu za 150 éček si můžem strčit leda tak… počkat moment! Prodavač pumpu ani nevrací do obalu, jde k nám s fakturou, vypisuje vratku a posílá nás do kanceláře o patro výš pro výplatu. Tak toto opravdu ani jeden z nás nečekal, a když pak připisují platbu zpět na kartu, stále nevěříme tomu, co vidíme. Až pak venku přichází ta úleva, peníze jsou v bezpečí zpátky a vyrážíme do druhého obchodu o kilometr dál, kde máme objednanou pumpu snad už správného typu.

Vcházíme do obchodu a rukama, nohama se snažíme domluvit. Naštěstí prodavač si nás z předchozího dne pamatuje a hned nese objednanou pumpu. Uff… je to ta správná! Poděkujeme, zaplatíme poněkud příjemnějších 80 eur a škrábeme se zpátky do kopce zahrádkářskou kolonii na bus. Nesnáším prudké kopce, dolů bolí nohy a nahoru vykašlávám plíce. Busem míříme zase zpátky k autu namontovat pumpu. Trochu to komplikuje fakt, že ani tato pumpa do toho auta tak úplně nepatří, ale je to shodný typ s tím, se kterým jsme sem dojeli, tak ji tam snad nějak dostaneme. Bohužel, když jsme balili nářadí, přišla otázka, jestli sebou brát páječku. V tu chvíli jsme ale netušili, jak si zpětně budeme nadávat, že jsme ji nevzali. Nu což, cín jsem vzal a zapájíme to zapalovačem, snad to neupadne. Ještě zfušovat izolaci, ať nás zkrat v palivové nádrži neodešle do nebeských výšin a je to. Zbývá už jen otočit klíčkem a doufat, že po včerejšku zbyl v baterce dostatek šťávy. Naštěstí startér točí jak zběsilý, motor párkrát škytne a chytá jako nikdy předtím. Alfa opět žije a my můžeme vyrazit na 400 km dlouhou cestu za Astrou. Našim cílem je městečko Sotres v pohoří Picos de Europa.

Číslo 164 žije!

Pomalu se vymotáváme z města a důvěra v opravený vůz s každým metrem sílí. A to zřejmě není jediná věc, která posílila. S novou pumpou se nejspíše vrátilo pár koní zpátky pod kapotu a Alfa dost ožila. Najíždíme na dálnici, zrychlujeme na mocných 90km/h (vysvětlení poskytne galerie) a řadíme pětku. Teď nás čeká cesta podél pobřeží. Z dálnice míjíme velké průmyslové město Bilbao. Bohužel není čas ztrácet čas a tak se zde nemůžeme zastavit a prohlídnout si jej. Zastavujeme až o pár desítek kilometrů dál na benzince. Tankujeme opět plnou a pokračujeme dál po okreskách, které se začínají stávat zajímavě klikaté, přesto přehledné a v pěkném stavu. Nutno říct, že okresky staré Alfě sedí víc než dálnice, které v této části Španělska pravděpodobně projektovali notně posílení tequillou a některé zatáčky projíždí v plné dálniční rychlosti jen závodníci F1. Na okreskách je minimální provoz, a když konečně jednou nemá člověk plné auto pobliónů, může se trochu víc odvázat a vzít za to. Esemeskou z Astry dostáváme instrukce, kde na ně počkat, až se konečně dostáváme do dosahu vysílaček a nastává shledání a cesta k nedalekému ubytování. Pak vyrážíme na zaslouženou večeři a vyměňujeme si své zážitky. Dozvídáme se, že posádka Astry za svou dezerci krutě zaplatila, když se z jejich malého, tematického, turisticko-poznávacího pěšího výletu stal pochod smrti, při kterém do prudkého kopce museli se škrábat, za úmorného vedra a nemaje tekutin. Dobře jim tak!