reklama
načítám data...

Espatrip 2016 - část první: Nasedáme, odjíždíme!

04. ledna 2017, 18:21 3 komentářů Vojta

Když jsme se před prázdninama rozhodovali co dál dělat, cesta do Španělska starým střepem byla jasná volba...

V dětství pro mě dovolené bývaly peklo. Vyhlídky na úmornou cestu autem, obzvláště po té, co naše pětiválcová klimatizovaná Marea HLX byla zvrakována o Avii a nahradil ji zbrusu nový tříválcový zázrak z Boleslavi a k tomu ještě neskutečná nuda s rodiči při procházení těch málo památek, které tehdy oblíbená turistická destinace, ostrov Krk, nabízela. Pak už následovalo jen válení se na hrozných kamenitých plážích a strašlivé vedro. Vlastně jsem se těšil jen na výbornou zmrzlinu…

Plánování plánu

Nicméně léta plynula, přišli i odešli někteří kamarádi, a co je nejdůležitější přišel vlastní řidičák a s ním touha projezdit svět. Následovalo pořízení několika vehiklů, o kterých se případně zmíním někdy jindy a absolvování několika tripů s kamarády. Po poslední dovolené v roce 2014, kdy jsme projezdili celý Balkán, přišel nápad podniknout větší akci do destinace rozpočtově poněkud náročnější. Ono ve státech jako je Albánie či Makedonie vám za 5 eur patří celá restaurace, takže i pro studenty je čtrnáctidenní pobyt velmi dostupnou záležitostí a bydlení v luxusních apartmánech s Wi-Fi a švédskými stoly (myšlen jak způsob stravování, tak cenově dostupný šmejd z nejmenovaného řetězce, kde kličku a kolíčky dostanete i ke stolní lampě) není výsadou těch movitějších.

reklama

Způsob dopravy

Onou vysněnou destinací roku 2016 se stalo Španělsko. Země proslulá vysokými cenami, teplotami a nezaměstnaností. Roční přestávka pomohla zorganizovat partu sedmi lidí, naplánovat itinerář a především našetřit dostatečný finanční obnos. Zbývalo vyřešit vozový park.
Prvotní myšlenka byla naskládat všechny lidi do jednoho velkého vanu. Bohužel velkou dodávku na dobu skoro jednoho měsíce a vzdálenost skoro 10000 km nikdo postrádat nechtěl nebo nemohl a k dispozici bylo jen šestimístné a šestiválcové MPV nazvané pro svou spolehlivost „Furt Sralaxy“. Na druhou stranu tento vůz by se vracel do své domoviny a dalo by se předpokládat, že díly na něj se případně seženou v kdejaké trafice. I tak být v šesti lidech v šestimístném autě by znamenalo jet ne s jednou rakví, ale hned se dvěma, nebo obložený jako chlebíček a to ve svém věku už vážně nemám zapotřebí.
Přistoupili jsme tedy k variantě dvou normálních osobáků. No… když říkám normálních, tak tím myslím že jsme museli vybrat z toho, co máme k dispozici. Kamarád, ač nerad, nabídl, svoji léty prověřenou Astru G s bájným motorem 1.6 Ecotec, který už začal mít své typické projevy zvýšené spotřeby oleje a klesajících kompresí. Maje za sebou poctivých 160 tisíc kilometrů, které z větší části najezdil pověstný německý důchodce, řekli jsme si, že to riskneme, protože tyto motory obvykle umírají definitivně až při 180 tisících a tedy máme jistou rezervu. S druhým vozem to bylo ošemetnější, protože nikomu se nechtělo říkat rodičům o zápůjčku jejich cenných pokladů typu Felicia 1.9D, Roomster 1.6MPi nebo nedej bože tříválcové 208 bez výbavy. Museli jsme tedy vybrat z námi vlastněných vozů. Miata byla zavržena hned na začátku, protože hluk při dálničních rychlostech je nesnesitelný a dva chlapi v Miatě vypadají… no ne zrovna mužně. Plus pět lidí v Astře by k sobě za ty tři týdny asi mělo blíž, než by úplně chtělo. Zuby nehty jsem se snažil vyhnout své naftové Alfě 159. Ne že bych nevěřil, že cestu nezvládne, ale nevěřil jsem jí. Je to jeden z prvních vyrobených kusů a již od výroby má špatnou spínací skříňku bezklíčového startování, které občas v extrémních vedrech hapruje. Pořádat výpravu na Sibiř, nebyl by v tom problém, ale vzhledem ke zvolené destinaci jsem nebyl úplně nadšený z toho, že to občas půjde nastartovat i bez klíčku, protože jeden nikdy neví, kdy to možná nepůjde nastartovat vůbec. Posledním vozem ve stáji byla naše projektová Alfa 164 QV, zakoupená před několika lety s nájezdem 620 tisíc kilometrů a která za poslední roky najezdila jen pár kilometrů. Už jen z interiéru byl cítit ten odér hrozícího selhání, nicméně vzhledem k tomu, že se jedná o vůz poměrně jednoduchý a mechanicky nezdolný mu byla, i přes velkou nevoli většiny osazenstva, dána šance.

Příprava na cestu

Alfa se na cestu evidentně vůbec netěšila a dávala to najevo mnoha způsoby. Ozvala se například kladka rozvodového řemene, přestalo fungovat ovládání směru proudění vzduchu a tachometr ukazoval rychlost podle toho, jaké zrovna bylo počasí. Proběhly tedy nezbytné opravy, během nichž se víc věcí rozbilo, než bylo opraveno. V předvečer odjezdu tedy vůz byl bez rozvodového řemene a napínací kladky a s dírou v nesehnatelné hadici, kterou se při rozborce podařilo proděravět. Bylo tedy nutné to celé nějak zfušovat. Vyrobením mezikusu byl na motor přibastlen napínák z trochu jiného typu auta, hadice byla vyspravena spoustou silikonu a druhou hadicí z traktoru. Zbývalo už jen otočit klíčkem a odjet z dílny domů do postele vyspat se na přesun dlouhý 1800 km do našeho prvního cíle, jimž byl stát Andorra. Jenže Alfa se rozhodla nám to neulehčit a po dlouhém točení startérem motor nenaskočil. Za viníka bylo označeno čidlo otáček klikové hřídele, jehož zteřelý a ztvrdlý kabel se demontáží pravděpodobně zalomil. Naštěstí toto čidlo je tak univerzální, jak jen může být a bez problémů se další den ráno sehnalo jiné. Po jeho výměně mocná V6 znovu zaburácela. Zbývalo už jen naládovat vozy zásobami, lidmi a dorazit na místo srazu, kde byly oba vozy vybaveny vysílačkou, a mohlo se vyrazit. To jsme ještě netušili, co všechno nás čeká…