Do Transylvánie a možná i dál - Gumbalkan 2022 - part 6

Noc byla všechno, jen ne klidná. Je středa a v pátek odpoledne máme být v Banátu. Sice je to „jen“ nějakých čtyři sta kilometrů cesta, ale na ní se nachází dobrých dvacet checkpoitů a to už tak optimisticky nezní. Vzhledem k tomu, že dnešní dopoledne nejspíš budeme trávit v servisu, moc času už nám opravdu nezbývá. Ráno je chladné a aby naši poněkud ponurou náladu podpořilo počasí ještě víc, vytvrvale prší. Bořím totálně mokrý stan a natahuju jej v autě jak to jen jde, aby do večera vyschnul. Ubytování jsme platili už večer, takže nám nic nebrání vydat se na cestu. Ke Claudiovi je to asi patnáct minut.

Než se nadějeme, stojíme před vraty servisu v Gura Roșiei, bohužel jsou však zavřené. Od místních se dozvídáme, že majitel ráno vyrazil někam s vlekem, ale že snad bude už brzo zpátky. Neuběhne ani hodina a Jeep Grand Cherokee s Claudiem za kormidlem je zpět. Naše opětovná přítomnost ho očividně pobavila. Jinak se však tváří trochu zasmušile. Brzdovou hadici na XC objedná a trubku u Tůlejta zvládne taky opravit, čas na první auto má však až tak okolo jedné. Co tedy teď? Poslední, co se nám chce, je sedět někde na zadku až do odpoledne. Obzvlášť, když náš včerejší vytoužený checkpoint je odtud nějakých třicet kilometrů. Cesta vypadá, že jde převážně po silnici, takže by se to mohlo dát s opatrností dojet i na tři brzdící kola a zabít tak alespoň čas, kdy se nedá opravovat. Vyrážíme. Martin z Matoušem byli u bahenního jezera už při ročníku 2018, ovšem tenkrát přijeli někde z druhé strany a tím pádem s trasou trochu tápeme. Vlastní checkpoint není totíž přímo ve vesnici Geamăna, nýbrž až v nejzazším koutu jezera, ukrývajícím zbytky obce Vinţa. Tady méme najít dům s číslem popisným 22.

Podle mapy nám příjde výrazně kratší a jednodušší využít přístupových cest po východní straně údolí, než se plahočit přes několik dlouhých výběžků bahenního jezera na druhé straně. Stále prší. Takže když odbočíme z hlavní silnice a začneme stoupat do cílové destinace, teče proti nám po povrchu kdysi šotolinové cesty menší divoká řeka. Nic s čím by si naše auta neporadila. To se však už nedá říci o divoce gestikulujícím strojníkovi obřího důlního dumperu o pětset metrů dál.
Vypadá to, že tato cesta dál nevede, rozhodně tedy ne pro nás. Otáčíme stroje na okraji lomu, jenž se aktuálně nachází na naší cestě k checkpointu a jdeme najít jinou trasu.

Není to až tak složité, prostě jen musíme objet údolí z druhé strany. Což o to, pro Bednu a Shitbox to takový problém není, ale Toolate to má trochu jinak. Auto brzdí čím dál tím míň a Martin už toho má docela dost. Takže když se nám podaří dostat na západní stranu a dojet přimo nad bývalou vesnici Geamăna, hlásí obrat. Zaprvé se blíží čas, na který má být s autem v servisu u Claudia a zadruhé se mu téměř nebrzdící stroj dál hnát bahnem nechce.

Na místě potkáváme další letité účastníky Gumbalkanu – team Polízej s jejich luxusním VW New Beetle. Kluci jsou daší z posádek, která se účastnila i zahajovacího ročníku 2018, stejně jako Martin a Matouš z naší grupy. Trocha vzpomínek na předchozí roky, procházka k okraji bahenního jezera a pak dál okolo údolí, vstříc kontrolnímu bodu, který na nás čeká o několik kilometrů dál ve zbytcích vesnice Vinţa. Bez Tůlejta, za to však s exkluzivním Polízejním doprovodem.

Pohled do údolí je na jednu stranu ohromující, na druhou až děsivý. Do roku 1977 si Geamăna a její okolí žila vlastním životem jako kterákoliv jiná zapadlá, ale krásná vesnice v Rumunsku. To se však toho roku mělo změnit. Rumunský diktátor Nicolae Ceaușescu totiž rozhodl, že vesnice bude vysídlena a z údolí Şesii se stane skladištěm toxického odpadu z nedaleko umístěného, největšího měděného dolu Evropy – Roșia Poieni.

Od této chvíle začal údolí nepřetržitě zaplavovat jedovatý kal vznikající jako vedlejší produkt těžby v lomu a děje se tak až do dnešních dnů. Rychlostí jednoho až jednoho a půl metru za rok, mizí všechno živé i neživé pod šedivou masou bahna na jehož okrajích hraje toxická voda všemi možnými odstíny. Poslední památkou na vysídlenou vesnici je kostel, který původně stál na kopci nad ní a dnes je z něj vidět jen špíčka střechy kostelní věže. V roce 2018 viděli kluci ještě kostelní hodiny, dnes už je to jen plech střechy a za dva roky nejspíš zmizí i poslední připomínka osídlení nenávratně pod šedou hmotou.

Cestou k checkpointu vidíme domy posledních pár obyvatel udolí, kteří se postupně stěhují výš a výš, unikajíc tak toxické potopě a za sebou v ní zanechavajíc svá původní obydlí. Je to rozporuplný pocit se kterým přijíždíme do zbytků další ze zaniklých obcí v tomto údolí – víta nás Vinţa. Tedy vítá… shluk prázných stavení bez oken z nichž některé již pohlcuje tyrkysově modrá voda nacházející se v tomto rameni toxického jezera.. ne, tady nikdo nikoho nevítá. Krom domu 22, který je naším kontrolním bodem, zde hledáme i druhý kostel s napůl zatopeným hřbitovem, jenž zde kluci objevili při nultém ročníku Gumbalkanu. Hledáme však marně. Až později zjišťujeme, že byl kostel v předchozích letech přestěhován z udolí pryč a to včetně ostatků z přilehlého hřbitova. Alespoň něco pozitivního v oblasti zmaru, protože obyvalé vedlejší Geamăny takové štěstí neměli a jejich předkové dnes stále odpočívájí pod mnoha metry bahna někde v oblasti okolo špičky kostelní věže. 

Silně prší, takže nemůžu dostat do vzduchu ani dron a tak je čas místo opustit. Vydáváme se za Martinem, který by snad měl mít už vyřešené brzdy. Sotva se však naše telefony dotknou signálu na okraji údolí, přichází špatné zprávy. Martin píše, že brzdová hadice na Bednu bude až zítra a v servisu nejde elektřina. Respektive jde, ale jen na jednu fázi, takže většina dílny je mimo provoz. Claudio prý hlásí, že jsme v Rumunsku, takže nahození druhé fáze může trvat hodinu, dvě, tři, nebo taky celý den – Martin tak jde spát do auta.

Řešíme co dál a nakonec se prostě musíme smířit s dalším zabitým dnem. Toolate bez brzd nikam nedojede a s Bednou brzdící na tři kola se mi taky do velkých věcí pouštět nechce, konec konců, před námi je přejezd Transalpiny a tam se budou plně funkční brzdy sakra hodit.

Spící Mičas zabral na nabídku pozdního oběda a tak ho vyzvedáváme v Gura Roșiei a jedeme teď už nám obligátně známe pizzerie v Câmpeni. Líné odpoledne jen na chvilnu přeruší prosba o pomoc na hromadném telegramovém kanálu Gumbalkanu. Nějací kluci s Volvem nemají ořech potřebný k sundání poškozené olejové vany. Koukám na lokaci a po zjištění, že jsou jen asi kilometr od nás na okraji města, sedám do auta. Aspoň se ten můj půltunový autoservis naložený v Bedně trochu využije, když už nám je teď k ničemu. Kluky nacházím rychle a přestávám se divit tomu, že jim něco chybí. Ono Volvo V40 s naftou od Renaultu, holt vyžaduje trochu jinou výbavu, než standarní stroj ze Švédska. Pomoci nechtějí, takže jim nechávám ořech, který na našich autech rozhodně potřebovat nebudu s tím, že se mi vrátí za pár dní v Einbentálu (když se tam teda všichni dostaneme) a po rozloučení se vydávám zpět do restaurace.

Když už nás omrzel přísun jídla a kávy, je čas přemístit se na místo, kde strávíme dnešní noc. Naštěstí nemusíme nic hledat, spát budeme ve stejném kempu jako včera, vzhledem k jeho výhodné pozici vůči servisu. Po cestě ještě vyzvedáváme Martinovi věci z Tůlejta, který dnes zůstává na místě a za chvilku už stavíme stany. Tedy já. Kluci prý budou spát pod přistřeskem, protože v kempu jsme úplně sami. Není se čemu divit, ztratili jsme další den a většina posádek je již daleko před námi. Ještě chvilku hrajeme karty a jde se zalehnout. Zítra musíme bezpodmínečně dát dohromady auta a pokusit se maximálně dohnat nabranou ztrátu. Když to jen trochu půjde, chceme jet až do noci. V cíli máme být ani ne za čtyřicet osm hodin a chybí nám k němu skoro čtyřista kilometrů.